LGBT práva v Česku

Před rokem 1768 nebyly v českých zemích jednotné právní normy týkající se pohlavního styku mezi osobami stejného pohlaví. V různých regionech či městech se uplatňovaly nejednotné právní přístupy a zvykové normy. Homosexuální chování bylo označováno jako “vlašská sodomie” a běžně bylo trestáno smrtí. Počty projednávaných případů nejsou známy. Soudní zápisy pojednávají téměř výlučně o penetrativním chování, tedy anální soulož. Není jasné, zda ojedinělost soudních záznamů týkajících se orálního sexu a vzájemné masturbace odráží malou četnost těchto forem styku nebo liberálnější postoj společnosti k tomuto chování.[3]

Trestní zákon Constitutio Criminalis Theresiana z roku 1768 se uplatňoval v celé rakouské monarchii včetně českých zemí. Článek 74, §6 z kapitoly zločinů proti dobrým mravům a čistotě zahrnuje homosexuální chování, které se trestalo stětím mečem a poté spálením. Za určitých podmínek, jako je nezletilost, mentální defekt či nedokončený skutek (tedy bez ejakulace) mohl být pachatel odsouzen k dlouhodobému žaláři a tělesným trestům.[3][4]

Od roku 1787 homosexuální chování nebylo trestáno smrtí na základě zákona Constitutio Criminalis Josephina, který zavedl Josef II. Homosexuální chování jako přestupek spadalo pod pravomoc správních orgánů a trestem bylo buď vězení či nucené práce do jednoho měsíce a/nebo tělesný trest (bičování).[3]

Trestní zákon z roku 1803 pojednával o smilstvu proti přírodě (§ 113 CC), ale neobsahoval přesnou definici deliktu. Císařský dekret z roku 1824 upřesnil, že za smilstvo proti přírodě lze považovat i homosexuální chování. Trestem byl přísný žalář od šesti měsíců do jednoho roku.[3]

Od roku 1852 hodnotil §129 trestního zákona Allgemeines Bundesgesetz homosexuální styk jako "smilstvo proti přirozenosti". V českých zemích byl s obměnami uplatňován až do roku 1950. Zákon za tento delikt stanovoval trest vězení od jednoho do pěti let, za závažných okolností až deset let a v případě zranění až dvacet let. Bylo definováno, že nejen soulož, ale také vzájemná masturbace mezi osobami stejného pohlaví naplňuje spáchání činu. Pachatelem byla i osoba, která jen pasivně strpěla takové chování na svém těle.[3] Dle výzkumu v archivech zemských soudů v Praze, Plzni a Hradci Královém bylo za Rakouska-Uherska bylo u těchto soudů obviněno minimálně 117 mužů, z čehož 65 bylo obžalováno a 37 bylo odsouzeno.[5] Míra pronásledování homosexuality za Rakouska-Uherska postupně narůstala, ale ve všech sledovaných soudních obvodech poklesla v období první světové války.[4]

V roce 1918 vzniklé Československo převzalo předešlé uspořádání trestního práva Rakouska-Uherska a homosexuální styk zůstal trestný. V období po první světové válce začal počet pronásledovaných kvůli homosexuálnímu styku stoupat. [4] Mezi lety 1918-1938 bylo za homosexuální činy obviněno minimálně 586 mužů, z nichž 480 bylo obžalováno a 330 bylo odsouzeno. Ve stejném období bylo v českých zemích kvůli homosexuálnímu styku obviněno, obžalováno a odsouzeno minimálně 33 žen.[5] Od konce 19. století začínaly vznikat spolky, které bojovaly za odstranění trestu za homosexualitu. Nárůst stíhání za první republiky byl zřejmě významným faktorem, který podnítil další vznik hnutí bojujících za dekriminalizaci homosexuality. Během první republiky pak vznikly například časopisy Hlas sexuální menšiny a Nový hlas. I přes tuto snahu však zůstala trestnost homosexuality platná dle znění § 129 trestního zákoníku z roku 1852.[6] Tresty za homosexuální styk obsahovaly i nové vládní návrhy československých trestních zákonů. Tyto návrhy však nebyly nikdy přijaty.[4]

