Vladimír Mikule

Profesně je k roku 1990 uváděn jako právník ČSP, bytem Praha.[3]

V prosinci 1989 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 13 - Kolín, Středočeský kraj) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Za OF obhájil mandát ve volbách roku 1990.[4][5][6] Státní bezpečnost ho evidovala jako agenta (krycí jméno ŠIMON).[7] Poté, co tuto skutečnost zjistila komise pro vyšetřování 17. listopadu, rezignoval v dubnu 1991 na svůj poslanecký mandát. V červenci 1993 ale Obvodní soud pro Prahu 7 vynesl rozsudek, podle kterého pro komunistickou kontrarozvědku nepracoval.[8]

Působil jako docent na Právnické fakultě UK v Praze.[9] Náležel mezi odborníky na správní a ústavní právo, byl autorem řady vědeckých a odborných prací, včetně odborných posudků.[2] Po jistou dobu též zastával funkci místopředsedy legislativní rady vlády.

Zemřel po dlouhé nemoci v prosinci 2013.[2]

V roce 1998 byl spolu s Vladimírem Kindlem uveden jako spoluautor nedatovaného dokumentu, který byl s názvem Právně historická expertiza Univerzity Karlovy v Praze právního postavení tzv. katolického církevního majetku v druhé polovině 19. a ve 20. století na území dnešní ČR lživě prezentován jako stanovisko Univerzity Karlovy a spisovatelka Lenka Procházková nebo politik Jiří Paroubek jej neúspěšně používali jako argument proti restitucím církevního majetku. Jak uvádí analýza Parlamentního institutu, posudek byl sice nadepsán jako posudek Univerzity Karlovy, avšak žádné průvodní dokumenty k němu nebyly dodány, podle ústního sdělení dr. Mikuleho kanceláři Poslanecké sněmovny bylo zpracování posudku zadáno Úřadem vlády ČR Univerzitě Karlově, která pověřila jeho vypracováním Právnickou fakultu, avšak text zadání posudku není znám.[10] Podle článku Daniela Koláře v Neviditelném psu zmínění dva docenti Univerzity Karlovy zpracovali tato svá soukromá stanoviska prý na žádost tehdejšího místopředsedy vlády Pavla Rychetského, avšak neměli žádné zmocnění ze strany univerzity a rovněž Úřad vlády později popřel, že by něco oficiálně objednal.[11] Tentýž Pavel Rychetský později jako ústavní soudce uplatnil odlišné stanovisko k nálezu Ústavního soudu, který potvrdil ústavnost církevních restitucí.