Ferenc Gyulai

Ferenc Gyulay v roce 1835 (Josef Kriehuber, litografie)

Narodil se jako jediný syn generála hraběte Ignáce Gyulaye a jeho manželky Marie, rozené baronky Edelsheimové. Od sedmnácti sloužil jako poručík u 60. pěšího pluku „Ignác Gyulay“. V roce 1820 byl přeložen do husarské brigády „Hesse-Homburg“ jako nadporučík, následně byl povýšen na hejtmana císařských hulánů. V roce 1826 byl jmenován velitelem husarské brigády „Württemberg“ a brzy poté, v roce 1829, se stal nadporučíkem pěchoty „Hesse-Homburg“. V roce 1837 byl povýšen na generálmajora a v roce 1846 dosáhl hodnosti polního podmaršála. V roce 1847 se stal vojenským velitelem Terstu.

Během revoluce v roce 1848 čelit hrozbě italských států v Pule. Byl nucen bránit císařskou flotilu v Pule před odcizením povstalci. Jeho taktika a úsilí znemožnila neapolsko-sardinské flotile přepadnout klíčové přístavy na Istrii. Bitva u Custozy zmírnila tlak na pobřeží Jaderského moře.

V roce 1849 byl Gyulay povýšen do hodnosti polního zbrojmistra[2] a v létě byl císařem Františkem Josefem jmenován rakouským ministrem války[3]. V této funkci se podílel na potlačení maďarské revoluce. Obléhal Györ 28. června, po němž následovala bitva u Komárna, kterou však v raných fázích opustil, alespoň částečně kvůli tendenci císaře a jeho pobočníka Grünna obejít jeho funkci ministra při vojenských rozhodnutích.[4] Byl převelen do Milána, aby se ujal vedení 5. armádní divize.

Ferencova manželka Antonie, rozená hraběnka Vratislavová z Mitrovic

V roce 1857 byl po rezignaci Josefa Radeckého Gyulay jmenován vrchním velitelem v Lombardii se sídlem v Miláně[5]. Na začátku roku 1859 zahájily Sardinie a Piemont společně s Francií mobilizaci své armády, pravděpodobně v rámci přípravy na invazi na italská území ovládaná Rakouskem. Dne 23. dubna vydalo Rakousko ultimátum pro Sardinii a požadovalo demobilizaci. Když Sardinci odmítli, začala druhá italská válka za nezávislost. Jako velitel rakouských sil v severní Itálii dostal hrabě Gyulay rozkaz překročit 29. dubna řeku Ticino, hranici mezi rakouským a sardinským územím. V reakci na to byly francouzské síly pod vedením Patrice MacMahona vyslány na obranu svých sardinských spojenců. Dne 20. května byly rakouské síly pod hrabětem Stadionem poraženy v bitvě u Montebella, poté se Gyulay stáhl zpět na rakouské území. Později utrpěl další porážku v bitvě u Palestra.[6] Francouzská armáda poté překročila Ticino na rakouské území a po malé bitvě dobyla vesnici Boffalora sopra Ticino. Nakonec se 5. června setkaly hlavní rakouské a francouzské armády v bitvě u Magenty. Rakušané vedeni Gyulayem byli poraženi, což vedlo k jeho odvolání do Vídně. Císař František Josef I. převzal osobní velení rakouské armády v Lombardii-Benátsku a následnou bitvu u Solferina prohrál. V jednom ze svých posledních vojenských střetnutí byl Gyulay poslán na obranu Mantovy před piemontskou invazí. V tomto úkolu neuspěl, města se vzdala v roce 1866, což nakonec vedlo k jeho připojení k nově vytvořené Itálii.[7]

V říjnu 1859 byl penzionován a od té doby žil v soukromí. Byl též c. k. tajným radou a komořím. Za zásluhy byl nositelem Řádu sv. Štěpána a velkokříže Leopoldova řádu. Během své vojenské kariéry získal Řád Marie Terezie a Vojenský záslužný kříž, několik vyznamenání obdržel také od zahraničních panovníků. V roce 1853 obdržel Řád zlatého rouna. Byl ženatý s hraběnkou Antonií Vratislavovou z Mitrovic (†1831), manželství ale zůstalo bez potomstva.[8] V roce 1866 adoptoval svého synovce barona Leopolda Edelsheima (1826–1893), který byl též generálem v rakouské armádě a od roku 1882 užíval jméno Edelsheim-Gyulay.