Během 2. světové války byla homosexualita vyhledávaným cílem nacistů. Nacisté si představovali dokonalou tradiční rodinu a homosexuály vyhledávali a následně zavírali do vězení či posílali do koncentračních táborů na základě § 175. Po 2. světové válce se přeživší oběti nedočkaly žádných reparací. O násilí na homosexuálech během 2. světové války se poté dlouho mlčelo.[7]

Po nástupu socialismu došlo v roce 1961 k legalizaci stejnopohlavního sexuálního styku, prosazeného díky vědeckému výzkumu Kurta Freunda, který za pomocí penilní pletysmografie mozku homosexuálních mužů prokázal, že sexuální orientace není otázkou volby.[8] Gayové a lesby přesto čelili velké míře společenské stigmatizace a šikaně ze strany policie.[9][10] Snaha o změnu přišla až s rozšířením pandemie HIV/AIDS koncem 80. let, kdy se téma homosexuality začalo dostávat do médií a objevovaly se názory, které nabádaly k přijetí a integraci gayů a leseb do většinové společnosti.[11] K dalšímu legislativnímu pokroku v LGBT právech došlo r. 1990 po sametové revoluci, kdy byl sjednocen legální věk způsobilosti k pohlavnímu styku pro obě orientace na 15 let (dříve byla stanovená na 15 let pro heterosexuály a 18 let pro homosexuály).[12][13] Dále bylo zrušeno ustanovení o trestu veřejného pohoršení homosexuálním chováním.[14] Armáda ČR nijak nezohledňuje sexuální orientaci svých členů, a tím pádem je zcela přístupnou pro otevřeně homosexuální osoby. Homosexuální prostituce je legální od r. 1990.[15]

Neregistrované soužití bylo zde uzákoněno od r. 2001. Česká republika garantuje osobám žijícím ve společné domácnosti možnost dědit po sobě a zaručuje jim i určité benefity, jako například přechod nájmu bytu po zesnulé spolužijící osobě,[13][16] poskytování informací o jejím zdravotním stavu a možnost navštěvovat se v případě výkonu trestu odnětí svobody podobně, jako to mají heterosexuální páry.

Návrh zákona o registrovaném partnerství byl do parlamentu předložen celkem čtyřikrát – v letech 1998, 1999, 2001 a 2005.[17][18][19][20] Dne 16. prosince 2005 byl návrh schválen Poslaneckou sněmovnou PČR a postoupen Senátu PČR, který jej schválil 26. ledna 2006 a dal k podpisu prezidentovi Václavu Klausovi, který jej vetoval. Prezidentské veto bylo poslaneckou sněmovnou přehlasováno 15. března 2006 těsnou většinou, kterou tvořil skoro celý klub ČSSD, Unie svobody a dvě třetiny KSČM. Naopak kluby KDU-ČSL a ODS (s výjimkou dvou poslanců) zákon nepodpořily.[21] Zákon o registrovaném partnerství nabyl účinnosti 1. června 2006.[22][23] Od tohoto data je možné uzavírat registrované partnerství, které garantuje stejnopohlavním párům mnoho privilegia plynoucí z manželství mimo plných adopčních práv a nároku na pozůstalostní důchody.[24][25]

Dne 13. června 2018 předložila Sněmovně skupina 46 zákonodárců z řad ANO, Pirátů, ČSSD, STAN, TOP 09 a KSČM návrh na změnu občanského zákoníku, která by umožnila sňatky i pro homosexuální páry a zrušila institut registrované partnerství.[26] Novela by také stejnopohlavním párům umožnila společné osvojení dítěte a společnou pěstounskou péči.[27] Návrh dostal 22. června souhlasné stanovisko vlády.[28][29]

Podle českých zákonů si dítě může osvojit buď manželský pár, jímž je momentálně muž a žena, nebo jednotlivec bez ohledu na jeho sexuální orientaci. Pěstounská péče homosexuálních párů nicméně možná je, ba dokonce byl i zaznamenán případ, kdy byly dány děti do pěstounské péče homosexuálnímu páru. Problematická je ale však situace fakticky existujících homoparentálních rodin, které sice společně vychovávají děti, ale jenom jeden z nich je podle zákonů považován za právoplatného rodiče.

