Janovští z Janovic

Janovští z Janovic
Země	České království, ; Bavorsko; Bádensko-Württembersko
Tituly	Rytíři; Baroni; Hrabata;
Zakladatel	Jan z Janovic (1305–1360)
Mýtický zakladatel	Johannes de Janovich
Rok založení	13. století
Větve rodu	Sohostovská; Ryžmberská; Pajrecká; Klenovská; Peterswaldau (slezská linie); Ditzingen (württemberská linie);

Janovští z Janovic a Klenové, staročesky Janowský z Janowicz a Klenowýho (německy Janowsky von Janowitz und Klenau) jsou stará česká rytířská, panská a později částečně též hraběcí (1623 říšský panský stav, 1629 český panský stav, 1630 říšský hraběcí stav, 1633 český hraběcí stav) rodina. Mají společné předky s nejmladší linií rodu, která přijala jméno Klenovský z Klenové (německy Klenowsky von Klenau), jejichž hrad Klenový se tyčí v blízkosti Janovic nad Úhlavou na Klatovsku.

Historie

Hrad Klenová

Roku 1289 pečetí listinu svým erbem Jan z Janovic. Po jeho smrti se dostává vodní hrad v Janovicích s příslušenstvím do rukou krále Jana Lucemburského. Dalším zde byl Jan z Janovic (1305–1360).[1] Ovšem již roku 1290 je v Chotěšově zmiňován v zápisu Johannes de Janovich, který byl pravděpodobným zakladatelem janovického hradu.[2] Jeho synové Racek a Něpr drželi hrad Pajrek (německy Bayereck), na Pajreku je před rokem 1250 zmiňován Jan z Janovic a později i jeho syn Bohuslav z Janovic.[3] V 15. století se připomíná jiný Jan z Janovic, který střídavě stál na straně husitů i jejich odpůrců. Bojoval také s Oldřichem z Rožmberka. Janův příbuzný Racek z Janovic pocházel z větve pojmenované podle nedalekého hradu Rýzmberka (Racek Riesenberský z Janovic, jindy psáno Racek Ryžmberský z Janovic) a válčil s pasovským biskupem i králem Václavem IV., stál na katolické straně, vydal husitského kněze Nekvasu Bavorům, kteří jej umučili, za což Racka Ryžmberského z Janovic po bitvě u Vyšehradu husité ubili cepy.

Jedna z linií v 15. století zůstala v Janovicích (nad Úhlavou) a ve sporech tu pokračoval Heřman Janovský z Janovic, který po smrti svého bratra Jindřicha zůstal roku 1483 jediným pánem v Janovicích a Bystřici. Sloužil bavorskému knížeti Albrechtu IV. Moudrému, avšak nedostal od něj zaplaceno za službu, a proto proti němu následně válčil. Spor řešil i český královský dvůr. Poté Heřman a jeho syn Oldřich museli bojovat i proti české královské moci. Na jejich dopadení byla vypsána odměna 500 kop míšeňských grošů. Heřman střídavě žil ve své vlasti a v cizině (v Bavorsku a v Rakousku), sváry skončily až jeho smrtí okolo roku 1536.

Rod se rozdělil na několik větví, jedna z nich se odstěhovala do jižního Německa a dále do Francie a Belgie. Ve Francii přijali jméno „Besme“ (Yanowitz de Besme). Jan z Janovic jindy uváděno Karel z Janovic, zakotvil ve Francii, kde sloužil vévodovi Ludvíkovi Lotrinskému (Louis de Guise), na jehož popud roku 1572 smrtelně zranil jeho politického rivala, admirála Kašpara Colignyho. Potomci rodu žijí v Čechách, ve Württembersku, v Bádensku, Francii a Belgii, kde se od 19. století stále vyskytuje příjmení Besme. Další větev se odstěhovala do Slezska a byl jim pozměněn klenot (namísto šachovaného křídla, tři pera, červené, stříbrné a modré).

