Jan Procházka (spisovatel)

Jan Procházka pocházel ze selské rodiny. Vystudoval Vyšší rolnickou školu v Olomouci a po studiu nastoupil v pohraničí jako vedoucí Státního statku mládeže v Ondrášově na Bruntálsku (1945–1949). Tam však setrval pouze rok a odešel do Prahy na Ústřední výbor Československého svazu mládeže, kde organizoval mládežnické brigády do pohraničí.[1]

Jako pracovník aparátu ČSM působil nejprve na zemědělském referátu krajského, brzy poté Ústředního výboru Československého svazu mládeže (1950–1959). V roce 1956 napsal svou první knihu. V roce 1959 se stal dramaturgem a scenáristou Filmového studia Barrandov. Na přelomu 50. a 60. let souhlasil s režimem KSČ, byl členem ÚV ČSM a kandidátem ÚV KSČ (1962–1967) a členem ideologické komise ÚV KSČ (1963–1966).

Po názorovém rozchodu s prezidentem Antonínem Novotným v roce 1967 patřil k tzv. „reformnímu“ křídlu KSČ. V letech 1968–1969 zastával funkci místopředsedy Svazu československých spisovatelů. Na začátku období normalizace byla jeho tvorba z politických důvodů zakázána a filmy, které byly podle jeho scénářů natočeny, neobsahovaly v titulcích jeho jméno (např. Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci). Mezi jeho další scénáře patří Kočár do Vídně, který napsal spolu s Karlem Kachyňou, ten ho také v roce 1966 natočil.[2]

• Zelené obzory – mladý agronom musí řešit v pohraničí problémy s místními lidmi, ale také své vlastní citové
• Přestřelka – moravské pohraničí, milostný vztah mladého pohraničníka a stíhání ilegálních uprchlíků
• Politika pro každého – publicistická kniha, zobrazující negativní jevy ve společnosti, v době normalizace hodně čtena studenty
• Tři panny a Magdaléna – Čtyři scénáře k úspěšným filmům (Vysoká zeď, Trápení, Závrať, Naděje), které autor převedl na novely a příběhy nazval jmény jejich hrdinek. Zachytil v nich s neobyčejnou znalostí ženské duše „citové procitání na rozcestí puberty“ v prvních dvou (Jitka, Lenka), probouzející se ženství v postavě studentky ve třetí (Božena) a drama ženy, prošlé úskalími manželství, ve čtvrté (Magdalena).
• Ucho – filmová povídka o odposleších v 50. letech, které se nevyhýbaly ani komunistické smetánce. Pomocí krátkých, úderných vět vykresluje atmosféru strachu, která postihla dům náměstka ministra. Ministra Košaru zatkli a v noci hrůzy jeho náměstek Ludvík očekává tajnou policii. Povídka byla zfilmována Karlem Kachyňou a patřila mezi nejdůkladněji uložené trezorové filmy; na veřejnost se dostala až roku 1990. V roce 2015 makedonský režisér Ivo Trajkov (který vystudoval na FAMU) natočil film Medena Nok (Noc bezMoci) podle této povídky Ucho[3].
• Ať žije republika (1965), zfilmován téhož roku
• Kočár do Vídně (1966), zfilmován téhož roku
• Svatá noc (1966) – psychologická drobnokresba, ve které se střetávají dva světy víry – křesťanské a komunistické –, zfilmován jako Noc nevěsty v roce 1967.

Další filmy podle scénářů Jana Procházky: Vysoká zeď, Trápení, Závrať, Naděje, Na kometě, Už zase skáču přes kaluže, Páni kluci, Městem chodí Mikuláš, Kráva.