Na neutěšenou situaci dětí z duhových rodin žijících v „právním vakuu“[33] reagovali jako první tři poslanci návrhem novely zákona o registrovaném partnerství, který by umožnil homosexuálnímu jednotlivci osvojit si dítě svého registrovaného partnera. Kvůli rozpuštění parlamentu však návrh nebyl nikdy projednán.

Teprve až s nastoupením nové vlády r. 2014 vypracovalo 25 poslanců ten samý návrh novely zákona,[34] který byl následně postoupen Poslanecké sněmovně v září 2014. Vláda k návrhu nezaujala žádné stanovisko.[35] Od té doby čekal na první čtení.

Nicméně ani po více než ročním čekání se nový zákon nedostal k prvnímu čtení, proto se jej rozhodli ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier a ministr spravedlnosti Robert Pelikán přepracovat na vládní návrh, jehož projednání by Poslanecká sněmovna již nemohla nadále odkládat.[36][37] Ten byl projednán v úvodním kole, do konce volebního období se však již o něm nestihlo rozhodnout.[26]

Od 19. dubna 2017 byla v Česku spuštěna kampaň Jsme fér, jejíž organizátoři z Koalice pro manželství si vzali za cíl legalizaci manželství i pro páry stejného pohlaví, a to včetně adopcí.[38][39] V parlamentních volbách v říjnu 2017 byla jedinou politickou stranou, která ve svém volebním programu zrovnoprávnění přímo navrhovala, Strana zelených.[40][41] Z jednotlivých kandidátů a kandidátek však na dotaz organizátorů kampaně vyjádřilo podporu takovému záměru několik desítek oslovených.[40] Česká pirátská strana od svého vstupu do Poslanecké sněmovny v roce 2017 avizovala přípravu návrhu zákona o stejnopohlavním manželství a záměr předložit jej k hlasování. Strana zároveň ve svém programu uvedla úsilí o zrušení povinnosti uvádět pohlaví v úředních dokladech.[42]

Roku 1999 vstoupil v platnost zákon zakazující diskriminaci na základě sexuální orientace v armádě a na pracovišti.[43]

Od roku 2009 zakazuje rozsáhlý antidiskriminační zákon diskriminaci na základě sexuální orientace v zaměstnání, vzdělávání, bydlení a v přístupu ke zboží a službám.[43][44]

Diskriminační zákon je obsažen v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Článek vychází z čl. 14 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je pro Českou republiku, jakožto člena Evropské unie, závazná. Diskriminace na základě sexuální orientace je také zakázaná v právu Evropské unie v čl. 13 Smlouvy o založení ES ve znění Amsterodamské smlouvy z roku 1997.[45]

Průvod hrdosti pořádaný v rámci čtvrtého ročníku festivalu Prague Pride

Rozsáhlý průzkum v roce 2004 ukázal většinovou podporu registrovanému partnerství – se zákonem jako takovým souhlasilo 60 % lidí. Výsledky celoevropského průzkumu společnosti Eurobarometr z roku 2006 ukázaly, že 52 % Čechů podporuje stejnopohlavní manželství (průměr Evropské unie byl 44 %) a 39 % podporuje stejnopohlavní adopci.[51]

Průzkum veřejnoprávní agentury CVVM z roku 2020 zjistil, že stejnopohlavní manželství více lidí odmítá (37 %), než podporuje (34 %). Občanů, kteří nesouhlasí s tvrzením, že stejnopohlavní pár dokáže vychovat dítě stejně dobře jako pár muže a ženy, je také více (36 % nesouhlasí, 31 % souhlasí).[52]

Průzkum společnosti CVVM provedený v březnu 2018 ukázal, že 19 % Čechů by nechtělo mít za sousedy homosexuální osoby. Pro srovnání, v roce 2003 tento podíl činil 42 % dotázaných, v roce 2005 pak 34 % a k roku 2007 29 %.[53]