Dne 13. 11. 1772 byl povýšen do stavu českých svobodných pánů František Adam Janovský z Janovic na Otíně, Předslavi a Chuchli s právem oslovení "vysoce urozený" (vysokoblahorodý německy "Hoch- und Wohlgeboren"), kteréžto právo bylo udělováno nevládnoucím hrabatům a baronům z prastarých šlechtických rodů.

Větev, která používala jméno Klenovský z Klenového a Janovic podle nedalekého hradu Klenového, vzdáleného asi 2 km od hradu janovického, byla dne 20. 8. 1623 povýšena do říšského stavu svobodných pánů (pro Jana z Klenového a Janovic na Žinkovech, zemského vice písaře království českého, a jeho potomky), následně byl této odnoži rodu Janovských potvrzen český panský stav (dne 25. 1. 1629) a sice Vilémovi z Klenového a Janovic, synovi výše zmíněného Jana z Klenového a Janovic. V Řezně byl poté dne 15. 10. 1630 povýšen rod do říšského hraběcího stavu (pro téhož Viléma z Klenového a Janovic, toho času již v roli císařského rady a komořího). Nakonec došlo ještě 26. 7. 1633 k potvrzení českého hraběcího stavu.

Císař Leopold I. potvrzuje listinou z 1. října 1698 (Vídeň) na žádost hraběte Františka Hartmana Klenovského z Klenového a z Janovic privilegium krále Vladislava Jagellonského z 26. října 1514 (Budín), jímž byla ves Roupov povýšena na městečko. (ATS Červené Poříčí 12, Ověřený opis, papír, složka o 4 foliích 21,5 x 33,6 cm, něm., pečeť veřejného notáře Václava Maxmiliána Lochovského přitištěna pod papírovým krytem. Listina č. 199, z 30. října 1731 (Praha))

Pověst

Pověst vypráví o Smilu Zdeborovi Janovském z Janovic, který se na své tvrzi zabýval alchymií a přišel na způsob pěstování zlata na poli. Vyséval olověná semena, zaléval je elixírem. Sklízel zlaté hlízy, rostliny plodící a připomínající brambory.

Osobnosti

Racek Janovský z Janovic vlastník pevného vodního hradu v Janovicích nad Úhlavou a pán blízkého pohraničního hradu Pajrek. Jako věrný stoupenec strany podobojí a krále Jiřího z Poděbrad na Klatovsku, byl již od roku 1459 králem pověřen správou Domažlic. Proslavil se vítězstvím nad bavorskými křižáky vedenými Albrechtem Nothaftem z Vernberka v bitvě u Nýrska 22. září 1467, které vybojoval společně s domažlickými a klatovskými měšťany.

František Adam Janovský z Janovic, nar. 1698, zemřel 1779, roku 1772 byl povýšen do stavu svobodných pánů s oslovením "Hoch-und Wohlgeboren"

Václav Janovský z Janovic, kanovník v Hradci Králové, doktor teologie při jezuitské koleji v Olomouci. 30. července 1752 světil kapli Sv. Jana Nepomuckého v Lázních Miletín. Jeho dílo “Quaestio de Praedestinatione, et Reprobatione. In Magna Aula Academica Almae Universitatis Olomucensis Collegii Societatis Jesu suprema Doctoratus Theologici Laurea inauguraretur” bylo vydáno v roce 1733 v Opavě tiskařem Janem Václavem Schindlerem.

