Latgalština

A/a Ā/ā B/b C/c Č/č D/d E/e (Ē/ē) (F/f) G/g (Ģ/ģ) (H/h) I/i Y/y Ī/ī J/j K/k (Ķ/ķ) L/l Ļ/ļ M/m N/n Ņ/ņ O/o Ō/ō P/p R/r S/s Š/š T/t U/u Ū/ū V/v Z/z Ž/ž

Tik skrytuļam ruodīs: iz vītys jis grīžās
A brauciejam breinums, kai tuoli ceļš aizvess
Tai vuorpsteite cīši pret sprāduoju paušās
Jei naatteik – vacei gi dzejis gols zvaigznes

Pruots naguorbej ramu, juos lepneibu grūžoj
Vys jamās pa sovam ļauds pasauli puormeit
Bet nak jau sevkuram vīns kuorsynoj myužu
I ramaņu jumtus līk īguodu kuormim

Na vysim tai sadar kai kuošam ar speini
Sirds narymst i nabeidz par sātmalim tiemiet
A pruots rauga skaitejs pa rokstaudža zeimem
Kai riedeits, kod saulei vieļ vaiņuku jieme

(Báseň od Armandse Kūceņše)

Spisovná latgalština se vyvíjela od 18. století na základě lidové mluvy obyvatel východního Lotyšska. První dochovaná kniha v latgalštině je Evangelia toto anno (Evangelia na celý rok) z roku 1753. První pravopisné systémy vycházely z polštiny a pro zápis používaly humanistickou antikvu. Tím se odlišovaly od spisovné lotyštiny používané ve zbytku země, která používala novogotické písmo. Mnoho latgalských knih z konce 18. a začátku 19. století pocházelo od jezuitských kněží, kteří přicházeli z různých evropských zemí do Latgalska, které tehdy představovalo severovýchodní hranici římskokatolického náboženství; jejich díly byla zejména náboženská literatura, kalendáře a poesie. Vydávání knih v latgalštině bylo spolu s litevštinou zakázáno v letech 1865–1904. Zákaz používání latinky v této části tehdejšího Ruského impéria následoval okamžitě po Lednovém povstání, kdy se polští a litevští povstalci vzbouřili proti carské vládě. Během tohoto zákazu bylo k dispozici jen omezené množství katolických náboženských textů a některé rukopisy, např. kalendáře Andryvse Jūrdžyse, rolníka vzdělaného vlastním úsilím.

Po zrušení zákazu v roce 1904 následovala rychlá obnova latgalské literární tradice, objevily se první noviny, učebnice a mluvnice. Roku 1918 bylo Latgalsko začleněno do nově vzniknuvšího lotyšského státu. Mezi lety 1920 a 1934 se tedy v Lotyšsku nezávisle vyvíjely dvě literární tradice. Značným úspěchem tohoto období byl původní překlad Nového zákona do latgalštiny knězem a učencem Aloizijsem Broksem, vydaný ve vesnici Aglona roku 1933. Po převratu uspořádaném Kārlisem Ulmanisem roku 1934 byla latgalština odstraněna ze školních osnov i z úřední sféry ve snaze standardizovat používání lotyšského jazyka. Latgalština přežila během sovětského období (1940–1991) v mluvené podobě, zatímco latgalská literatura v tištěné podobě se v letech 1959–1989 prakticky nevydávala. Několik latgalských intelektuálů pokračovalo v emigraci v publikaci knih a studií zabývajících se latgalštinou, především Mikeļs Bukšs.

Po obnovení nezávislosti Lotyšska následoval znatelný nárůst zájmu o latgalský jazyk a kulturní dědictví. Na některých univerzitách je zavedena nepovinná výuka tohoto předmětu; v Rēzekne existuje dokonce nakladatelství Latgales kultūras centra izdevniecība (Vydavatelství Latgalského kulturního centra) v čele s Jānisem Elksnisem, které tiskne staré i nové knihy v latgalštině.

Latgalština je členem východobaltské větve baltské jazykové skupiny indoevropské jazykové rodiny. Do této větve náleží v dnešní době také lotyština, žemaitština a litevština. Latgalština je flektivní jazyk, počet jmenných a slovesných tvarů srovnatelný s češtinou je typický pro mnoho dalších pobaltských a slovanských jazyků.

Latgalštinu dnes používá okolo 150 000 lidí převážně na území Lotyšska; existují také menší latgalsky mluvící komunity v Rusku na Sibiři.

V letech 1920–1934 latgalštinu používala jak vláda, tak i vzdělávací instituce na latgalském území. V dnešní době není latgalština nikde v Lotyšsku uznávána jako úřední jazyk. Formálně je chráněna Lotyšským jazykovým zákonem garantujícím, že "Lotyšský stát zajišťuje uchování, ochranu a rozvoj spisovného latgalského jazyka jakožto historické varianty jazyka lotyšského" (§3.4). Existuje i státem podporovaná komise pro pravopis latgalského jazyka. Otázka, zda je latgalština samostatným jazykem, nebo jen nářečím lotyštiny, byla předmětem vášnivých debat v průběhu celého 20. století. Zastánci latgalského jazyka, např. lingvisti Antons Breidaks a Lidija Leikuma upozorňují na některé charakteristiky latgalštiny nasvědčující statusu samostatného jazyka; je nicméně skutečností, že v lotyštině se při zmínkách o latgalštině používá výrazu izloksne (nářečí) namísto valoda (jazyk).

Mluvčí latgalštiny lze rozdělit do tří základních skupin – severní, střední a jižní. Tyto tři skupiny jsou vzájemně plně srozumitelné a liší se jen malými změnami v samohláskách;, dvojhláskách a některých pádových koncovkách. Fonetický základ moderní spisovné latgalštiny tvoří regionální akcent středního Latgalska používaný například ve městech a obcích Juosmuiža, Vuorkova, Vydsmuiža, Viļāni, Sakstygols, Ūzulaine, Makašāni, Drycāni, Gaigalova, Bierži, Tiļža a Nautrāni. Literatura 18. století byla naopak ovlivněna spíše jižním akcentem latgalštiny.

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Latgaliu kalba na žemaitské Wikipedii, Latgalian language na anglické Wikipedii a Латгальский язык na ruské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Latgalština na Wikimedia Commons