Maximilian Schell

Narodil se do rodiny Hermanna Ferdinanda Schella, švýcarského spisovatele, a Margarethy Noé von Nordberg, vídeňské herečky. Byl mladším bratrem Marie, Carla a Immy. Po obsazení Rakouska nacistickým Německem v roce 1938 se rodina přestěhovala z vídeňského Kardinal-Nagl-Platz do Švýcarska.

Schell vyrůstal v Zürichu a k umění tíhnul nejen díky rodičům. Zürich byl totiž centrem německojazyčného kulturního světa v poválečných letech. Rozhodl se pro studium germanistiky, dějin umění a literatury i hudebních a divadelních věd v Zürichu a Mnichově. Skoro se stal i fotbalistou u Grasshopper-Club Zürich, jehož je stále velkým příznivcem. Ale už roku 1952 přešel na studia herectví na Konzervatoři v Bernu (dnes Vysoká škola umělecká v Bernu) a debutoval o rok později (1953) v Basilejském městském divadle nejen jako herec, ale také jako režisér a dramaturg. Roku 1959 zastával různé funkce u komorních divadel v Mnichově. V témže roce ho Gustaf Gründgens vzal do Hamburku, kde hrál až do jeho odchodu roku 1963.

Na konci 60. let hrál v Londýně a přitom překládal dílo Williama Shakespeara. Roku 1978 převzal po Curdu Jürgensovi roli Jedermanna na Salcburském festivalu, kterou představoval až do roku 1982.

Byl ale také znám ve filmové televizní branži. Již roku 1955 natočil svůj první film Kinder, Mütter und ein General (česky Děti, matka a generál). Roku 1958 stanul před hollywoodskými kamerami. S Marlonem Brando hrál ve filmu The Young Lions. Později ho vynesla do mezinárodního povědomí jeho role obhájce nacistických zločinců ve filmu Stanleyho Kramera Norimberský proces (německy Das Urteil von Nürnberg). Za tuto roli získal Oscara jako nejlepší herec v hlavní roli. Další filmy následovaly, mj. Topkapi (1964) s Peterem Ustinovem, Spis Odessa (film) (1974) nebo Drtivý dopad (1998).

Na konci 60. let se začal projevovat také jako producent a režisér, tedy tentokrát na druhé straně kamery. Jeho prvotina První láska (1970) zaznamenala velký úspěch. Dále následovaly Der Fußgänger (1974), Dürrenmattův Der Richter und sein Henker (1975) podobně jako jeho oblíbené dokumentární filmy Marlene (1984) o Marlene Dietrichové a Moje sestra Marie (2002), biografie Marie Schellové, která v době natáčení již dlouho trpěla demencí.

Jde o jednoho z celosvětově nejznámějších a nejúspěšnějších německojazyčných herců. Stal se, vedle Josepha Schildkrauta, jediným rakouským hercem, který byl oceněn Oscarem. Kromě toho byl vícekrát nominován na nejlepšího představitele hlavní či vedlejší role, nejlepšího zahraničního herce nebo nejlepšího dokumentaristu. V roce 2002 obdržel společně se svojí sestrou Marií ocenění Bambi za celoživotní dílo. Senzaci v bulvárním tisku způsobilo odhalení jeho tříletého vztahu s Sorayou Esfandiary Bakhtiari, která byla známá jako choť posledního šáha Persie.

Kromě své činnosti v divadle, filmu a televizi byl také malířem a spisovatelem. Žil střídavě v Los Angeles a v rodném horském domě v Korutanech.

Stal se jedním ze dvou kmotrů herečky Angeliny Jolie. Toto spojení vzniklo díky jejímu otci Jonu Voightovi, s kterým Schell točil film Der Richter und sein Henker.

• Čestný kříž Za vědu a umění I. třídy (2002, Rakousko)[1]