Jan hrabě Klenovský z Klenové a Janovic (1758–1819) generál jezdectva. Narodil se v Praze (nebo v Benátkách nad Jizerou) 13. dubna 1758 jako potomek starobylého českého šlechtického rodu pánů z Klenové a Janovic. V 17 letech vstoupil do pěšího pluku č. 47 (IR47). Převelen byl k 5. švališérskému pluku, kde během války o bavorské dědictví dosáhl hodnosti rytmistra. Za války s Tureckem se stal majorem a s dragounským plukem č. 1, k němuž byl přeložen roku 1792, bojoval v rakouském Nizozemí a pod Wurmserovým velením na Horním Rýnu. V roce 1795 rozhodl Klenovskýho jezdecký útok bitvu u Handschuhheimu, za což Klenovský získal Řád Marie Terezie a byl povýšen na plukovníka 5. husarského pluku (jehož majitelem byl Wurmser). V počáteční fázi tažení ke Castiglione (červen 1796) zaútočil Klenovský jako velitel předvoje Quasdanovičovy kolony překvapivě na Brescii, což donutilo Bonaparta zrušit obléháni Mantovy. Klenovský se zde spojil s Wurmserem a v Mantově setrval i při jejím druhém francouzském obležení, které skončilo kapitulací pevnosti v únoru 1797.

Generálmajorem se Klenovský stal roku 1798. O rok později porazil MacDonalda u San Giovanni a dobyl Boloňu a Florencii. V roce 1800 byl přeložen do Německa pod Krayovo velení ve svých 42 letech se stal podmaršálkem a v prosinci přispěl k Augerauově porážce u Norimberku. Po skončení Druhé koaliční války se usadil v Praze. Během války 1805 působil jako velitel divize, byl však spolu s Mackem zajat při kapitulaci Ulmu. V roce 1809 zpočátku velel předvoji I. sboru, v bitvě u Wagramu pak převzal od Hillera VI. sbor. Přestože byl Jan hrabě Klenovský (z Klenové a Janovic) pověřen velením rakouského VI. sboru u Wagramu velmi pozdě, až těsně před bitvou samou, vedl jej neohroženě do boje proti francouzskému levému křídlu, za což byl oceněn komandérským kříže Řádu Marie Terezie. Když už jako generál jezdectva velel v roce 1813 IV. sboru, zmocnil se 14. října útokem Liebertwolkwitz a o dva dny později v bitvě u Lipska zajišťoval kraj spojeneckého pravého křídla. Během dalšího spojeneckého tažení zadržoval v Drážďanech síly maršála Saint Cyra. V roce 1814 se stal vojenským velitelem na Moravě. Oženil se v roce 1800 s vdovou (po zemřelém Somsich de Sárd) Josefínou, rozenou Tallyan von Wisseck (Talián z Víšku). Zemřel 6. října 1819 v Brně.

Peter Maximilian Janowsky von Janowitz auf Peterswaldau (Skibice ve Slezsku), roku 1717 knížete Lobkowicze rada a vrchní regent všech knížecích komorních statků ve vévodství zaháňském. Byl mu polepšen erb respektive klenot z janovských složených orlích křidel červené barvy se stříbro modře šachovaným břevnem na tři pštrosí pera heraldicky zprava doleva modré, stříbrné a červené (srovnej lobkowiczká pštrosí pera v klenotu erbu), přikryvadla pravé modro stříbrné a levé červeno stříbrné.

Erb

Janovští z Janovic spolu s Klenovskými z Klenové mají téměř totožný erb. Na červeném podkladu se nachází ve třech řadách a sedmi sloupcích stříbrně a modře šachované břevno. Podobný erb s Janovskými mají také Trauttenbergové, Fremdárové a Althannové a patrně všechny vycházely z erbu Babenbergů, kteří jej zdědili po Traungauerech. Šachování břevna Janovských patrně odpovídá routovému šachování bavorského erbu rodu von Bogen, jestliže výchozí šumavský hrad Pajrek se původně německy nazýval Bayereck. Klenovským z Janovic byl erb polepšen o stříbrné srdce v patě štítu a o zlaté inciály F M R (Ferdinand I., Maxmilián II., Rudolf II.) pod sebou mezi rozloženými orlími křídly, která jsou obě přepažena stejným stříbro modře šachovaným břevnem jako štít. Erbovní heslo Kryštofa Janovskýho z Janovic bylo “Pán Bůh a čest můj klenot jest.”, německy “Gott und Ehre mein Kleinod wäre.”

