Marlene Dietrichová

Maria Magdalena se narodila 27. prosince 1901 v Schönebergu, předměstí Berlína.[1] Jejím otcem byl pruský důstojník Louis Dietrich.[1] Její matkou byla Josefína Felsigová, která pocházela z rodiny zámožného zlatníka.[1] Měla starší sestru Liesel.[1] V roce 1912 dostala Maria Magdalena od své tety k Velikonocům malý deníček z červeného safiánu se zlatým tiskem.[1] Tento „červený deník“ ji (v mnoha sešitech) doprovázel téměř až do konce života.[1] Zapisovala si do něj svoje niterné pocity a také klíčové události svého života a stal se základním zdrojem pro její autobiografii.[1] V roce 1914 si změnila jméno na Marlene Dietrich.[1]

Po vypuknutí první světové války musel její otec Louis Dietrich narukovat, v roce 1915 byl raněn a po vyléčení byl v polovině června roku 1916 odvelen na východní frontu, kde zakrátko zahynul.[1] Ovdovělá Josefína se provdala za Eduarda von Losche, který však v srpnu 1917 rovněž padl na frontě.[1]

Kolem roku 1919 poslala Josefína svoji dceru Marlene Dietrichovou do školy do Výmaru.[1] Po milostném románku s profesorem Reitzem, který ji vyučoval hře na housle, se Marlene Dietrichová přihlásila na hereckou akademii Maxe Reinhardta.[1] V té době již hrála v několika drobných rolích v divadlech, které Max Reinhardt vlastnil.[1]

Kolem roku 1922 Marlene vystupovala v Berlíně v několika ženských divadelních rolích.[1] V květnu 1923 se provdala za asistenta režie Rudolfa Siebera a jejich vztah trval déle než 50 let.[1] V Berlíně se 13. prosince 1924 manželům Sieberovým narodila dcera Maria Elisabeth (v roce 1947 se z ní – po jejím druhém sňatku – stala Maria Riva).[1] Když Maria trochu povyrostla, odjela Marlene Dietrichová do Vídně, kde přes den natáčela filmy a večer hrála a tančila v hudebním divadle.[1] Doma se naučila hrát na velkou pilu, kterou držela mezi koleny. [p 1] Marlene se přátelila se svým hereckým kolegou Willim Forstem.[1] Před hlavní rolí ve filmu Café Elektric (rok 1927) hrála v několika němých filmech. Do snímku režírovaného Gustavem Učickým ji obsadil hrabě Saša Kolowrat, producent společnosti Sascha-Film a zakladatel rakouského filmového průmyslu. Filmovou slávu získala po své hlavní roli ve filmu Já líbám ruku Vám, madam (1928), do kterého ji angažoval režisér moravského původu, rodák z Kroměříže Robert Land (1887–1942). Od té doby hrála jen hlavní role.[2]

V roce 1930 měla Marlene Dietrichová za sebou asi dvacet menších či větších rolí v němých filmech.[1] Tehdy hrála v kabaretu „Dvě kravaty“, kde ji uviděl rakouský režisér Josef von Sternberg.[1] Ten pracoval pro Hollywood a pro německou filmovou společnost UFA hledal představitelku pro hlavní ženskou roli do zvukového filmu Modrý anděl.[1] (Marlene Dietrichová měla ztvárnit svůdnou zpěvačku Lolu, do níž se zamiluje vážený profesor.[1]) Ještě před premiérou filmu Modrý anděl společnost Paramount Pictures uzavřela s Marlene Dietrichovou a Josefem von Sternbergem smlouvu s podmínkou natáčení společných snímků v Hollywoodu.[1] Odjezd do Ameriky doporučil Marlene Dietrichové její manžel Rudolf Sieber s tím, že se o jejich dceru Mariu v Berlíně postará.[1] Na počátku 30. let 20. století se stala mezinárodně známou a byla také jednou z prvních německých hereček pracujících v Hollywoodu. [p 2] V následujících pěti letech (1930 až 1935) společně s Josefem von Sternbergem natočila Marlene v Americe šest filmů.[1] [p 3] První se jmenoval „Marokko“ (Morocco) a Marlene Dietrichová za něj získala nominaci na Oscara.[1] S ženatým Josefem von Sternbergem měla Marlene Dietrichová několik let milostný poměr.[1]

