Jarmila Svatá

Jarmila Svatá se narodila 23. září 1903 v Kolíně. Její otec Michal Svatý byl poštovním úředníkem. Matka Růžena Svatá, za svobodna Klecanská, pocházela z rodiny zednického mistra. Jarmila Svatá měla mladší sestru Věru, která se později provdala do rodiny kolínského podnikatele Mandelíka.[2] Rodina vychovávala dcery v katolickém prostředí. Jarmila jako desetileté děvče přijala svaté přijímání 15. června 1913 v chrámu sv. Víta na Zálabí v Kolíně.[3] Rodina Svatých se často stěhovala po Kolíně. V roce 1907 žili v ulici Tovární 16[4]. Poté v roce 1911 bydleli v ulici Luční 421, která byla později přejmenovaná na Hánínskou č. 421.[5] V letech 1915–1917 žili v ulici Na Palečku č. 234[6], odtud se přestěhovali do ulice Tovární třída 45[7]. Do obecné školy nastoupila 18. září 1909[8]. Od roku 1914 do roku 1917 navštěvovala měšťanskou dívčí školu v Kolíně na adrese Školská 42[8]. Prospěchově příliš nevynikala. Již v posledním ročníku měšťanské školy byla hodnocena z českého jazyka známkou 2, na obchodní akademii si v prvním pololetí, jak v ročníku prvním, tak i ve druhém, zhoršila prospěch z mateřštiny na trojku. Měla problémy s morálkou. Obvyklá známka 2 a v posledním ročníku dokonce poznámka za nedovolenou návštěvu taneční zábavy, kvůli které měla neomluvených pět hodin.[7] Po absolvování dvouleté veřejné Obchodní akademie v Kolíně nastoupila v roce 1921[9] jako bankovní úřednice.[2]

V Kolíně hrála v ochotnickém divadle Klubu mladých[10]. Po přestěhování do Prahy v roce 1923 působila ve sboru dr. Hilara, jehož svým vzezření oslnila natolik, že ji angažoval jako elévku Národního divadla (působila zde od 6. června 1924 do 14. prosince 1926).[11] „Byla žačkou zpěvu u Iši Grégrové a Marie Hübnerové.“[12] 28. srpna 1927 byla pozvána divadlem sdružených měst východočeských a českého severu, aby vystoupila již 3. září v Poděbradech. Měla zpívat partii Traviattu, pokud by ji uměla nazpaměť, jinak by získala nejspíše podřadnější roli.[13] Zásluhou svého bratrance Karla Teiga[14] byla Jarmila u zrodu Devětsilu – „středisko tehdejších komunistických kulturních pracovníků.“ Stala se tak osobní přítelkyní J. Fučíka, S. K. Neumanna, V. Nezvala, J. Hory, K. Konráda[15] a setkala se „mj. s režiséry Emilem Františkem Burianem, Jiřím Frejkou a Jindřichem Honzlem. Hrála v jejich experimentálních inscenacích (převážně v Divadle na Slupi, malostranské Umělecké besedě a v původním Osvobozeném divadle), později působila v Divadle Vlasty Buriana.“[14] „Svou temperamentní ženskost dokázala přetvořit např. v inscenacích „Rozkošná příhoda“ (Herma), „Jan Žižka“ (Panna brněnská), „Madame Sans – Gene“ (Císařovna Marie Louisa), „Gero“ (Děvče), „Boxerský zápas“ (Tanečnice), „Cyrano z Bergeracu“ (Páže), „Klárina“ (Lea), „Nezralé ovoce“ (Françoise), „Mluvící opice“ (Artistka), „Huon z Bordeaux“ (Siréna), „Vojnarka“ (Marjánka) i „Ze života hmyzu“ (Jepice a Brouk).“[11] Své herecké umění ukázala i na prknech divadla Anny Sedláčkové, kde působila krátce, a to od roku 1943 do roku 1944. Zahrála si tu ve dvou velkých představeních, z čehož v jednom z nich účinkovala jako hlavní postava. Jednalo se o hru J. K. Tyla Tvrdohlavá žena v režii Z. J. Vyskočila.[16] Jiří Frejka Jarmile napsal: „Byl jsem překvapený z toho mála, co jsem viděl… Čekal jsem že po 11 letech bude sestup naopak zde zdá se že pauza prospěla k opravdovému výkonu. (…) Že při špatné režii a žádném vedení tohle dokážeš je zázrak.“[17] „Uplatnila se i jako filmová herečka, menší role si zahrála v předválečných filmech Psohlavci (1931), Funebrák a Sňatková kancelář (oba 1932) a v poválečném Řeka čaruje (1946), v němž hrála s Františkem Hanusem[18].“[14] K filmu „Řeka čaruje“ bylo napsáno: „Vrací se k herecké práci po odmlčení mnoha let.“[19] Film zkritizován. A. M. Brousil vytýká režisérovi Krškovi slabý dialog, nepovedený střih a to, že myslel málo výtvarně.[20] 27. března 1950 nastoupila u Československého filmu jako členka tvůrčího kolektivu. Po roce 4. srpna došlo k rozvázání pracovního poměru kvůli provedeným prověrkám tvůrčích pracovníků.[21] Spolupracovala též scenáristicky s Československým státním rozhlasem.[14]

