Modrý anděl

Immanuel Raat (Emil Jannings) je gymnaziálním profesorem v německém městečku. Je respektovaným, ale také pedantským a trochu popleteným mužem, který je svými žáky nazýván Neřád (v originále Unrat). Jednou objeví při vyučování u svého žáka fotografii se zpěvačkou Lolou Lolou (Marlene Dietrich), která hostuje na představeních ve varieté Modrý anděl. Podle Raata jde o nemravnost a vydá se – z čistě pedagogických důvodů – do varieté, aby se tam porozhlédl. Lola Lola se zrovna převléká, když s ní chce profesor mluvit. Raat ke svému údivu nemůže z její lascivní, ale obyčejné krásy spustit oči. Kousek z jejího spodního prádla, který zmatený profesor najde doma v kapse svého kabátu, je pro něj důvodem, aby Lolu znovu navštívil. Sleduje jedno z jejích vystoupení, stráví u ní noc a tak propadne jejímu pochybnému šarmu, že se vzdá svého zaměstnání učitele, aby se s Lolou mohl oženit. Lolu zajímaly především Raatovy peníze. Poté, co všechny úspory utratili, to jde s touto i tak zvláštní dvojicí z kopce. Raat očividně chřadne, nedokáže se ale rozejít se svou ženou. Když Lolina herecká společnost po letech znovu hostuje v jeho rodném městečku, je Raat donucen kouzelníkem Kiepertem a Lolou vystupovat v ponižujícím klaunském čísle. Přitom pozoruje, jak Lola flirtuje se silákem Mazeppou. Smyslů zbavený Raat se pokusí Lolu uškrtit, ostatní umělci ho zadrží a Mazeppa ho zavře do svěrací kazajky. Když je po čase z kazajky vysvobozen, táhne ho to do školy, v níž dříve vyučoval, kde ve třídě na katedře umírá.

Film Modrý anděl vypráví o starém mládenci, gymnaziálním profesorovi, který upadne do nástrah kabaretní tanečnice natolik, že přijde nejen o svou důstojnost, ale nakonec i o vlastní život. Jde o naturalistické vyprávění o tom, jak se z váženého důstojného pána může stát opovrhovaná bytost, která se již jen těžko dá nazvat člověkem. Film Modrý anděl je spojován s expresionistickou filmovou tradicí, jeho hlavní postava je v zajetí svých vášní a pudů, mravní úpadek hrdiny je vyjádřen prostředky kammerspielu, tedy soumračným interiérem pochybného šantánu, plného sexuálních symbolů, naklánějícími se stíny domů, atp. Sternbergovo umění se vyznačuje zejména režijním využitím rafinovaného pološera, zdůrazněním hry světla a stínu a to tak, aby atmosféra na diváka působila co nejnaléhavěji. Tento film proslavil nejen režiséra Josepha von Sternberga, ale především v té době ne příliš známou herečku Marlene Dietrich, z níž se později stala hollywoodská hvězda. Ačkoli se všude možně píše o tom, že v tomto filmu exceluje Marlene Dietrich, podle mého názoru byl na celém filmu nejlepší herecký výkon Emila Janningse, představitele hlavní role profesora Raata. Velice se mi líbilo, jak se v počátcích zvuku ve filmu herci vypořádali se svými úlohami. Tím myslím, že našli správnou polohu filmového herectví bez divadelního přehrávání. Upocený gymnaziální profesor i eroticky živočišná kabaretní zpěvačka působí plasticky. A ostatní postavy jsou také velice expresivní; tichý klaun, který více než všichni ostatní na první pohled vypadá smutně, dále ředitel kabaretu i jeho manželka, kteří, ačkoliv jsou vespod společenského žebříčku, sami sebe pokládají za honoraci. Všechny tyto postavy jsou výrazem morálního dna, na něž profesora stahuje svůdná tanečnice. Ona však v tomto panoptiku ztroskotanců působí důstojně, jakoby nedotčena úpadkem okolí a po jejím boku je profesor postupně degradován na příživníka a posléze na nevtipného klauna, který je lidem k posměchu pro svou ubohost, nedůstojnost a pro své ponížení, na kokrhajícího starce, jemuž se smějí především ti, kteří se jej ve škole báli a kdo jej dříve uctivě zdravili.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Der blaue Engel na německé Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Modrý anděl na Wikimedia Commons