Karl Ludwig Grünne

Karl Ludwig Grünne

Pocházel ze šlechtické rodiny nizozemského původu, předkové od 18. století působili ve službách Habsburků. Narodil se jako jediný syn generála jízdy a vojenského spisovatele hraběte Philippa Ferdinanda Grünna (1762–1854), vojenská služba byla v rodině tradiční. V devatenácti letech vstoupil do armády a již v roce 1828 byl podporučíkem. V roce 1843 byl povýšen na plukovníka a začal působit také ve dvorských službách, v letech 1847–1848 byl nejvyšším hofmistrem arcivévody Štěpána, v roce 1847 se zároveň stal c. k. tajným radou. Jako oblíbenec arcivévodkyně Žofie byl v srpnu 1848 jmenován nejvyšším hofmistrem arcivévody Františka Josefa, který se v prosinci téhož roku stal císařem. Z postu nejvyššího hofmistra přešel Grünne do funkce nejvyššího štolby (1849–1875), mezitím byl v roce 1848 povýšen na generálmajora. Od prosince 1848 byl císařovým generálním pobočníkem a od roku 1850 také ředitelem císařovy vojenské kanceláře, v roce 1850 byl povýšen na c. k. polního podmaršála. V padesátých letech měl z titulu svých funkcí značný vliv na veřejné záležitosti, především v oblasti armády. Vystupoval jako stoupenec absolutismu a odpůrce vojenských reforem, jako císařův generální pobočník byl v letech 1857–1859 též členem vlády.[1]

Po neúspěchu války se Sardinií v roce 1859 se veřejné mínění obrátilo proti Grünnovi, který byl viněn z personálního pochybení v prosazení nepřílíš schopného generála Gyulaie na post vrchního velitele. Prohraná válka v Itálii znamenala pro Rakousko ztrátu Lombardie a v konečném důsledku také pád Bachova absolutismu. Grünne byl odvolán z důležitých funkcí a byla mu ponechána jen čestná hodnost císařského nejvyššího štolby. Od té doby žil víceméně v ústraní, v armádě nicméně ještě v roce 1864 dosáhl hodnosti generála jízdy.[2] V roce 1875 byl penzionován, téhož roku také rezignoval na post nejvyššího štolby.

V roce 1859 obdržel velkokříž Řádu sv. Štěpána a v roce 1865 se stal rytířem Řádu zlatého rouna. Kromě toho byl c. k. tajným radou a komořím. Krátce před smrtí byl v roce 1883 jmenován doživotním členem panské sněmovny.

Po otci byl majitelem panství Dobersberg a Peigarten v Dolním Rakousku poblíž hranic s jižními Čechami. Zemřel v Badenu u Vídně a pohřben byl v rodinné hrobce v Dobersbergu.

Zámek Dobersberg v Dolním Rakousku, sídlo rodu Grünne od roku 1802

Dne 16. května 1831 se ve Vídni oženil s Karolínou Trauttmansdorffovou (29. února 1808 Vídeň – 19. března 1886 Baden u Vídně), c. k. palácovou dámou, dcerou nejvyššího štolby knížete Jana Nepomuka Trauttmansdorffa (1780–1834) a jeho manželky Alžběty Marie Filipíny z Fürstenbergu (1784–1865). Měli spolu šest dětí:

• 1. Karolína (1832–1911), manžel 1852 Kálmán (Koloman) hrabě Széchenyi (1824–1914), c. k. tajný rada
• 2. Filip (1833–1902), c.k. polní zbrojmistr, velitel v Praze 1889–1899
• 3. Marie Anna (Marianne) (1835–1906), manžel 1862 László (Ladislaus) hrabě Szapáry (1831–1883), c. k. polní podmaršál
• 4. Ferdinand (1836–1866), c. k. major (padl v bitvě u Hradce Králové)
• 5. Rudolf Ferdinand (1838–1915), c. k. rytmistr
• 6. Terezie (1840–1911), manžel 1864 Humbert hrabě Černín z Chudenic (1827–1910). c. k. komoří