Dům u Janowských, v Praze v Celetné ulici

Majetek

Pajrek, Dešenice, Nýrsko, Bystřice nad Úhlavou, Janovice nad Úhlavou, Klenová, Starý Láz, Spůle, Veselí, Rohozno, Sohostov, Dlažov, Bezděkov, Otín, Předslav, Chuchle, Nedanice, Švihov, Merklín, Řesanice, Jindřichovice, Mlázovy, Kolinec, Mokrosuky, Svinná, Tedražice, Habartice, Volyně, Protivín, Litice, Žinkovy, Oselec, Kotouň, Řesanice, Pole, Kadov, Starý Smolivec, Klikovka (u Prahy), Pluhův Žďár, Domamyšl, Zadní Lomná, Zadní Střítež, Peterswaldau (Skibice), Krummelinde (Raszówka), Benátky nad Jizerou, Rokytnice v Orlických horách.

Kostel v Řesanicích má čtyři oltáře, panelový hlavní s obrazem Všech svatých (prostor za oltářem přístupný dvěma vchody slouží jako sakristie), dva boční výklenkové, levý Panny Marie, pravý sv. Jana Evangelisty a při severní stěně ještě oltář Matky Boží Bolestné. První tři jsou rokokové a byly pořízeny patronem kostela Františkem Karlem Janovským z Janovic na Oselcích († 1766) a jeho manželkou Annou Antonií von Helversen († 1766), jak prozrazují jejich malované znaky na obou bočních oltářích.

Nad obcí Oselce se na zalesněném kopci nachází kaple sv. Markéty, tradiční poutní místo regionu, jež nechal zbudovat roku 1691 Jiří Vojtěch Janovský z Janovic se svojí chotí Markétou. Barokní kaple má tvar jednoduché osmiboké centrály. Markéta byla oblíbenou světicí baroka, zde má patrocinium pravděpodobně navíc vztah ke jménu manželky donátora. Za císaře Josefa II. byla uzavřena a chátrala. V roce 1856 ji nechal obnovit hrabě František Boos-Waldeck.

Blíže města Klatov vládne údolí Úhlavy hrad a zámek Klenová, pod nímž městečko Janovice nad Úhlavou se rozkládá, rodná to dvě sídla hrabat Klenovských z Klenové a rytířů Janovských z Janovic, kteří šachovnici modrou a bílou na štítě červeném za erb měli aspoň již r. 1291, kdy na pečeti Jana z Janovic tento erb poprvé jsme spatřili. Po smrti Janově prodal král český Jan r. 1327 vodní hrad Janovský se clem v Nýrsku Petrovi z Rožmberka, ale již roku 1358 opět Janovští z Janovic seděli na Janovicích a spolu na Hradešicích u Nalžov, oba statky jako léna držíce. Klenovští z Klenové měli hrad Klenový vždy v držení zpupném a současně s Janem z Janovic připomíná se r. 1291 Bohuslav z Klenové. Přední mužové obou rodin proslavili se válečnými skutky svými: pan Přibík z Klenové na městu Stříbře proti přesile křižáků německých ve válkách husitských rekovsky se ubránil r. 1427 a jeden z posledních potomků jeho, hrabě Jan z Klenové a Janovic v bitvě u Lipska a Wagramu proti Napoleonovi se vyznamenal; Janovští z Janovic pak chovali ve vzácné památce předka svého Heřmana (1496–1524), jenž celé Bavorské zemi opověděl a na Janovicích hradě moci Bavorské šťastně odolal. Jak Janovští tak Klenovští přetrvali vladyky Chřínovské z Chřínova na Merklíně, kteří jednoho erbu a rodu s nimi byli, ale jen konce XVI. století se dočkali.

Po roce 1410 se Dlažov stal majetkem pána na Klenové Přibíka z Klenového a Janovic a Němci museli za jeho vlády z Dlažova utéci. Roku 1426 stihla Dlažov strašlivá pohroma od německého vojska. Dlažov byl Němci vypálen a to proto, že byl v rukou husity Přibíka z Klenového a Janovic. Po husitských válkách se stal majitelem dvora v Dlažově Jan Štěpánovic. Roku 1561 byla část Dlažova prodána Oldřichu Janovskému z Janovic, který byl synem Smila Janovského z Janovic, vlastníka Soustova (Sohostova). Druhou část Dlažova držel Oldřichův bratr Vladislav Janovský z Janovic. Kromě toho jsou v Dlažově dva dvory, které vznikly až po husitských válkách.

