Georg Raphael Donner

Už v jedenácti letech nastoupil Donner jako učeň do dílny dvorního klenotníka Johanna Franze Prennera, který mu poskytl vyučení v oblasti medailérství a kovorytectví. Dalším učitelem, který ho zasvětil do sochařského řemesla byl Giovanni Giuliani, který v té době byl významným italským sochařem působícím ve Vídni. Donner se začal u něho přibližně učit v r. 1706 – 1707 a setrval u Gulianiho do r 1710. Donner ale nezískal jeho benátský styl tvorby, větší vliv na něho měla antická díla ze sbírek Liechtensteinů. Ve Vídni poté nastoupil i se svým bratrem Matthiasem do dílny švédského medailéra Benedicta Richtera. Ten byl i asi posledním Donnerovým učitelem. Podle některých názorů umělec studoval do roku 1714 na vídeňské Akademii Petera Strudela.

Po vyučení u Giulianiho asi odešel z Vídně a jeho cesta pokračovala do Itálie, možná navštívil Florencii, Řím a Benátky, protože jinak Donnerova samostatná tvorba jde velmi těžko vysvětlit. Jiní odborníci vidí spíše v jeho tvorbě vliv francouzského umění a možná podnikl cestu do Paříže. Záhadou totiž zůstává, kde se naučil tak dobré kovolitecké práci s olovem, protože toto se nemohl naučit v Guilianiho dílně ani v Itálii. Olovo se jako materiál poprvé použil v rozsáhlejších plastikách v parku ve Versailles jako náhrada drahého bronzu. Později se tato technika rozšířila do jiných zemích jako do španělského La Granja nebo německém Nymphenburgu v Mnichově. Tedy se Donner asi nemusel naučit této dovednosti ve Francii, ale i u dvorního sochaře Guillielma de Grof, který působil v Mnichově a je více pravděpodobné, že studoval zde.

Interiér zámku Mirabell

Roku 1715 je opět ve Vídni, kde si vzal za ženu Evu Alžbětu Prechtlovou. Až roku 1725 získává významnější objednávku pro Salcburk. Od jeho svatby není známo, zda něco vytvořil mimo terakotové Piety z roku 1721, která se nachází v Národní galerii v Praze. Koncem roku 1725 se Donner přestěhoval do Salcburku, kde uzavřel smlouvu na vytvoření jedenácti nadživotních soch pro zámek Mirabell, který byl letním sídlem arcibiskupa Františka Antonína Harracha. Sochy byly umístěny do výklenků nového reprezentačního sálu a pomáhal mu s nimi jeho spolupracovník, vídeňský sochař Jakub Schletterer. Roku 1726 uzavřel opět smlouvu o vytvoření čtyř soch dětí (putti) pro zábradlí schodiště podle jeho návrhů a modelů. Jediným signovaným dílem umělce je socha Parida, vytvořená v nadživotní velikosti a nachází se v nice na hlavním schodišti.

Ještě téhož roku se snažil dostat místo v salcburské mincovně, kde setrval jen krátký čas, kvůli neshodám se spolupracovníky. Zachovalo se několik mincí a medailí s vyobrazením portrétů arcibiskupa Harracha a arcibiskupa Leopolda Antona Firmiana. V roce 1727 ještě dostal objednávku z Mnichova na vytvoření pamětní medaile kurfiřta Karla Albrechta a pracuje i v tomto roce v Linci pro bratra salcburského arcibiskupa, Jana Josefa Harracha. V Linci vytvořil nadživotní sochu Jana Nepomuckého pro rodovou kapli vedle kostela. Donner se poté vrací zpět do Vídně, ale záhy přijímá pozvání od ostřihomského arcibiskupa a uherského primase Imricha Esterházyho do Bratislavy.

