Křišťan z Prachatic

Narodil se někdy v 60. letech 14. století (spekuluje se o letech 1366[1] nebo 1368[2]). V roce 1386 začal studovat na Karlově univerzitě, kde o dva roky později získal bakalářský titul a na konci desetiletí složil zkoušku na mistra svobodných umění. Poté nejspíše studoval na lékařské fakultě. Na artistické fakultě začal v roce 1392 přednášet matematiku; na počátku dalšího století byl zvolen děkanem a posléze arcikancléřem. Od roku 1405 byl farářem při kostele archanděla Michaela na Starém Městě pražském.

Učil na univerzitě v době, kdy se díky Jeronýmovi Pražskému začaly objevovat spisy Johna Wycliffa, které výrazně zde formovaly smýšlení intelektuálů. Již záhy se stal obhájcem Wycliffových myšlenek, a když Jan Hus navrhoval některé novátorské postupy v církvi, stal se z něj velký zastánce těchto novot. Jako farář u sv. Michala odmítl klatbu nad Janem Husem v roce 1411 a dokonce později v roce 1415 za ním přijel do Kostnice spolu s Petrem z Mladoňovic a Janem Kardinálem z Rejštejna jako vyslanec pražské univerzity z pověření Václava IV. Zde se mu podařilo navštívit Husa ve vězení a později byl na popud Michala de Causis zatčen; na přímluvu Zikmunda Lucemburského byl ovšem propuštěn.

Po návratu do vlasti lze sledovat jisté uklidnění a odvrácení se od radikálních reformistů. To mu přineslo oblibu u šlechty, která sice byla kališnická, ale podstatu svého bytí v reformě neviděla. Na druhé straně vyhrocené nepřátelství radikálů ho málem stálo život, když jeho faru přepadli stoupenci Jana Želivského. Po smrti Želivského pobýval několik let v Hradci, kam byl z Prahy vypovězen. Do Prahy se vrátil se Zikmundem Korybutovičem a po jeho pádu roku 1427 se musel vrátit do vyhnanství, odkud se vrátil na přelomu desetiletí.

Od této doby se dostal opět poněkud do popředí: v roce 1430 se zúčastnil kněžského shromáždění v Praze, později byl zvolen rektorem Pražské univerzity, v roce 1434 byl znovu přijat do katolické církve, 1437 byl zvolen administrátorem pražského arcibiskupství.

Zemřel při morové epidemii 4. září 1439.[3]

Celé známé dílo čítající 56 prací a jejich edice zaznamenal Pavel Spunar.[4] Svým významem je přirovnáván k svým současníkům Janu Šindelovi či Albíkovi z Uničova.[5] Nejvýše je většinou stavěno jeho astronomické dílo, tedy především kvůli dvěma spisům o astrolábu, které nemají v českém prostředí obdoby a získaly si světový ohlas. Poté lékařské, které objemem tvoří největší podíl a které (jeho Lékařské knížky) tvořily základ pro oblíbený sborník lékařských rad nazývaný „Jádro“, velmi rozšířený byl i český herbář s latinskými názvy bylin. Latinsky se věnoval ve středověku oblíbenému pouštění žilou. A poté až matematické, v kterých se zabýval především poměrně novými arabskými číslicemi, jejich převodem a počítáním s nimi. Dnes méně vzpomínané jsou jeho botanická práce – zabýval se například roubováním stromů.

Ovšem ve své době se také proslavil jako prorok. Věnoval se astrologii (která měla velmi blízko k tehdejšímu lékařství). Z jeho teologických (polemických) děl se zachovalo pouze několik dopisů.[6]

Jméno Křišťana z Prachatic bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.