Lenka Procházková

V souvislosti s řešením církevních restitucí v roce 2011 prosazovala názor, že církevní majetek před nástupem komunismu nepatřil církvím a proto nemůže být restituován. Podle ní měl „takzvaný církevní majetek“ veřejnoprávní charakter, neměl vlastnické atributy a dispozice s ním byla stále výrazně omezena. Jednotlivé vlastnické subjekty (např. kostely, kongregace, obročí, kapituly, nadace) podle ní už od dob Josefa II. nebyly soukromými vlastníky, ale podléhaly státnímu dozoru, zatímco církev jako celek vůbec neměla právní subjektivitu. Proto podle Procházkové přiznání majetku řádům a kongregacím do soukromého vlastnictví v roce 1992 ve skutečnosti nebylo restitucí.[5] Odvolávala se přitom na právně historickou expertizu Univerzity Karlovy, které zpracovali z právně historického hlediska Vladimír Kindl a z hlediska ústavního a správního práva Vladimír Mikule. Expertiza nepopírala, že církevní subjekty byly vlastníky majetku, ale zdůrazňovala, že nakládací právo bylo podmíněno souhlasem státní správy a užívací právo ke kostelům a kaplím bylo veřejnoprávní povahy, takže vrácení majetku k volné dispozici není restitucí.[6] Jak uvádí analýza Parlamentního institutu, posudek byl sice nadepsán jako posudek Univerzity Karlovy, avšak žádné průvodní dokumenty k němu nebyly dodány, podle ústního sdělení dr. Mikuleho kanceláři Poslanecké sněmovny bylo zpracování posudku zadáno Úřadem vlády ČR Univerzitě Karlově, která pověřila jeho vypracováním Právnickou fakultu, avšak text zadání posudku není znám.[7] Podle Daniela Koláře zmínění dva docenti Univerzity Karlovy zpracovali tato svá soukromá stanoviska prý na žádost tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského, avšak neměli žádné zmocnění ze strany univerzity a rovněž Úřad vlády později popřel, že by něco oficiálně objednal.[8]

V lednu 2012 podala kvůli schválení restitucí trestní oznámení pro zneužití pravomocí veřejného činitele a porušení povinností při správě cizího majetku na premiéra Nečase a další členy jeho vlády.[9][10][11] Přitom vyjádřila názor, že pokud by prezident republiky zákon podepsal, dopustil by se tím velezrady.[12] Vláda Mirka Topolánka měla k dispozici čtyři posudky, od právníků a historiků z Univerzity Karlovy v Praze, Masarykovy univerzity v Brně, Západočeské univerzity v Plzni a Historického ústavu Akademie věd ČR, které se shodly na tom, že se o církevní majetek jednalo.[12] Vrchní státní zastupitelství v Praze došlo k závěru, že přijetí zákona neprovázel žádný trestný čin.[13] Rovněž Ústavní soud v červnu 2013 zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení zákona, avšak odlišné stanovisko uplatnil například Pavel Rychetský.

Lenka Procházková také šířila informaci, že kardinál Tomášek měl v srpnu 1991 v děkovné řeči ohledně restitucí říci: „Toto je poslední nárok, který církve vznášejí“. Takový výrok se však nikdy nepodařilo doložit. Spolupracovník Arcibiskupství pražského Josef Nerušil uvedl, že na radu paní Procházkové prohledal archiv Rudého práva a tematická Radiofóra z té doby, ale nalezl pouze článek z 27. února 1992, kde byl podobný výrok (o tom, že jde o poslední iniciativu vlády ohledně církevních restitucí) přiřčen místopředsedovi federální vlády Jozefu Mikloškovi a článek ze 14. března 1992, který informaci z 27. února dementoval a upravoval. Je tedy možné, že historie údajného výroku vznikla z těchto zpráv. Podle Googlu první výskyt této dezinformace pochází ze září 2011. Autor článku dovozuje, že paní Procházková není schopná rozeznat, že se sama stává zdrojem mediální manipulace, vadí jí nezávislost katolické církve na politicích a církev nenávidí pro podíl jednoho z jejich členů na jejích životních nepříjemnostech.[14]. Možné je, že výrok sice padl a byl zaznamenán, ale veškeré materiály zachycující výrok byly osobami zainteresovanými na prosazení církevních restitucí zničeny.^[zdroj?] Nicméně i kdyby Tomášek tato slova vyřkl, v srpnu 1991 již byl pouze emeritním arcibiskupem (pražským arcibiskupem byl tehdy již Miloslav Vlk) a nikoli oficiálním zástupcem římskokatolické církve a příslib by tedy mohl vyslovit výhradně sám za sebe.[14]

Dlouhodobě se kriticky vyjadřovala k možnosti obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Považuje ho za symbol náboženské nesnášenlivosti a symbol utlačovatelského režimu.[15] V souvislosti s přípravou výstavby nového sloupu vyzývala k tomu, aby bylo výstavbě zabráněno než začne.[16]

Vystupuje na akcích pořádaných okruhem lidí kolem Petra Hampla, zčásti pod hlavičkou uskupení Sdružení bílých heterosexuálních mužů či Sdružení přátel bílého heterosexuálního muže. V srpnu 2019 se tak například zúčastnila akce Vlastenecké setkání heterosexuálů na zámku Příčovy u Sedlčan, kde přednášela společně s dalšími veřejně známými osobami jako Jaroslav Foldyna, Tomáš Vandas, Martin Konvička, Alexandr Tomský, Petr Žantovský, Michal Semín či Ladislav Jakl. [17][18] V lednu 2020 se pak zúčastnila akce Den rebelů[19] pořádané uskupením v sokolovně v Řeporyjích v souvislosti s vystoupeními řeporyjského starosty Pavla Novotného v některých českých a ruských médiích. Zde se mimo jiné vymezila vůči aktivitám spolku Milion chvilek pro demokracii.[20]

V březnu 2017 ji navrhl prezident Miloš Zeman za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR).[21] Nominaci však provázela kritika jejích současných postojů, mimo jiné od pracovníků ÚSTR. Ti poukazovali na to, že „spisovatelka podle nich s hodnocením minulosti nakládá ideologicky a používá propagandistický a demagogický styl”. V polovině dubna 2017 proběhla v Senátu PČR dvě kola tajné volby, ani v jednom však neuspěla.[22]

V květnu 2019 ji však prezident Miloš Zeman opět navrhl Senátu PČR za členku Rady Ústavu pro studium totalitních režimů.[23] V souvislosti s opětovným navržením uvedl internetový týdeník Echo24 níže uvedené. V červnu 2019 ale neuspěla ani v jednom ze dvou kol volby (získala pouze 9, respektive 8 hlasů) a členkou Rady ÚSTR se tak ani tentokrát nestala.[24]

Odboráři ÚSTR v otevřeném dopise poukázali na vystoupení Procházkové, při kterých třeba pálila symboly NATO, vyzývala Česko, aby se stalo pátou kolonou v Evropské unii, nebo katolickou církev označovala v souvislosti s majetkovým vyrovnáním za národního nepřítele. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 pak hodnotila jako zradu západních politiků, kteří změny v Československu obětovali pro udržení mocenského rozdělení světa.

—Echo24, 9. května 2019[25]

• 1991 Čtyři ženy Alexandra Makedonského, dramaturg: Hynek Pekárek, režie: Ivan Chrz [26]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lenka Procházková na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Lenka Procházková
• Lenka Procházková | on-line - oficiální stránky