Jeho přesný příchod do Bratislavy není jistý. Předpokládá se, že přišel na Slovensko okolo roku 1729 ze Salcburku, protože roku 1728 pracoval ještě pro salcburskou mincovnu. Jediný archivní záznam se zachoval z roku 1731, kdy je zde uvedeno, že zde měl už velmi prosperující dílnu. Z toho vyplývá, že tu musel už delší dobu být. Zatím ještě není také jisté, kdo doporučil arcibiskupovi mladého sochaře, jehož tvorba nebyla v té době skoro známá.

Kaple sv. Jana Almužníka

První jeho velkou prací pro arcibiskupa byla výzdoba kaple sv. Jana Almužníka při dómu sv. Martina. V kapli měly být uloženy v oltáři relikvie světce, ale rovněž měla být pohřební kaplí pro I. Esterházyho. Arcibiskup se nechal při stavbě inspirovat vzory pohřebních kaplí, které se nacházely v Římě. Pro výzdobu kaple byly použity dva druhy mramoru - z Innsbrucku, Benátek a pro vytvoření sochy arcibiskupa Donner použil mramor kararský. Před vytesáním soch Donner ještě pracuje ve Vídni na modelech.

Kaple sv. Jana Almužníka se nachází v závěru boční kaple dómu a vstup je tvořen reprezentačním portálem, který pokrývá řasený závěs přidržovaný andílky a nahoře je umístěna volutová kartuš s nápisem. Oltář se nachází naproti vchodu v nice při východní stěně kaple. Hlavním motivem je zde stříbrná truhla s relikviemi, při které stojí dva andělé v nadživotní velikosti na soklech. Truhla stojí na vysokém podstavci, nad kterým se rozpíná drapérie s korunou ve vrcholu, vytvářející baldachýn, jehož dolní část drapérie je prodloužena pod truhlou a padá dolů k oltáři.

Reprezentační vstup do kaple sv. Jana Almužníka

Další konce baldachýnu drží smuteční andělé po stranách. U jejich nohou jsou na volutových výběžcích tabernáklu umístěny figury pololežících puttů s biskupskými atributami - berla a mitra. Na predelle oltáře se nachází bronzové reliéfy, které byly původně pozlacené. Zobrazují scény s pašijovými výjevy, zleva doprava: Bičování, Kristus na hoře Olivetské, Nesení kříže, Pieta (ústřední motiv), Vztyčování kříže, Kladení do hrobu a Korunování trním. Socha Imricha Esterházyho je umístěna v nice po pravé straně oltáře. Arcibiskup klečí na volutovém klekátku z červeného mramoru, je oblečen v kněžském ornátě a vedle nohou mu leží kněžská koruna. Postava je mírně nakloněná dopředu a hlavu má pokorně skloněnou - zbožně se modlí k oltáři sv. Jana Almužníka. Tvář donátora je reálným portrétem a je měkce modelována. Do kaple byly slavnostně přeneseny ostatky sv. Jana Almužníka 28. října 1732.

Roku 1734 vyhotovil z kararského mramoru nadživotní sousoší Apoteózy Karla VI. pro zámek objednavatele G. W. Kirchnera z Breitenfurte u Vídně. Karla VI. vystihl jako římského vojevůdce s trofejemi (Turků a Francouzů), na kterých stojí a po boku se nachází figura okřídlené Fámy.

Nejnáročnějším a největším dílem, který dělal sochař pro Imricha Esterházyho, bylo vytvoření hlavního oltáře pro dóm sv. Martina. Před Donnerovým oltářem zde stál starý gotický, ten už ale nevyhovoval pojetím a době. Arcibiskup si téma sv. Martina vybral záměrně, ne jen kvůli zasvěcení dómu. Hlavním důvodem byla jeho role církevního hodnostáře, mecenáše a dalším důvodem byla politika. V 19. století bohužel padl za oběť puristickému chápání té doby a restaurátoři ho až na pár děl zničili. Roku 1867 ho nahradili nevýznamným negotickým oltářem. Ponechali jen Donnerovy sochy, s kterými ale také zacházeli nešetrně. Sousoší sv. Martina stálo chvíli na volném prostranstvím před dómem. Až v období neobaroka bylo dílo oceněno a ve 20. století bylo dílo opět umístěno do dómu. V 19. století odkoupilo Národní muzeum v Budapešti sochy andělů a tím byla díla zachráněná před zkázou. Sochy se poté roku 1984 dostaly do Maďarské národní galerie. Podobu oltáře známe dnes jen z dochované fotografie, která byla pořízena před rokem 1867 nebo z grafických vyobrazení.

