Litoměřický kraj

Litoměřice náleží mezi nejstarší česká města. Vznik města ale předcházela existence raně středověkého přemyslovského správního hradu a jeho aglomerace. Toto hradiště se nalézalo na Dómském pahorku jihovýchodně od jádra středověkého města. Bylo rozděleno na vlastní hrad a předhradí, jehož část byla kolem roku 1057 vyhrazena pro kapitulu při kostele sv. Štěpána v místě, kde se nyní nachází barokní katedrála sv. Štěpána.[1]

Vznik tohoto královského města spadá mezi roky 1219 a 1228 (nelze zpřesnit). V letech 1257–1421 se ve městě nacházel křižovnický klášter. Královské město si od 13. do 17. století udrželo dominantní postavení mezi městy celé severní poloviny Čech. Důkazem je množství práv a privilegií, jimiž je různí čeští panovníci, včetně Karla IV., obdařili. Nejzávažnější bylo právo skladu a právo mílové, jimiž se mohlo pyšnit opravdu jen málo českých měst. Právo skladu znamenalo, že každý obchodník, který plul po Labi (např. do Pirny či Drážďan), musel své zboží v Litoměřicích vyložit a tři dny na zdejším trhu nabízet. Teprve potom mohl ve své cestě pokračovat. Stávalo se velmi často, že tak jeho cesta v Litoměřicích skončila. V oněch dobách Litoměřice byly jedním z nejdůležitějších říčních přístavů na Labi. Právo mílové měla na severu Čech pouze dvě města, mimo Litoměřic ještě Žatec a Most. V okruhu jedné české míle (velikost české míle kolísala, mívala až 10,5 kilometrů) nesměla být provozována jakákoliv výdělečná činnost (řemeslo, hospoda apod.). Litoměřice byly v Čechách vedle Prahy také jedním ze dvou odvolacích center městských práv, konkrétně práva magdeburského.

Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání (1620) příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem (od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy). V roce 1655 se město stalo centrem nově zřízené litoměřické diecéze. Při solním sčítání v roce 1702 bylo zjištěno v Litoměřickém kraji 119 274 křesťanů a 495 židů, dohromady tedy 119 769 obyvatel nad 10 let.

Kraj vydržel v původním uspořádání až do roku 1849, kdy bylo císařským nařízením č. 268/1849 o nové organizaci soudní, č. 255/1849 o nové organizaci správy a prozatímním zákonem obecním č. 170 ze 17. března 1849 nahrazen správou státní (zeměpanskou). Kraj byl obnoven v pozměněných hranicích roku 1855 a vydržel až do 23. října 1862, kdy bylo krajské zřízení zrušeno.[2] Po zrušení se země členily již jen na okresy, nadále však zůstala zachována krajská organizace u soudů a v Litoměřicích sídlil krajský soud až do roku 1949.

• 29. května 1421–? Hynek z Valdštejna[3]
• kolem roku 1437 Zbyněk z Haznburka[4]
• kolem roku 1528 Brozan Jaroslav z Vřesovic[5]
• kolem roku 1855 Gottfried ze Salhauzenu[6]
• začátek 18. století Jaroslav Křesl[4]

Místa v kraji Litoměřickém z roku 1654, označená v berní rule tohoto kraje jako města a městečka.