Karel Pauzer

Od raného mládí ho zajímala příroda a za prázdninových pobytů na venkově kreslí a modeluje z hlíny. V keramické dílně rodiny Davidových ve Štěchovicích[1] si vyzkoušel základní pracovní techniky již ve dvanácti letech a později si postavil ivlastní keramickou pec.

V letech 1951-55 studoval na Vyšší škole uměleckého průmyslu na Vinohradech a na Průmyslové škole bytové tvorby na Žižkově. Roku 1955 byl přijat na VŠUP, obor stavební keramika, do sochařského ateliéru prof. Jana Kavana a seznámil se zde se svou ženou Hanou Purkrábkovou. Školu ukončil r. 1961 a po absolvování vojenské služby (1961-63) se účastní skupinových výstav mladých výtvarníků v letech 1966 až 1968, roku 1969 důležité výstavy Nová figurace (Mánes, Praha, Dům umění města Brna) a výtvarné akce Socha a město v Liberci.

Na autorské výstavě (1969) ve Špálově galerii v Praze představuje reprezentativní soubor témat, která pak rozvíjí v následující tvorbě.

Po roce 1970 je bez registrace v normalizačním Svazu výtvarných umělců zbaven možnosti vystavovat a v nedobrovolné izolaci proto v letech 1971 – 1989 pracuje jako restaurátor při záchraně plastik v oblasti severočeské hnědouhelné pánve. Koncem osmdesátých let se účastní řady proslulých neoficiálních výstav (Galerie H, Vojanovy sady, Forum 1988) a podílí se na sborníku „Šedá cihla“, vydaném s podporou Jazzové sekce.

Roku 1987 se stál členem Nové skupiny výtvarníků (členská výstava 1990, MK Praha), v roce 1990 obnovené Umělecké besedy (první výstava 1992, Mánes, Praha) a v roce 1991 sdružení výtvarníků Lipany (Galerie Fronta, Praha 1991). Je členem Sdružení výtvarných umělců keramiků.[2]

Karel Pauzer žije a pracuje v Brunšově.

Karel Pauzer již od počátku své tvorby preferuje modelaci v keramické hlíně a sochám ponechává přirozenou barvu materiálu nebo je zvýrazňuje polychromií. Pro rozměrnější plastiky později využil i lehkost a pevnost syntetických pryskyřic (často ve spojení s keramickými materiály), méně často pracuje s cementem a kovem.

Jeho rané sochařské dílo zahrnuje řadu reliéfních plastik reagujících na dobové tendence strukturální abstrakce a existenciální skepse. V polovině 60. let se vrací k figuraci a vystavuje první expresivní podobenství inspirovaná nelítostným bojem o existenci, agresivitou a žravostí. Ve druhé polovině šedesátých let, kromě zvířecích a rostlinných plastik, tvoří polychromované sochy skládané z více komplementárních prvků, které víceméně volně citují některé přírodní útvary (vajíčko, bobule, škeble apod.)

V metaforických zobrazeních zvířat sochař využívá často drasticky expresivních scén zdánlivě animálních, ve skutečnosti situací lidských. Nahota jeho zvířecích figur, napjaté svaly, odhalené bradavky a genitálie, mimika, zobrazené pozice a deformované proporce mají znepokojit, znejistit a přivést k hlubšímu zamyšlení. Pauzer nehledá povrchní popis banálních situací, a i když jeho zpodobení zvířat mohou připomínat gotické chrliče, manýristické zvířecí příšery nebo jsou pro vnější podobnost řazeny k tzv. české grotesce, jedná se vždy o ryze privátní reflexi světa, obrácenou více dovnitř než navenek. Jeho sochařská díla směřují k lidské duši, jejím běsům a zasutým instinktům, věčnému neklidu, pocitům ohrožení a odcizení.

Od sedmdesátých let stejné téma rozvíjejí jeho grafické listy, tvořené obvykle kombinací leptu a akvatinty. Jsou charakteristické zdůrazněním objemu, ale též volnějším zobrazením figur a expresivitou, kterou modelace v hlíně neumožňuje.

Velkoformátové kresby kombinované s akvarelem směřují k abstrakci, lze v nich však vystopovat původní přírodní prvky připomínající embryonální tkáně, buněčné kultury, vznikající život i jeho zmar.

Také v rozměrných biomorfních plastikách sochař svobodně používá jen struktur, stavby či mechaniky odvozené z přírody, ale skládáním jednotlivých elementů a výraznou barevností zdůrazňuje, že konstrukce soch je výsostně jeho vlastní lidský záměr. S lehkostí stvořitele a v nadsázce skládá surrealistické obří hnáty s pařáty, lezoucí rostliny, připevňuje hmyzí křídla na stonky, terče mechovek opatřuje panožkami, volně kombinuje klouby, tykadla, drápy, masožravé listy, jazyky, oči.

Restaurátorské práce Karla Pauzera nejsou dostatečně dokumentovány v tisku a autor je nepovažuje v kontextu díla za významné.

• 1979 – Růžička Milouš, Vlček Tomáš: Současná keramika. Odeon, Praha (71 s.)
• 1994 – Chalupecký Jindřich: Nové umění v Čechách. H&H, Jinočany (173 s.), ISBN 80-85787-81-4
• 1996 – Šetlík Jiří: Cesty po ateliérech. Torst, Praha (300 s.), ISBN 80-85639-89-0

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Karel Pauzer na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Karel Pauzer
• Karel Pauzer v informačním systému abART
• Výtvarnické konfese ČT2 (28.12.2011)
• Orbis Artis Jaroslava Brabce: Karel Pauzer, ČT 2017
• Karel Pauzer v Galerii Magna, Ostrava Český rozhlas 3, Vltava 25.10.2007
• Věčná pomíjivost Litoměřice
• Galerie Brigitte Knyrim, Regensburg
• Keramická setkání Kolín
• Keramická setkání Kolín