Lotyština

Lotyšský text v "Kostele národů" v Izraelském Jeruzalémě

Baltské jazyky jsou pro lingvisty velmi zajímavé, protože se v nich zachovalo mnoho archaických tvarů pocházejících z rané indoevropštiny. To je důkaz o odštěpení balto-slovanské větve od ostatních jazyků. Baltská a slovanská větev se od sebe oddělily přibližně v 10. století př. n. l. Zatímco výskyt archaických tvarů slov je nezpochybnitelný, přesný způsob, jakým se baltské jazyky vyvíjely z indoevropštiny, není znám. Východobaltské jazyky se oddělily od západobaltských (podle teorie o prabaltském jazyce) někdy mezi lety 400 a 600 n. l. Rozdílnost mezi lotyštinou a litevštinou začala být patrná v 9. stol., dlouhé období neexistoval jeden jazyk, ale mnoho různých nářečí. Tato přechodná nářečí existovala do 15. a možná až do 17. století. Lotyština se jako samostatný jazyk objevila v 16. století, vyvinula se z ní latgalština a asimilovala s kuronštinou, zemgalštinou a sélštinou. Nejstarší známé nálezy psané lotyštiny jsou překlady množství kostelních písní z roku 1530 Nicholase Ramma, německého pastora z Rigy.

Lotyština je jeden ze dvou posledních živých baltských jazyků (druhým je litevština), patřících k indoevropské jazykové rodině. Lotyšský a litevský jazyk si udržely mnoho rysů prajazyka, ačkoli ve věcech hláskosloví a tvarosloví vykazují mnoho zdokonalení (u lotyštiny mnohem větší než u litevštiny). Baltským jazykům jsou nejvíce příbuzné jazyky slovanské a germánské.

Lotyština má tři nářečí: livonské, latgalské a střední nářečí. Livonské nářečí je rozděleno na vidzemské a kuronské (také tāmnieku nebo ventiņu). Střední nářečí, předchůdce dnešní lotyštiny, se dělí na vidzemské, kuronské a zemgalské nářečí. (Poznámka: Lotyšská nářečí by neměla být zaměňována s jazyky livonštinou, kuronštinou, zemgalštinou ani sélštinou)

Lotyština je flektivní jazyk, jehož skladba je ovlivněna němčinou. Slovní přízvuk je až na výjimky na první slabice.

Lotyština se zapisuje latinkou. Dlouho byl používán pravopisný systém založený na německých pravopisných principech. Teprve na počátku 20. století byl nahrazen fonetičtějším, používajícím ve větší míře diakritiku, upravenou podle několika různých zdrojů. Dnes se lotyšská abeceda skládá ze 33 písmen:

Do reformy z roku 1946 bylo užíváno také písmeno Ŗ, měkké R, které se již ve většinové výslovnosti neodlišovalo. Emigrantská komunita tuto sovětskou reformu nepřijímá a jí vydávané texty obsahují toto písmeno dodnes.

Téměř všechna písmena označují podobné hlásky jako v češtině či slovenštině a s jejich čtením by mluvčí češtiny neměli mít problémy. Písmena s makronem (vodorovnou čárkou) označují dlouhé samohlásky.

Odlišnosti u souhlásek jsou víceméně jen grafické:

• Písmena s cedillou (Ļ, Ģ, Ķ, Ņ) se vyslovují jako slovenské ľ, ď, ť, ň.
• Písmeno h se vyslovuje jako české ch.
• Písmeno v, uzavírá-li slabiku, stejně jako ve spisovné slovenštině označuje hlásku u (např. v níže uvedené modlitbě „Tavs“, Tvůj, výslovnost /taus/).

Podstatnější rozdíly jsou ve výslovnosti samohlásek:

• Psané o se vyslovuje jako dvojhláska uo (až na slova přejatá v poslední době).
• Některá e označují tzv. široké lotyšské e, blížící se přehlásce ä; rozdíl oproti neutrálnímu e se v písmu nevyznačuje a formulovat pravidlo, kdy k němu dochází, není jednoduché.

Dva široce uznávané^[zdroj?!] problémy v lotyštině jsou lingvistický purismus a takzvaný gimalajiešu lāči.

Lotyšsko mělo bouřlivý vztah s Německem, Švédskem, Ruskem a Polskem po celou svou historii, a vždy bylo mnohonárodnostní zemí. Během let, kdy bylo připojeno k Sovětskému svazu (1940–1941 a 1945–1991), politická rusifikace velmi ovlivnila lotyšský jazyk. V těchto obdobích bylo asi 340 000 (?)^[ujasnit] Lotyšů (přibližně jedna třetina populace) vyhoštěno a jinak perzekvováno. Následovala masová imigrace obyvatel ze sovětských republik Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších, podíl etnicky lotyšské populace byl redukován z 80 % v roce 1935 na 52 % v roce 1989. Nejvíce přistěhovalců se usadilo na venkově bez jakékoli snahy učit se lotyšsky a sžít se se zdejšími tradicemi.^[zdroj?!] Dnes je lotyština mateřskou řečí jen pro více než 60 % populace země.

Po opětovném získání samostatnosti v roce 1991 byla představena nová jazyková politika. Hlavním cílem bylo začlenění všech obyvatel na pozadí oficiálního státního jazyka a chránit jazyky menšin v Lotyšsku (přitom ruština nebyla označena jako menšinová). Mnozí učenci se domnívají, že tyto věci mohou přispět k celkovému úpadku lotyštiny.^[zdroj?!]

Opravdové dvojjazyčné vzdělání na vládní náklady (základní škola) je dostupné pro několik menšin. Patří sem Rusové, Židé, Poláci, Litevci, Ukrajinci, Bělorusové, Estonci a Romové. V těchto školách je lotyština vyučována jako druhý jazyk, aby odstranila překážky v dorozumívání a pomohla každému obyvateli začlenit se do společenského života. Od roku 1990 vláda platí studium na veřejných univerzitách pod podmínkou zvládnutí lotyštiny. Od roku 2004 je v lotyštině vyučováno na veřejných středních školách (forma 10-12) 60 % předmětů (předtím zde existoval široký systém vyučování v ruštině).

Otčenáš (modlitba Páně):

Tēvs mūsu, kas esi debesīs,

svētīts lai top Tavs Vārds,

lai atnāk Tava valstība,

Tavs prāts lai notiek kā debesīs,

tā arī virs zemes.

Mūsu dienišķo maizi dod mums šodien

un piedod mums mūsu parādus,

kā arī mēs piedodam saviem parādniekiem,

un neieved mūs kārdināšanā,

bet atpestī mūs no ļauna. Amen.

• SVARINSKA, Asja. Latviešu valoda. Mācību kurss 25 nodarbībām. / Latvian in 25 lessons. Rīga: Zvaigzne ABC, 2003. 112 s. ISBN 9984-22-841-X. (anglicky)

• Jānis Endzelīns

• Obrázky, zvuky či videa k tématu lotyština na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo lotyština ve Wikislovníku
• Kategorie Lotyština ve Wikislovníku
• Úložiště vzdělávacích materiálů Lotyština ve Wikiverzitě
• Lotyšsko-český slovník online