Folke Bernadotte

Folke Bernadotte, hrabě z Wisborgu (2. ledna 1895, Stockholm, Švédsko – 17. září 1948, Jeruzalém, Izrael) byl švédský diplomat, který získal reputaci svým vyjednáváním o propuštění 15 000 vězňů z německých koncentračních táborů během druhé světové války.

Folke Bernadotte
Folke Bernadotte (kolem roku 1945)
Narození2. ledna 1895
farnost Skeppsholms
Úmrtí17. září 1948 (ve věku 53 let)
Jeruzalém
Místo pohřbeníSeverní hřbitov (59°21′21″ s. š., 18°1′11″ v. d.)
Povolánípolitik, diplomat a voják
ZaměstnavatelOrganizace spojených národů
Oceněníkomandér 1. třídy Řádu bílé růže
rytíř Řádu čestné legie
komtur s hvězdou Norského královského řádu za zásluhy
komandér Oranžsko-nasavského řádu
Estonian Red Cross Order First Class
… více na Wikidatech
Nábož. vyznáníluteránství
ChoťEstelle Bernadotte (1928–1948)
DětiFolke Bernadotte
Gustaf Eduard Bernadotte, Count Bernadotte
Frederik Oskar Bernadotte, Count Bernadotte
Bertil Oskar Bernadotte, Count Bernadotte af Wisborg
RodičeOskar Švédský a Ebba Bernadotte
RodBernadotte
PříbuzníCarl Oscar Bernadotte, Elsa Cedergren, Maria Bernadotte a Sophia Bernadotte (sourozenci)
Carl Folke Bernadotte, Count Bernadotte[1], Anna Christine Bernadotte, Countess Bernadotte[1], Maria Estelle Bernadotte, Countess Bernadotte[1] a Gunnar Frederik Bernadotte, Count Bernadotte[1] (vnoučata)
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Po druhé světové válce byl jako renomovaný diplomat povolán jako prostředník v arabsko-židovském konfliktu během první arabsko-izraelské války. 17. září 1948 byl na něj sionistickou skupinou Lechi spáchán atentát v západním Jeruzalémě a Bernadotte byl na místě mrtev.

Byl potomkem švédských králů. Jeho dědečkem byl švédský král Oskar II., Folkeho otec princ Oskar se však vzdal příslušnosti k dynastii a byl mu udělen titul hraběte z Wisborgu jeho strýcem Adolfem I., velkovévodou lucemburským.

Byl ženatý s Američankou Estelle Manville a měl čtyři syny.

Druhá světová válka

Jako místopředseda švédského červeného kříže a občan neutrálního státu pracoval Bernadotte jako prostředník mezi Německem a spojenci. Na sklonku války obdržel nabídku kapitulace Heinricha Himmlera pod podmínkou pokračování společného boje proti Sovětům. Tato nabídka byla postoupena jak Churchillovi tak Trumanovi, avšak byla okamžitě odmítnuta.

Během války zachránil více než 15 000 válečných zajatců ze západní Evropy z nacistických koncentračních táborů, včetně asi 10 000 Židů.

Bernadotte hovoří s australskými válečnými zajatci v Německu, 1943

Vyjednavač OSN

V červnu 1948 se Bernadotte ujal funkce hlavního vyjednavače mezi znepřátelenými stranami arabsko-židovského konfliktu. Bernadotteho idea spočívala ve vytvoření unie dvou států Arabů a Židů, zahrnujícího území obou někdejších britských mandátů, Palestiny a Zajordánska (tj. původního mandátu Palestina).

První plán
  • Negevská poušť (tou dobu obsazená z části egyptskými a izraelskými vojsky) bude zahrnuta celá do arabského státu
  • Celá západní Galilea se stane součástí židovského státu
  • Jeruzalém bude součástí arabského státu s rozsáhlou autonomií pro židovské obyvatelstvo a garantovaným přístupem ke všem svatým místům
  • Zvážení statusu Jaffy (kde před válkou žila početná arabská populace)
  • Haifa (dobytá izraelskými oddíly a opuštěná arabskými obyvateli) bude ustavena jako svobodný přístav
  • Letiště v Lyddě (Lodu) bude ustaveno jako mezinárodní zóna

Tento plán byl s neskrývaným rozhořčením zamítnut oběma válčícími stranami. Bernadotte poté odjel do Švédska, aby se 16. září vrátil s novým návrhem.