V roce 1932 se vdala za tajemníka Svazu průmyslníků prof. Ing. Josefa Fuksu, narozeného roku 1893, který byl „autorem mnoha odborných publikací z oblasti průmyslu a obchodu“[22] Spolu žili na Praze Smíchově, „nejdřív na Václavce a potom na Zborovské ulici" 26[12]. Zde vedla literární a umělecký salon, v němž se scházely přední osobnosti české kultury, např. Karel Konrád, Václav Navrátil, Vlasta Petrovičová, Olga Srbová, Eduard Kohout a Josef Träger.[23] „Od 20. let psala povídky, satirické glosy, kursivy a fejetony do časopisů jako je A - Zet, Ahoj, České slovo, Lidové noviny, Domov a svět, Rudé právo, Svět v obrazech, Nový život aj.“[14] V roce 1932 se prosadila na trhu její prvotina, sarkastická autobiografie Andělčina kariéra.[24] Šéfredaktor Lidových novin Eduard Bass 3. prosince 1932 napsal: „Andělčina kariéra nás nesmírně pobavila a svou přirozeností má, jak jsem zpozoroval, plno čtenářů“.[25] Roku 1943 získala cenu Melantrich. Díla 113 účastníků hodnotila porota, v níž zasedli doc. dr. J. B. Čapek, B. Polan a dr. J. Träger. Umístila se na 3. místě s dílem Petr zbláznil město. Za své umístění získala 15 000 Korun. Přední příčky obsadil J. Radeš s dílem Studnice zapečetěná a I. Krahulík dílem Komu pochodeň, 4. místo získala M. Součková a její tvorba Bel canto, J. Heyduk – Ztracený kluk, J. Toman – Don Miguel z Maňary a A. Vrbová – My dva.[26]

Po roce 1958[27] Jarmila Svatá žila v domku v pohraniční obci Rousínov. Zde trávila jaro a léto a sem je i zasazen děj díla To byl jeden rok, který pojednává o přátelství mezi českými a německými dětmi.[12] „Je 23. listopadu 1953. Po 8 hrozných letech se pokusím znovu psát. Budu to ještě umět? Nebo jsem nenávratně ztracena? Nevím! Bůh mi pomoc!“[28] Trpěla fobií, při čemž nemohla přejít ani silnici. Její stav byl nevypočitatelný. Měla úzkostlivé stavy z prostoru a nesnesla, seděl-li někdo za ní.[29] Sama Jarmila Svatá napsala: „Dostávám hned nervový záchvat… Málokdy vycházím ven“[30]. Po návratu z léčení umírá 29. dubna 1964 ve věku 60 let, pravděpodobně dobrovolně.[14] Otakar Štorch-Marien jako jediný napsal více o její smrti, přímo píše o otravě plynem. „V osudný den byla sama v bytě, a mezitímco se vařila voda na černou kávu, usnula. Přetékající voda uhasila plynový plamen… a osud Jarmily Svaté, provdané Fuksové, byl zpečetěn…“[31] Tato informace mi byla potvrzena i Karlem Zdeňkem Slabým během našeho rozhovoru. Na úmrtním oznámení je psané, že zemřela náhle. Loučení se zesnulou proběhlo v pondělí 4. května v 16 hodin ve velké obřadní síni krematoria Praha, Strašnice. Její sestra Věra s manželem Ervínem zůstali jejími jedinými žijícími příbuznými.[32] „Její životní osud, zejména jeho strastiplný závěr, ztvárnila Helena Hodačová v románu Zpožděný vlak do Paříže (1965).“[14]

• Jarmila Svatá v Česko-Slovenské filmové databázi
• Jarmila Svatá v databázi Archivu Národního divadla
• Jarmila Svatá ve Slovníku české literatury po roce 1945