Dle dat, vycházejících z průzkumu společnosti Pew Research Center z let 2015 až 2016, podporuje právo na manželství osob stejného pohlaví 65 % dotázaných Čechů. Toto číslo výrazně převyšuje další ze zemí střední a východní Evropy, které byly do tohoto průzkumu zahrnuty.[54]

Vývoj názorů české veřejnosti na práva homosexuálů (průzkumy CVVM):

Průzkumy společnosti Median:

Slavnostní zahájení 17. ročníku Mezipater, filmového festivalu zaměřeného na queer tematiku

Po Sametové revoluci roku 1989 se Česká republika stala relativně liberální a dnes podle mnoha průzkumů patří k nejvíce gay friendly státům v rámci celého světa.[59][60] Tento trend rostoucí tolerance vychází zřejmě z nízké míry zbožnosti, zejména ve srovnání s okolními státy, Polskem, Slovenskem a Rakouskem.

V České republice existuje několik programů, akcí a projektů na podporu LGBT komunity. Jedním z nich je každoroční festival Prague Pride, pořádaný stejnojmennou organizací od roku 2011, konaný vždy jeden týden zhruba v polovině srpna. Prague Pride, jakožto organizace, se pak krom pochodu hrdosti zaměřuje i na pořádání celé řady dalších akcí. Vyjma pridu v Praze se pochody hrdosti konají i v dalších českých městech – Pilsen Pride a Ostravský Pride. Dalším projektem na podporu LGBT komunity je filmový festival Mezipatra, jehož první ročník se uskutečnil v roce 2004. Smyslem festivalu je nabídnout prostor pro setkávání, sebevyjádření a přiblížení queer témat většinové společnosti. Každý rok v Praze a Brně se koná Queer Ball. Vedle těchto výrazných akcí fungují v České republice i univerzitní spolky, které sdružují a podporují lidi z této komunity. Jsou jimi například LGBT spolek Univerzity Karlovy nazývaný Charlie nebo také spolek ČVUT Galibi. Mezi dalšími českými LGBT spolky a organizacemi lze dále zmínit například Platformu pro rovnoprávnost, uznání a diverzitu (PROUD), Stud Brno, křesťanský spolek Logos Česká republika nebo organizace Trans*parent a TakyTrans, zaměřené na práva trans, nebinárních a intersex osob. LGBT tematice se věnují nebo věnovala i některá veřejnoprávní média, a to například v týdeníku Českého rozhlasu Bona Dea, v podcastu Kvér na Radiu Wave nebo v magazínech České televize LeGaTo a Queer. 

Poměrně rozsáhlá queer komunita žije v hlavním městě Praze, která je magnetem pro LGBT mládež.[61] Město má rozsáhlou a dobře vyvinutou síť nočních gay-friendly podniků soustředěnou zejména kolem Vinohrad a Krymské – více než 20 barů a 4 sauny.[62][63] V jiných městech však tolik gay podniků není.[64][65][66]

V roce 2015 provedl server PlanetRomeo rozsáhlý průzkum se 115 000 respondenty, v němž zkoumal spokojenost gayů se životy v jednotlivých zemích, kde přebývají. Průzkum zohledňoval tři základní aspekty – názor veřejnosti na gaye, chování veřejnosti k homosexuálům a životní spokojenost dotazovaných mužů. Ze 127 zkoumaných zemí se Česká republika umístila na 18. místě žebříčku za Belgií a před sousedním Rakouskem.[67]

V roce 2019 uskutečnila Agentura Evropské unie pro základní práva průzkum mezi 140.000 LGBTI evropskými respondenty.[68] Třetina tázaných (31%) v Česku se v roce před průzkumem cítila diskriminována kvůli tomu, že jsou LGBTI. Desetina tazaných (9%) pak byla v posledních 5 letech terčem násilí kvůli tomu, že jsou LGBTI. LGBTI lidé v Česku často skrývají svoji identitu. Jen šestina tázaných (16%) jsou v práci velmi otevření o tom, že jsou LGBTI. Ve škole je jen 6% tázaných ve věku 15-17 let velmi otevřených o tom, že jsou LGBTI.[69] Výzkum přitom ukázal, že skrývání vlastní identity vede ke stresu a je spojeno se zdravotními problémy jako je deprese, úzkost, atd.[70]