Příbuzenstvo

Příbuzní rodu Janovských z Janovic a Klenové jsou: Klenovští z Klenové, Švihovští z Rýzmberka, Černínové z Chudenic, Harantové z Polžic a Bezdružic, Běšinové z Běšin, Bořkové Dohalští z Dohalic, Benedové z Nečtin, Hájkové z Robčic, Pšovlčtí z Mukoděl, hrabata z Gorcey-Longuyon, Rýzmberští z Janovic, Trauttenbergové z Trauttenbergu, Lickové z Rýzmburku, Kyšperští z Vřesovic, Chřínovští z Chřínova, z Týnce, Váněčtí z Jemničky, Podmokelští z Prostiboře, Perglárové z Perglasu, Káničtí z Čachrova, Točníkové z Křimic, Chocomysští z Winterfelsu, z Wildenfelsu, Přechovští z Malevic, Příchovští z Příchovic, Rozhovští z Krucemburku, Hošťálkové z Javořice, Kocové z Dobrše, Vratislavové z Mitrovic, baroni z Unwerthu, Helversenové z Helversheimu, z Sternenfelsu, z Sachsenheimu, z Vrtby, Slavatové z Chlumu a Košumberka, Ranové/Runnové z Winnendenu, z Arna/d'Arnauld (Anna, neteř vévody Guise, dcera kardinála Luis de Guise), z Florainville, z Karpfenu, Schillingové z Cannstadtu, z Halleweillu, z Landsee, z Laubenberka, z Štokavy (von Stockheim), z Flossburgu, z Popumhausu, Chanovští z Dlouhé Vsi, Mařanové Bohdanečtí z Hodkova, Pachtové z Rájova, z Puteani, Lipovští z Lipovic, Údrčtí z Údrče, Malovcové z Malovic, Malovcové z Chýnova, Deymové ze Stříteže, Cobové z Neudingu, Hubertové z Hubertsburgu, z Collard, d'Yves d'Ostiche, baroni z Wasmuth, z Auerbachu, z Gutštejna, z Roupova, Nebílovští z Drahobuze, z Neveklova, Obytečtí z Obytec, Chlumčanští z Přestavlk, Sedlečtí z Újezdce, Wiederspergerové z Wiederspergu, Belloutte de Watters, de Frédy, Waldhauserové z Trattenheimbu, de Le Gras, de Condé, de Baintz, de Nugent, Breuilové de Minette, Alvarezové de Toledo, Plánští z Žeberka, Cílové z Svojšic, Muchkové z Bukova, Ubelli von Siegburg, Morzinové, von Walmerode, von Benningsen, von Riesch, von Amira, Nigroni von Riesenbach a další.

Odkazy

Reference

http://patricus.info/Rodokmeny/Janovsky.txt – Rodokmen
DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Janovice nad Úhlavou, s. 222–223.
http://www.familysearch.org/Eng/Search/ancestorsearchresults.asp?last_name=Janovic – Results for: Janovic

Literatura

HALADA, Jan. Lexikon české šlechty (erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti). Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Janovští z Janovic, s. 65–66.

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Janovští z Janovic na Wikimedia Commons

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[1] ttp://patricus.info/Rodokmeny/Janovsky.txt – Rodokmen

[durdik-2] DURDÍK, Tomáš. Ilustrovaná encyklopedie českých hradů. Praha: Libri, 2002. 736 s. ISBN 80-7277-003-9. Heslo Janovice nad Úhlavou, s. 222–223.

[3] ttp://www.familysearch.org/Eng/Search/ancestorsearchresults.asp?last_name=Janovic – Results for: Janovic