Interiér kaple sv. Jana Almužníka

Na díle začal pracovat roku 1734 a dokončil ho roku 1735. Oltář byl vysvěcen 5. listopadu 1735 biskupem Zigmundem Berényi. Oltář se kompozičně rozvíjí do tří plánů. První plán představují adorující klečící andělé, kteří jsou umístěni na soklech při stěnách presbyteria. V druhém plánu se nachází prostorově řešená oltářní architektura, skládající se ze čtyřech sloupů na kterých se tyčí zalamované voluty nesoucí královskou korunu. Posledním plánem a zároveň středem oltáře je sousoší sv. Martina. Olověné sousoší zachycuje světce, jak se dělí s žebrákem o plášť. Jeho vzorem byly možná pomníky se sv. Jiřím nebo jezdecké sochy panovníků. Světec s portrétními rysy Esterházyho je zde zobrazen, jak se naklání a podává žebrákovi plášť. Figura žebráka je zde pojata jako rovnocenná osobnost. Pololežící atletická postava, která je zahalena kouskem látky a pravou rukou se natahuje k plášti. Uprostřed oltáře byla svatozář nad níž se nacházely obláčky s putti a s postavou Boha Otce. Donner si pro sochy vybral v té době netradiční materiál - slitinu olova a cínu. Umělec asi i sochy odléval díky svým zkušenostem a měl i na to dobře uspořádanou laboratoř a pomocníky. Jeho zásluhou se pak ve Vídni stal tento materiál velice oblíbený po celé 18. století.

Sousoší sv. Martina

Mimo prací pro bratislavský dóm vytvořil Donner ještě čtyři plastiky z olova – Žena s hadem, Pan a Syrinx, Venuše Kallypigos a Bacchantka. Dnes se všechny nachází v bratislavském Městském muzeu. V dílech bylo zpracováno mytologické téma a je možné předpokládat, že plastiky byly určené některého příslušníka šlechty z Bratislavy.

Roku 1736 obdržela jeho dílna zakázku na oltář v kostele v Marianke u Bratislavy. V této době pracoval v jeho dílně Gottfried Fritsch, dalším členem dílny a nejnadanějším žákem byl Jan Mikuláš Moll. Donnerovými žáky byli také Ignác Wurschbauer, bratři Matthias a Sebastian Donnerovi, Ľudovít Gode, František Kohl, F. Anton Sambách a Andrej Berckart. Opět zde byl objednavatelem Imrich Esterázy, protože byl v tomto kostele vysvěcen na kněze. Oltář se skládá z tabernáklu, nástavce s glorií a v centru se nacházela středověká soška Panny Marie. Ta je obklopena sedmicípou hvězdou a po stranách ji drží dva andělé. Nahoře se objevují štukové obláčky okolo ústřední scény s puttami a na vrcholu je postava Boha Otce. V dolní části stojí po stranách na samostatných volutách sochy sv. Antonína Velkého a sv. Pavla Poustevníka. Uprostřed niky v tabernáklu je reliéf palmy, na které sedí havran. Celá scéna má evokovat setkání sv. Pavla se sv. Antonínem na poušti. Podle kronikářů měla být dolní část oltáře z červeného mramoru, sochy andělů a světců z tvrdého kamene mramorované bílým štukem. Postavy puttů a Boha Otce mohly mít vytvořené kostry ze železa potaženou sádrou - z té měla být i oblaka. Oltář v Marianke čekal stejný osud jako hlavní oltář dómu sv. Martina. Byl v 19. století zničen díky puristickým názorům té doby. Roku 1877 zůstala jen z celého oltáře na místě soška Madony. Obě sochy světců byly špatně zrestaurovány a přemístěny před vchod kaple Milosti. Sochy byly opět zrestaurovány roku 1978 a nacházejí se ve Slovenské národní galerii.

