Morové epidemie v českých zemích

České země se v historii stávaly obětí moru opakovaně. Pravý mor se začal v Evropě a posléze i v Českých zemích objevovat ve 14. století.[1] První epidemie zasáhla české území v roce 1349, poslední pandemie zasáhla české země v letech 1713–1715, od roku 1749 se už mor na českém území neobjevil.[1] Vystřídaly jej epidemie cholery, tyfu a stálá hrozba tuberkulózy.[2]

Epidemie

14. století
  • 1349, 1350 Nejdříve jižní Moravu, o rok později Čechy zasáhla jen malou měrou Černá smrt, epidemie, s kterou se mor po několika staletích opět vrátil do Evropy.[3] Její důsledky byly nejničivější v evropské historii, ztráty se odhadují na 1/3–1/2 obyvatelstva.[1]
  • 1357–1363 Druhá vlna evropské epidemie zasáhla české země citelněji. Postupně zasahovala jednotlivé kraje, některé i opakovaně. Je doloženo, že z 39 správců far v Kladsku jich zemřelo nejméně 17.[3]
  • 1369–1371 menší epidemie[3]
  • 1380–1382 jedna z největších epidemií,[3] desítky tisíc obětí
  • 1390 menší epidemie[3]

15. století

16. století
  • 1507 dle Starých letopisů silnější než předchozí a umíraly hlavně děti a mladí[3]
  • 1520–1521 jeden z nejhorších morů u nás, zemřel mj. Viktorin Kornel ze Všehrd
  • 1560
  • 1568[4]
  • 1582 květen až říjen v Praze (v létě jen na Malé Straně 20 mrtvých denně), částečně rozšířen i po Čechách.[5] Na Slánsku v ten čas vymřela celá řada lidí. Moru podlehla např. celá pětičlenná rodina rytíře Petra Voka Žďárského ze Žďáru a na Velkém Kvíci.[6]
  • 1597-1599 řádil v Čechách tzv. „hlavní mor“[7]
  • 1598 dle slánského měšťana Václava Kněžoveského: „A tak téhož létha byl mor po království Českém po miestech a místech. Nejprve se začal v Žatci, potom v Plzni, potom v Lounech, v Praze a jinde po vesnicích, až na posledy i zde (tj. ve Slaném) se začal hned brzo po jarmarce...“[8]
  • 1599 před morem v Praze utíká do Plzně císař a král Rudolf II. se svým dvorem. V Plzni setrval až do počátku června 1600.

17. století
  • 1622–1623 morové ráně podlehli například první manželka a dva synové Jana Amose Komenského
  • 1632 mor se rozšířil z italské Lombardie
  • 1655
  • 1665
  • 1679–1680, resp. 1681[9] Mor se v roce 1679 rozšířil z Vídně na Moravu a do jižních Čech. V roce 1680 řádil zvláště v Praze, kde dle úředních záznamů zemřelo dvanáct tisíc lidí, téměř třetina obyvatel. Silně byly postiženy i střední Čechy, nejvíce u hlavních silnic, kde byla místy úmrtnost i přes 50 %. Naopak horským oblastem se mor vyhnul.[10] Epidemie měla asi 100 tisíc obětí, mezi nimi např. i pražský arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna († 1694)[11], předposlední velká epidemie, vedla k reorganizaci péče o hygienu a čistotu ulic.[1]

18. století
  • 1713–1715, resp. už od 1711, poslední velká epidemie. Epidemie přišla roku 1713 z Uher do Rakous a Čech, roku 1714 zasáhla Moravu a doznívala ještě roku 1715. Silně byla postižena Praha, kde dle úředních záznamů zemřela víc než čtvrtina obyvatel, třináct tisíc osob.[12] V Čechách zemřelo 200 tisíc lidí. Poté začala ve velkých městech vznikat primitivní kanalizace a výskyt morových epidemií v západní a střední Evropě byl zcela potlačen.[1]
  • 1770–1772, zvýšený výskyt morových onemocnění během velkého hladomoru v českých zemích v rámci neúrody a dozvuků hospodářského vyčerpání země po sedmileté válce.

Společenské a kulturní důsledky
Nespočet náměstí bylo zkrášleno morovými a mariánskými sloupy, jako výrazy proseb a díků za ochranu před zkázami epidemií. Zde morový sloup v Kutné Hoře

Ve středověku byly morové rány často chápány jako boží trest. To stimulovalo rozvoj různých hnutí, od kajícných flagelantů po husity kritizující panující mravy a nepravosti. Řádění morových epidemií zdůrazňovalo téma smrti, které se objevuje ve výtvarném umění. Jako ochránce proti moru byl uctíván svatý Šebestián, v 15. století po záchraně Kostnice v době koncilu se šíří kult svatého Rocha.

V období baroka byly jako poděkování za odvrácení moru stavěny morové sloupy, ale téma morových ochránců má například i štuková výzdoba domu U Zlaté studně v Praze. V baroku se také plejáda svatých ochránců rozšiřuje, přibývá např. Svatá Rozálie (její ostatky prý zažehnaly epidemii v Palermu r. 1624) nebo Karel Boromejský (ošetřoval nemocné při moru v Miláně r. 1576).

Odkazy

Reference
  1. SVOBODA, Jiří. Historie morových epidemií. S. 496. Vesmír [online]. 1995-09 [cit. 2008-10-02]. Čís. 74, s. 496. Dostupné online. ISSN 1214-4029.
  2. Eduard Maur: Smrt ve světle demografické statistiky, in: H. Lorenzová - T. Petrasová (red.), Fenomén smrti v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století, 9.-11. března 2000, Praha 2001, s. 245-254.
  3. FIALOVÁ, Ludmila, A KOL. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: Mladá fronta, 1996. 399 s. ISBN 80-204-0283-7. S. 60–65.
  4. Jiří Havlík, Jezuité a morové epidemie 1562-1713, in: Jezuité a Klementinum. A.Richterová a I. Čornejová (eds.), NK Praha 2006, s. 39-42.
  5. Josef Janáček: Rudolf II. a jeho doba. Nakl. Svoboda, Praha, 1987
  6. ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Paběrky rodopisné 3. Z pamětí Žďárských ze Žďáru. Časopis Společnosti přátel starožitností českých. 1912, čís. XX, s. 62.
  7. FIALOVÁ, Ludmila; A KOL. Dějiny obyvatelstva českých zemí. Praha: [s.n.], 1998. S. 90.
  8. PETERS, Josef (ed.). Václav Kněžoveský a jeho paměti. Slánský obzor. 1898, roč. VI., s. 53–54.
  9. Svoboda udává 1680, viz Jiří Svoboda: Historie morových epidemií, Vesmír, 1995/9; Polc 1681, viz Jaroslav V. Polc: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce; KTF UK, Praha 1995, str. 27
  10. Fialová (1996), s. 117
  11. POLC, Jaroslav V. Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce. Praha: KTF UK, 1995. S. 27–28.
  12. Fialová (1996), s. 122

Literatura
  • Karel Černý, Mor 1480 - 1730, Epidemie v lékařských traktátech raného novověku. Karolinum Praha 2013
  • Klaus Bergdolt, Černá smrt v Evropě, Vyšehrad, Praha 2002, ISBN 80-7021-541-0
  • Eduard Wondrák, historie moru v českých zemích, Praha 1999
  • Schulz Václav, Příspěvky k dějinám moru v zemích českých z let 1531-1746 . Praha 1901. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.