Milostný poměr měla i s Mauricem Chevalierem a dalšími muži i ženami: John Gilbert, Mercedes de Acosta, Erich Maria Remarque, Orson Welles, Édith Piaf, Jean Gabin, Yul Brynner, William Saroyan, Frank Sinatra, …[1] Krátce po rozchodu s Remarquem následoval její milostný román s Jeanem Gabinem, který trval sedm let.[1] Jejich vztah skončil v roce 1946.[1]

V letech 1944 až 1945 společně s mnoha dalšími americkými umělci vstoupila do Armády USA a v propůjčené hodnosti kapitánky se zúčastnila druhé světové války v Evropě i Africe. Vystupovala u spojeneckých bojových útvarů a působila zde též jakožto příležitostná tlumočnice z němčiny do angličtiny. [p 4]

O pět let později (rok 1951) se Marlene Dietrichová zamilovala do Yula Brynnera a jejich vztah vydržel čtyři roky.[1] Po druhé světové válce natočila Marlene Dietrichová ještě několk filmů, ale postupně dávala přednost živým vystoupením v kabaretech.[1] V padesátých letech dvacátého století byla populární v Las Vegas a následně na koncertních pódiích po celém světě.[1] Zde ji doprovázel najatý klavírista Burt Bacharach s jehož pomocí rozvinula Marlene Dietrichová svůj talent zpěvačky.[1]

Marlene Dietrichová na obálce New York Sunday News, 1936

Marlene Dietrichová v roce 1931

s Burtem Bacharachem během turné v Jeruzalémě roku 1960 (foto Fritz Shlezingel)

V roce 1960 jí lékaři zjistili problémy s krevním oběhem v dolních končetinách, doporučili léčbu a v opačném případě předpovídali amputaci obou nohou.[1] Následujících třináct let se Marlene Dietrichová neléčila, holdovala alkoholu a drogám.[1] V listopadu roku 1973 se zřítila při děkování dirigentovi z pódia do orchestřiště.[1] S mokvající ránou na noze absolvovala turné v Montréalu.[1] Obtížnou operaci cév a záchranu nohou nakonec zvládl kardiochirurg Michael Ellis DeBakey.[1] Nedlouho poté si Marlene Dietrichová zlomila nohu v kyčli.[1] Za měsíc po operaci už vystupovala s umělým kyčelním kloubem v Londýně.[1] V září roku 1975 v Sydney si zlomila levou stehenní kost.[1] Toto zranění léčila čtyři měsíce.[1] Ve svých 77 letech ztvárnila svoji poslední malou roli ve filmu „Krásný gigolo, ubohý gigolo“ (1978).[1] Dva natáčecí dny v roce 1978 ji vynesly honorář 250 tisíc dolarů.[1] Nakonec se rozhodla žít v Paříži.

V roce 1979 po pádu doma v ložnici si způsobila vlasovou zlomeninu nad kyčelním kloubem.[1] Odmítla lékařskou pomoc a ve svém bytě se uložila do postele.[1] Na své nohy se už (až do své smrti dne 6. května 1992 v Paříži) nepostavila.[1] V roce 1982 měla nohy už prakticky odumřelé.[1] Ve věku 85 let jí byla (1986) udělena cena Americké společnosti módních návrhářů. Cenu za ni převzal Michail Baryšnikov – její poslední velká láska.[1]

• Riva, Maria. Moje matka Marlene Dietrichová. Překlad Zuzana Mayerová. Vydání 1. Praha: Ikar, 2000. 428 stran, [96] stran obrazových příloh; ISBN 80-7202-626-7.
• Riva, Maria. Moje matka Marlene Dietrichová. Překlad Zuzana Mayerová. Vydání první. Praha: Ikar, 2018. 429 stran, 96 nečíslovaných stran obrazových příloh. ISBN 978-80-249-3525-6.
• Český rozhlas Dvojka: 21dílná dramatizace knihy Marie Rivy Moje matka Marlene Dietrichová, Jana Stryková (dcera), Vilma Cibulková (Marlene), Ester Valtrová a Ivan Řezáč; režie: Jakub Doubrava, připravila: Blanka Tůnová; 16. únor – březen 2019

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Marlene Dietrichová na Wikimedia Commons
• Osoba Marlene Dietrich ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Marlene Dietrichová
• (anglicky) marlene.com Archivováno 28. 12. 1996 na Wayback Machine Oficiální stránka
• Marlene Dietrichová v Česko-Slovenské filmové databázi
• Marlene Dietrichová v Internet Movie Database (anglicky)
• (anglicky) Britská stránka o Marlene Dietrichové
• Marlene Dietrichová na Youtube (česky)