Posledním významnějším dílem, které vytvořil ještě v Bratislavě je kašna Providencie na náměstí Neumarktu (Moučném trhu) ve Vídni. Roku 1737 se zapojil do soutěže o návrh kašny s italským sochařem Lorenzem Mattiellim, který pro ni vytvořil kamenné sousoší. Magistrát se rozhodl pro jeho návrh, který přislíbil odlít ze slitiny olova a cínu.

Kašna Providencie

Oltář sv. Kříže v dómě v Gurku

Fontána měla mít oválný bazén a měla být zde jen socha Providencie (Prozřetelnosti), kterou by obklopovaly čtyři putti držící každou jinou rybu - charakteristika toku Dunaje. Začátkem roku 1739 se podařilo Donnerovi přesvědčit radní, aby kašna byla doplněna dalšími sochami alegorií řek, které se vlívají do Dunaje - Traun, Enns, Ybbs a Morava. Providencie je znázorněna jako antikizující ženská postava, která drží v jedné ruce štít s dvojitou tváří boha Januse a v druhé drží hada. Řeku Ybbs a Moravu ztvárnil jako ležící nymfy na obrubníku kašny. Sochu řeky Traun reprezentuje mladík, který se snaží přelézt obrubník kašny a řeku Enns představuje sedící stařec, opírající se o skálu. Fontána byla slavnostně odhalena 4. prosince 1739. Byl to první případ v době baroka, kdy uprostřed důležitého náměstí umístili sochařské dílo, které nemělo sakrální ráz. Dnes se sochy nachází ve sbírkách Rakouské galerie a na místě jsou bronzové kopie.

V letech 1736-1739 vytvořil v českém prostředí pro vévodkyni Marii Terezii Savojskou společně s G. Fritschem hlavní oltář v paulánském kostele ve Vranově u Brna. Stejnou osobou je pak pověřen i vybavením kostela v Kostelci nad Černými lesy, zakázku ale nakonec realizuje samotný Fritsch.

Pro vídeňskou radnici opět pracoval v letech 1740–1741. Vytvořil zde reliéfní výzdobu pro niku nad kašnou, která se nachází ve dvoře staré vídeňské radnice. Námětem díla je mytologický příběh Osvobození Andromedy.

V těchto letech získal i titul „královský komorní sochař“ a díky tomu dostával daleko větší množství zakázek. Své nejlepší dílo vytvořil roku 1740 pro dóm v Gurku. Objednavatelem díla byl probošt Kochler. Donner měl pro dóm vytvořit oltář sv. Kříže, který je umístěn uprostřed lodi dómu. Na oltářním stole spočívá scéna Piety s velkým andělem. Ten podepírá postavu Panny Marie a okolo nich na volutách leží malí andílci. Kompozice je ve tvaru pyramidy a hlavní diagonálou díla je Kristovo tělo. Na tomto díle s ním pracovali jeho pomocníci. Ti také dodělali reliéfy pro kazatelnu, podle jeho návrhů.

Gurská Pieta se stala poslední prací Georga Raphaela Donnera, který zemřel 15. února 1741.

• Soňa Greplová, Georg Raphael Donner (1693-1741) – život a dílo, Žáci a následovníci Georga Raphaela Donnera na Moravě, Magisterská diplomová práce, Olomouc 2010, s. 18–30.
• Juraj Kostka a kol., Život a dielo J. R. Donner, Donner a jeho okruh na Slovensku, Bratislava 1954, s. 9–46.
• Mária Malíková, Juraj Rafael Donner a Bratislava, Bratislava 1993, s. 11–64.

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Georg Raphael Donner
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Georg Raphael Donner na Wikimedia Commons