Klášter Hradisko

Klášter Hradisko – vstupní brána

Severně od olomouckého hradu, na protějším levém břehu řeky Moravy, leží nízký skalnatý pahorek pojmenovaný Hradisko. Podle jedné z olomouckých pověstí zde v roce 1030 vybudoval hrad český kníže Břetislav poté, co unesl Jitku ze svinibrodského kláštera. O rané kolonizaci kopce svědčí i archeologické nálezy opuštěných hradišť v okolí kláštera. Kolem kláštera jsou také dodnes patrné zbytku valů. V roce 1077 dorazila na Hradisko na pozvání olomouckého údělníka Oty I. Olomouckého a jeho manželky Eufémie benediktinská kolonie, aby zde vybudovala klášter „na počest Spasitele a svatého prvomučedníka Štěpána“. Už po několika měsících vysvětil 3. února 1078 olomoucký biskup Jan na místě klášterní oratoř. Stalo se tak za přítomnosti obou fundátorů, ale i českého knížete Vratislava II., břevnovského opata Meinharda a sázavského opata. Prvním opatem nového kláštera se stal mnich Jan. Podle barokní tradice přišel Jan i se svými spolubratry z břevnovského kláštera. První řeholníci mohli ale pocházet i z Uher.[pozn. 1] V den vysvěcení kláštera nechal Ota vystavit zakládací listinu, ve které potvrdil obdarování kláštera.[4] O dva dny později byla sepsána listina knížete Vratislava II., který donaci svého mladšího bratra potvrdil a rozšířil majetek kláštera o ves Uhersko v Čechách a troje popluží s oráči a deset koní.[5] Jedná se o první dvě donační privilegia v českých dějinách[6] a spolu s listinou pro staroboleslavský kostel jsou považovány za nejstarší listiny vydané v Česku.[7]

Výrazným mezníkem se v dějinách hradišťského kláštera stala druhá polovina čtyřicátých let 12. století, kdy byli benediktini z Olomouce vyhnáni (uchýlili se do opatovického kláštera) a na jejich místo uveden řád premonstrátů. Tato změna snad souvisela s vizitací legáta Guida v roce 1143 a šířeji s tehdejším trendem, kdy se premonstráti stali oporou církevní reformy a papežství, a proto jejich nástup v českých zemích provázela nevraživost vůči benediktinům. Též je uváděno, že premonstráti jsou zde až od roku 1150. Při jejich působení se klášter stal významnou institucí na Moravě.[8]

Během mongolského vpádu v roce 1241 klášter podle tradice vyhořel a pravděpodobně byl poškozen i v roce 1253 během uherského vpádu krále Bély IV. Poté ale následovala rychlá obnova, takže už v roce 1257 za opata Roberta byl vysvěcen kostel se šesti kaplemi.[9] K dalšímu vpádu došlo roku 1429, kdy klášter napadli husité. V červnu 1432 se vrátili (táborská vojska) a klášter kromě kostela sv. Štěpána vypálili. Následovalo rozboření olomouckými měšťany. Až později došlo k obnově kláštera, a to i s přispěním krále Jiřího z Poděbrad. Další pohromou bylo obsazení Olomouce švédskými vojsky 1642 a rozboření kláštera. Nejcennější knihy byly odvezeny do Švédska jako válečná kořist.

Pohled na klášter v roce 1845

Na přelomu 17. a 18. století klášter získal barokní vzhled, nicméně dne 18. srpna 1784 byl zrušen. V té době v klášteře žilo více než 70 bratří, kteří se z většiny věnovali duchovní správě. Jmění kláštera bylo vyčísleno na 1 913 339 zlatých.[10] Po zrušení kláštera byl v jeho budovách zřízen moravský generální seminář pro výchovu kněží.[11] Vicerektorem semináře byl v červenci 1787 jmenován Josef Dobrovský a v srpnu 1789 se stal rektorem semináře.[12] Po smrti císaře Josefa II. byl seminář zrušen a bývalý klášter byl předán armádě. Ta zde zřídila nejdříve fortifikační skladiště a v během napoleonských válek v roce 1800 francouzský zajatecký tábor. V roce 1802 byla v klášteře zřízena vojenská nemocnice. V ní v letech 1923–1930 působil jako přednosta oddělení spisovatel Jaroslav Durych, který v této době napsal například knihu Bloudění.[11] Od roku 1925 Durych také vykonával funkci prvního kronikáře vojenské nemocnice.[13]

Architektonický návrh vytvořil Giovanni Pietro Tencalla. Tento barokní klášter má téměř čtvercový půdorys 100 × 115 m, čtyři křídla a čtyři nárožní věže a byl postaven na základech starého kláštera, který pravděpodobně zažil již první náznaky vzniku města Olomouce. Plány prelatury přepracoval pravděpodobně Domenico Martinelli a prelatura byla postavena v letech 1726–1736. Na nádvoří je Saturnova kašna.

Nástěnné malby, obrazy v interiérech pochází od Paula Trogera, Jana Kryštofa Handka a dalších, štuková výzdoba od Baltazara Fontany a sochařská výzdoba od Josefa Antonína Winterhaldera a Jiřího Antonína Heinze. Sousoší a reliéfy ve slavnostním sále vytvořil Josef A. Winterhalder:

• 
  David přijímá od velekněze Achimelecha posvěcené chleby
• 
  Samuel vítá Saula
• 
  Petrovo zapření
• 
  Ztroskotání apoštola Pavla na Maltě

• 
  Saturnova kašna na nádvoří
• 
  Knihovna
• 
  Lustr
• 
  Socha
• 
  Stropní výzdoba
• 
  Jedna z místností
• 
  Reliéf
• 
  Věž