Luca Marenzio

Připomínka Lucy Marenzia v kostele San Lorenzo in Lucina v Římě

Luca Marenzio se narodil jako syn notářského koncipienta z Brescii a své první hudební vzdělání získal zřejmě u Giovanniho Contina, regenschoriho katedrály v Brescii. Poté se stal kapelníkem, nejprve u kardinála Cristofora Madruzza v Římě a po jeho smrti roku 1578 u kardinála Ludvíka Estenského, kde setrval až do roku 1586, kdy kardinál zemřel. V počátcích své služby u Estenských, byl Luca Marenzio zná především jako vynikající zpěvák a loutnista, ačkoli jeden jeho madrigal již vyšel tiskem. V této době se však stává slavným také jako skladatel a publikuje množství madrigalových sborníků s mnoha přetisky, jak v Itálii, tak v zahraničí.

Ve Florencii sloužil asi dva roky u dvora Ferdinanda I. Medicejského. V roce 1589 se vrátil do Říma, kde byl kapelníkem kardinála Aldobrandiniho a následně u rodiny Orsiniových. V letech 1596 až 1598 byl kapelníkem u dvora polského krále Zikmunda III. ve Varšavě a Krakově, čímž potvrdil své renomé skladatele evropského významu. V roce 1598 se vrátil do Itálie a 20. října téhož roku napsla věnování svého spisu 'Ottavo libro di madrigali a 5 voci, určená Ferrantu Gonzagovi. V roce 1599 publikoval svou poslední sbírku, Nono libro di madrigali.

O jeho životě po návratu do vlasti není mnoho informací. Nejstarší prameny hovoří o možných zdravotních komplikacích spojených s chladnějším klimatem v Polsku.

Zemřel v Římě 22. srpna 1599 ve 44 letech. Byl pohřben v kostele San Lorenzo in Lucina.

V roce 1993 po něm byla pojmenována Státní hudební konzervatoř v Brescii (Conservatorio di Musica Statale di Brescia) a její pobočka v Darfo Boario Terme.

Jeho skladby patří mezi nejvyspělejší tvorbu světské vokální polyfonie období renesance. Těžiště Marenziova díla spočívá zejména ve dvou desetiletích komponování madrigalů, které tvoří valnou část jeho hudební tvorby. V tomto období napsal deset knih pětihlasých madrigalů.

Pozdější skladby oproti předcházejícímu období vykazují příklon k modernějšímu stylu. Již od své Šesté knihy madrigalů (Sesto libro de madrigali a cinque voci) z roku 1594 rozvinul deklamativní styl, inspirovaný požadavky florentské cameraty a na počátky melodramatu, a ve velké části poetickými texty Francesca Petrarky, Iacopa Sannazara, Torquata Tassa a Giovanniho Battisty Guariniho. Marenzio byl jedním z tehdejších předních módních interpretů, kteří se vyznačovali interpretací stylu musica reservata 16. století, zkudebňováním Petrarkových veršů (ve smyslu tzv. hudebního petrarkismu).

Marenzio komponoval také duchovní hudbu, ta ovšem u něho není tak významná – jak svým množstvím, tak stylem – zřejmě proto, že jeho aktivity byly spojeny spíše se službou u dvora, než s církví.

Jeho věhlas zůstával nepřekonaný až do nástupu generace mladých hudebníků, jakým byl např. Claudio Monteverdi, kteří definitivně zaujali nové pozice a vlastní směřování k baroku, s převážným užitím monodie a systematickým užitím polyfonního doprovodu nástrojů.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Luca Marenzio na italské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Luca Marenzio na Wikimedia Commons