Josef Winterhalder starší

Josef Winterhalder st. se narodil 10. ledna 1702 ve městě Vöhrenbach na jihu Württemberska. V jeho rodině se objevovaly umělecké osobnosti po generace. Již jeho dědeček, Barthel Winterhalder (činný kolem roku 1662, kdy vytvořil hlavní oltář Panny Marie Růžencové pro kostel v Hüfingen), byl sochařem. Také Josefův otec, Adam Winterhalder, pokračoval v sochařské činnosti a je doložen od roku 1696 ve Vöhrenbachu. Pro tamní kostel vytvořil kolem roku 1735 hlavní oltář. Po otcově smrti převzal rodinnou dílnu nejmladší ze tří synů, Jan Michael.

Josefu se dostalo prvního školení v otcově dílně. Poté se vydal na studijní cestu, kdy jeho první zastávkou byl Mnichov. Zde poznal dílo bratří Asamů. Dále pokračoval do Vídně, navštívil také Lambach, kde se setkal s tvorbou Lorenza Mattieliho, kterou později citoval ve své tvorbě.

V letech 1726 – 1728 studoval na vídeňské Akademii, kde si osvojil především umění kresby, kompozice a proporcí. O sochařském ateliéru v té době nemáme žádné zprávy, proto je pravděpodobné, že již při studiu pracoval jako pomocník v Mattielliho ateliéru. Winterhalderovy sochařské práce vykazují vysokou výtvarnou úroveň. Na počátku jeho samostatné činnosti (kolem roku 1730) je zřejmý vliv neoklasicistního díla G. R. Donnera (1693 – 1741). Z jeho prací Winterhaldera nejvíce zaujala výzdoba schodiště arcibiskupské rezidence Mirabell v Salcburku, který navštívil po ukončení studia na Akademii. To dokazují některé rané práce pro premonstrátskou kanonii na Hradisku u Olomouce.

Vedle Donnerova vlivu bylo Winterhalderovi přínosné studium v ateliéru sochaře Lorenza Mattielliho (1688 – 1748). Z Mattielliho kompozičně rozvinutých sousoší (Loučení sv. Petra a Pavla nebo Svržení sv. Jana Nepomuckého do Vltavy) vychází Winterhalderova sousoší ve slavnostním sále na Hradisku. V raném sochařově díle je pak patrný vliv italského štukatéra Baldassara Fontany (1661 – 1733), v nichž jej zaujaly kubizující tendence a typika jeho andělských figur. Vliv sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), za jehož studiem se vydal do Drážďan, je viditelný na kazatelně v dominikánském kostele sv. Michala v Brně. Winterhaldera zaujala jeho schopnost vidět sochařské dílo malířským způsobem. Celým Winterhalderovým dílem prochází styl lámaných a kubizujících forem. Jeho draperie se vyznačují ostře zalamovanými klikatkami řas a lemů látek.

Socha sv. Ludmily, Dominikánské náměstí, Brno (1736–37)

Roku 1729 přišel Winterhalder do Olomouce, kde vstoupil do dílny zdejšího sochaře Jana Sturmera s úmyslem vytvořit si podmínky pro získání samostatných zakázek. Již o rok později dostal nabídku na výzdobu schodišťového prostoru a šestici soch v předsálí prelatury na Hradisku. Jde o alegorie Ctností – ženské personifikace Lásky, Víry, Naděje, Trpělivosti, Statečnosti a Střídmosti. Sochy jsou provedeny v kameni s bílou polychromií a jsou v mírné nadživotní velikosti. S prací na podstavcích těchto soch mu pomáhal jeho mladší bratr Jan Michael. Celá zakázka byla dokončena roku 1733. V době na těchto pracích se Josef seznámil s vídeňským malířem Paulem Trogerem (1698 – 1762), který jej inspiroval především v oblasti kresby a kompozice. Oba umělci byli v tvůrčím kontaktu do konce malířova života.

Během prací pro premonstrátskou kanonii v Olomouci přijímal i další zakázky. Roku 1733 pracoval na sochařské výzdobě bočních oltářů farního kostela Neposkvrněného početí Panny Marie v Uherském Brodě. Na pomezí let 1736 a 1737 pracoval v Brně na čtveřici soch českých a moravských patronů (sv. Václav, sv. Ludmila, sv. Cyril a sv. Metoděj) na balustrádě dominikánského kostela sv. Michala. Tyto sochy jsou z vápence a pískovce. V průběhu 40. let 18. století na ně sochař navázal početným dílem v interiéru.

Při další studijní cestě do Drážďan (před rokem 1740) navštívil Prahu. Zdejší konzervativní umělecké prostředí jej však výrazněji neovlivnilo. Svůj zájem věnoval tvorbě drážďanského dvorního sochaře Balthasara Permosera (1651 – 1732), jež ho zaujala nezvyklým pojetím drapérie a malířským rozkladem objemu soch. V polovině 40. let pobýval střídavě v Náměšti nad Oslavou, kde vytváří dekoraci mostu, kterou tvoří soubor dvaceti soch světců a světic, a v Brně, kde pracoval na početné figurální výzdobě dominikánského kostela. Roku 1747 získal další zakázku od dominikánů, a to v Uherském Brodě. Na této zakázce pracoval spolu s bratrem Antonínem. Šlo o soubor soch na šest oltářů tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie. Tato díla představují jeden z vrcholů umělcovy tvorby. Na počátku 50. Let pracoval spolu s Trogerem opět pro premonstráty na Hradisku u Olomouce. K chystaným oslavám šestistého výročí příchodu řádu zde Winteralder částečně realizoval výzdobu konventního kostela, refektáře a ambitů. Žádná z těchto úprav se však nedochovala. V této době dokončuje práce v Uherském Brodě, který pak navštěvuje ještě dvakrát. S bratrem Antonínem vytváří sousoší sv. Norberta na Svatém Kopečku (1653). Další díla z tohoto období můžeme zhlédnout ve farním kostele v Nákli, kam dodal sochařskou výzdobu oltáře sv. Izidora Madridského nebo ve farním kostele sv. Martina v Třebíči. Kolem roku 1760 pracuje Winterhalder pro farní kostel sv. Mikuláše ve Znojmě. Zde vytváří především jedinečnou kazatelnu v podobě zeměkoule. Ve Znojmě pracuje také v dominikánském kostele, kde vytváří další kazatelnu a boční oltář sv. Dominika. Josef Winterhalder umírá 25. prosince 1769 ve Vídni.