Jan Štern

V mládí si prošel útrapami pracovních nacistických táborů Klein Stein a Osterode, odkud utekl. Aktivně se účastnil Pražského povstání v květnu 1945. Po celé čtyři dny bojoval a bránil Hlavní poštu v Jindřišské ulici.

Bezprostředně po válce studoval filosofickou fakultu na Karlově univerzitě. Studia z rodinných důvodů nedokončil. Současně psal do Mladé Fronty a Práce. Stal se zde stálým recenzentem poezie. Pevné redaktorské místo získal až v týdeníku Tvorba v letech 1949 až 1952. Na nátlak Klementa Gottwalda byla v roce 1952 Tvorba zastavena hlavně kvůli článku z pera Jana Šterna. Byl z místa vyhozen a poslán jako dopisovatel do Kunčic. V té době tu jako stavba mládeže byla budována Nová huť. Sám o té době vyprávěl, když pro vysílání Českého rozhlasu líčil své přátelství se soudničkářem Františkem Němcem, takto:

„Třetí setkání bylo, když mě vyhodili z Tvorby. Já jako tehdy celkem naivní mladej věřící člověk v to komunistický náboženství jsem nevěděl, jaký lidi mě vlastně říděj. A když jsem se teda přesvědčil ve dvaapadesátým roce, že jsou to křiváci, tak jsem prostě zavzdoroval. A to poslední číslo Tvorby, která byla zastavena, s tím mlátil Gottwald o stůl a říkal, že je to provokace proti vedení strany. No a byl jsem vyhozen z toho stranickýho prostředí, což bylo mý ohromný štěstí v tom začátku dvaapadesátýho roku. Rok jsem dělal v Kunčicích na tý, jak tam stavěli tu železárnu, tu Novou huť. Bydlel jsem s dvanácti lidma na pokoji. No a stával se ze mě prostě zase z věřícího normální, trochu skeptickej člověk. No a voni mě vyhodili do Práce jako řadovýho redaktora. Šel jsem s platem dolů, ale s rozumem jsem šel nahoru.“

Byl autorem mnoha samizdatů, článků a statí, kvůli své činnosti byl roce 1968 vyhozen z práce. Významně se angažoval v pražském jaru, roku 1986 byl spolu s Annou Šabatovou a Martinem Paloušem mluvčím Charty 77. Štern byl významným členem redakce exilových Listů, vydávaných Jiřím Pelikánem v Římě. Podílel se i na jejich ilegální distribuci v tehdejším Československu.

Jan Štern byl spoluzakladatelem Hnutí za občanskou svobodu (HOS) a také jedním ze zakladatelů Československého helsinského výboru v listopadu 1988. V roce 1989 se Štern angažoval v Občanském fóru.

Jan Štern s manželkou Ludmilou Junkovou a synem Ivanem

Jan Štern se narodil do významné předválečné sociálně-demokratické rodiny. Jeho otec, JUDr. Evžen Štern byl teoretikem i praktikem české sociální politiky 30. let a významně se podílel na tvorbě sociálního zákonodárství první republiky. Evžen Štern byl prvním ředitelem Ústřední sociální pojišťovny, zástupcem československé vlády ve správní radě Mezinárodního úřadu práce v Ženevě, za nacistické okupace byl spolupracovníkem Petičního výboru Věrni zůstaneme.

Manželka Evžena Šterna, matka Jana Šterna, Růžena Šternová, rozená Štěrbová byla překladatelkou z francouzštiny a němčiny.

V roce 1942 byl Evžen Štern v době heydrichiády na základě udání zatčen nacisty pro svoji odbojovou činnost. Přitěžující okolností mu v očích nacistů byl jeho židovský původ. Proto ho nejprve deportovali na Malou pevnost v Terezíně a tam zařadili do transportu, v němž se nacházeli příbuzní parašutistů, podílejících se na atentátu na Heydricha, a další čeští vlastenci (herečka Anna Letenská). Transport byl z Terezína vypraven do koncentračního tábora v Mauthausenu v říjnu 1942 s pokynem, aby všichni byli neprodleně zabiti. Evžena Šterna nacisté zavraždili 12. listopadu 1942.

Jeho první manželkou byla spisovatelka Eva Sílová, později Kantůrková. Podruhé se oženil s Ludmilou Junkovou. Z prvního manželství pocházejí synové Ivan a Jan, z druhého syn Pavel a dcera Lucie, provdaná Kolářová.