Druhý plán

Druhý plán byl rozdělen na sedm základních předpokladů a devíti požadavků. Předpoklady zněly:

  • V Palestině by měl být nastolen mír a vůle nastolit harmonické vztahy mezi Židy a Araby
  • Stát Izrael existuje a není důvod, proč by tomu tak nemohlo být a proč by tento fakt měl být zpochybňován
  • Hranice států musí být buď uznány zúčastněnými stranami, nebo OSN
  • Důraz by měl být kladen na homogenitu a celistvost svěřených území a tudíž není nutné se řídit striktně hranicemi vytyčené plánem OSN z 29. listopadu 1947
  • Práva a nároky uprchlíků by měla být jasně definována
  • Jeruzaléma by se měla týkat zvláštní dohoda
  • Zodpovědnost mezinárodního společenství by měla být dána najevo zárukami důležitými k překonání vzájemné nedůvěry a v souladu s lidskými právy
  • Současný klid zbraní by měl být nahrazen co nejdříve mírovou dohodou nebo alespoň dohodou o příměří
  • Hranice mezi židovským a arabským státem by v případě absence dohody měla vytyčit OSN
  • Negevská poušť by měla být arabská
  • Oblast od Fallúdže na sever až po Ramlu a Lyddu by měla být arabská
  • Galilea by měla být židovská
  • Haifa by měla být svobodným přístavem a Lydda svobodným letištěm
  • Jeruzalém by měl být zvláštní oblastí pod kontrolou OSN
  • OSN by měla převzít záštitu nad řešením celého konfliktu
  • Arabští uprchlíci z území kontrolovaných Izraelem by se měli vrátit do svých domovů, eventuálně by jim měla být přiznána kompenzace

Také tento návrh byl oběma stranami odmítnut. Židovská strana nesouhlasila se vzdáním se dobytého, udrženého a draze zaplaceného území, stejně jako se nehodlala smířit s návratem uprchlíků, kteří podle jejich tvrzení odcházeli ze země většinou dobrovolně (případně se účastnili bojů proti Izraeli), ačkoli jim bylo jasně řečeno, že nový stát Izrael uznává jejich práva a považuje je za své občany. Arabská strana v té době rovněž nebyla připravena na dělání kompromisu a existenci jakéhokoli židovského státu považovala za nemyslitelnou.

Atentát

Folke Bernadotte předložil svůj návrh 16. září 1948. Druhého dne, poté co byl jeho návrh odmítnut, Bernadotte cestoval společně se svým doprovodem do západního Jeruzaléma. Poblíž budovy YMCA v západním Jeruzalémě jim cestu přehradil jeep s muži oblečenými do izraelských armádních uniforem. Jeden z ozbrojených mužů, Jehošua Kohen, seskočil z jeepu, prostrčil oknem Bernadotteho vozu samopal MP40 a vypálil dovnitř dlouhou dávku. Bernadotte a jeho pobočník, plukovník André Serot, byli na místě mrtvi. [2]

Vrazi nebyli nikdy dopadeni ani postaveni před soud. K útoku se později přihlásila Lechi, židovská teroristická organizace, která již byla zodpovědná za vraždu Lorda Moyna. Účast Lechi na vraždě byla později několikrát zpochybňována. Řada jejích příslušníků se ocitla ve vězení, Lechi byla ze strany Hagany a Irgunu odzbrojena a v podstatě přestala existovat. Její vedoucí činitelé skončili po zbytek války ve vězení, ale po skončení bojů v roce 1949 byli omilostněni. Jeden z podezřelých na plánování nebo spoluúčasti na vraždě byl i Jicchak Šamir, pozdější izraelský premiér, nebo Natan Jelin-Mor, poslanec Knesetu.

Reference
  1. Darryl Roger Lundy: The Peerage.
  2. FETHERLING, George. The Book of Assassins. New York: John Wiley and Sons, 2001. 400 s. ISBN 0-471-15891-7. S. 101. (anglicky)

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.