Jan Štern vyrůstal na Hanspaulce v rodinném domku společně se svou sestrou Evou. Už jako desetiletý sepsal Jan Štern krátkou úvahu o socialismu, jehož byl po celý život obdivovatelem. Vystudoval reálné gymnázium v Praze (maturita 1943) a rok pracoval jako zemědělský dělník v Kuňovicích u Vlašimi a v Černolicích u Dobřichovic.

V říjnu roku 1944 je z rasových důvodů internován v koncentračním táboře Klein Stein a později v pracovním táboře Osterode. Jeho úkolem v Osterode bylo hloubit chodby do skály a stavět trať k hnědouhelnému dolu. Na jaře roku 1945 se mu však podařilo utéct se syny německého hraběte a krátce nato se zapojil do květnového pražského povstání.

Jan Štern se syny Ivanem a Janem při cestě na Matějskou pouť v roce 1957 v Dejvicích

V prvních poválečných letech byl aktivním a oddaným komunistou. Prozřel už v roce 1952, kdy byl vyhozen z týdeníku Tvorba a zasažen událostmi kolem inscenovaného procesu se Slánským a spol. na podzim roku 1952. Na jeho prozření měla vliv i skutečnost, že v letech 1949 až 1952 byl státní bezpečností držen ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni jeho švagr Petr Planer.

XX. sjezd komunistické strany Sovětského svazu v něm probudil naději, že komunismus je snad reformovatelný. V pozdějších letech se proto zařadil mezi ty novináře a publicisty, kteří napomáhali reformnímu hnutí, ústícímu v pražské jaro roku 1968.

Jan Štern 1945–1968 slovy Anny Šabatové:

„Po válce se Jan Štern jako tolik jeho nadšených a odhodlaných generačních druhů zapojil do budování nové, lepší společnosti, jak upřímně věřil. Studoval a psal do Mladé fronty a Práce, kde se stal stálým recenzentem poezie. Později psal do Tvorby, než ji v roce 1952 zastavili, a v létech padesátých a šedesátých byl kmenovým redaktorem Práce. Svým psaním, o odborech a otázkách samosprávy, posouval jako mnoho jiných společenské vědomí k emancipaci od oficiálního ideologického rámce směrem k právům jednotlivců. I díky jeho dlouhodobému úsilí jsme se později těšili svobodné a nadějné atmosféře obrodného procesu, který přerušila okupace sovětskými vojsky. Jan Štern byl jako jeden z prvních vyhozen z práce.“

Poté, co Jana Šterna zastihl zákaz výkonu povolání, pracoval až do odchodu do důchodu jako čerpač a referent u podniku Vodní zdroje. Když v roce 1974 začal Jiří Pelikán vydávat v Římě exilový časopis Listy, které byly vedle časopisu Svědectví hlavní tribunou pro opoziční politické názory, stal se Jan Štern vedoucím jeho ilegální domácí redakce. Do Listů přispíval Jan Štern pravidelnými úvodníky pod pseudonymem Bohemicus.

V roce 1985 podepsal Jan Štern Chartu 77 a o rok později se stal spolu s Martinem Paloušem a Annou Šabatovou jejím mluvčím. Jeho významným přínosem byl dokument Charty 77 „Prostor pro mladou generaci.“ V roce 1988 se Jan Štern také podílel na založení občanské iniciativy Hnutí za občanskou svobodu, do roku 1990 byl členem jeho koordinačního výboru. Téhož roku Jan Štern spoluzakládá Československý helsinský výbor.

Jan Štern v rodinném kruhu

V listopadu 1989 se Jan Štern účastnil zakládání a prvních kroků Občanského fóra. V Občanském fóru byl jako člen jeho Rady činný v prvním roce jeho existence. Po revolučním období se stáhl z veřejného života a věnoval se publicistice, byl stálým členem redakční rady Listů.

21. srpna roku 2012, symbolicky na výročí vstupu armád varšavské smlouvy do Československa, Jan Štern zemřel po dlouhé nemoci ve věku 87 let.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Štern na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jan Štern
• Slovník české literatury, Jan Štern
• Rozhals cz. - hledání
• Deník referendum ...
• Jan Štern, statečný, moudrý a skromný muž Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Jana Šterna.