Jakob Böhme

Ve svém prvním spise Die Morgenröte im Aufgang neboli Aurora Böhme vysvětluje, že pravým učitelem je „celá příroda“: „V přírodě je přece zlo a dobro. A protože všechny věci pocházejí od Boha, musí také zlo pocházet od Boha“ […] „Nesmíš si myslet, že proto v Bohu je zlo a dobro nebo že v něm kypí, nýbrž Bůh je samo dobro a má také jméno podle dobra: vítězná věčná radost“. „Bůh je srdcem či zřídlem přírody, z něj pochází všechno“. „Celá příroda se všemi silami, které v přírodě jsou, k tomu šíře, hloubka, výška, nebe, země a vše, co je v tom a nad nebem, je tělo Boha; a síly hvězd jsou tepnami v přírodním těle Boha v tomto světě“ […] „temnota však je skryta v centru světla“.[1]

Böhmovy myšlenky se dotýkají:

1. panteistického ztotožnění přírody a Boha,
2. odvození principů dobra i zla v přírodě „jako věčně tvořivé síly“, která činí „stvoření pohyblivými“ z Boha,
3. názoru, že tento rozpor je přítomen jako nezbytný moment ve všech projevech skutečnosti, aniž je ovšem samotný tento pojem použit, tudíž také v dialektice kvalit „hněvivého“ a milujícího Boha při stvoření světa,
4. významu ženského principu moudrosti (Sofia) pro skutečné poznání a
5. lidské schopnosti svobody, která vychází z vnitřního vztahu k prazákladu.

Náčrt jedné z „fází“ Böhmovy kosmogonie (1682).

Principy světla a temnoty, které vycházející z Boží bytosti, se projevují v přírodě a jejích stvořeních a jsou v životě všudypřítomné. Proto, jak je v díle Der Weg in Christo formulováno: „nebesa i peklo jsou přítomny všude. Je to jen obrácení vůle, buď k Boží lásce, nebo k Božímu hněvu“[4] Tím nalézáme u Böhma, i když ne jako výsledek přímé návaznosti, opět stejný panteistický motiv. Tento panteismus se zároveň spájí s Lutherovým radikálním pojmem Boží všemohoucnosti, v níž jsou obsaženy všechny věci, přičemž v Böhmově dualistickém pojetí se hovoří jak o dobrotivém Bohu, tak o božství, v němž tkví nerozlišeně dobro i zlo a které Böhme nazývá „Bezedno“ (Ungrund). „Bezedno“ je zdrojem veškerenstva, jeho působící příčina, ale není něčím jsoucím, nýbrž je to „Nic“. Toto nic se odlišuje od všeho, co je uchopitelné rozumem. Naproti tomu dobrý Bůh, často ztotožněný s Kristem, s Bohem Synem, je tím, koho je třeba následovat a k němuž směřuje veškerý život.[1]

Samotný pojem Boha je u Böhma definován přívlastkem „Bytost všech bytostí“ (Wesen aller Wesen), což lze chápat jako univerzální bytí. Zatímco Bůh se však pohnul pouze prvního dne stvoření a sedmého dne spočinul, jeho protiklad Lucifer stojí v centru veškerého nepokoje. Ve své polemice s Balthasarem Tilkem popisuje Böhme pád člověka takto: „Pád je v tom, že Adam i Lucifer postavili na místo Boha fantazii a Sv. Duch vyprchal z jejich přirozenosti; teď mají ducha ze své vůle a jsou lapeni fantazií, jak to vidíme u Adama: Když se zásahem čili infekcí ďábla pozdvihlo vědomí, stáhl se Sv. Duch do svého principia a Adam v božím obraze, to jest v temperatuře, zeslábl a vybledl … neboť se v něm vzbudily zvířecí vlastnosti stvoření“.[5]

Kvalita (Qualität) neznamená u Böhma prostou „jakost“, ale souvisí především s pojmem Quaal či Quall, tedy trysk. V první kapitole své Aurory Böhme píše: „kvalita je pohyblivost, kypění či puzení věci, tak jako žár, který hoří sžírá a pohání všechno, co do něj vejde a nemá jeho vlastnost“. Jde především o vyjádření Božského života, jeho „překypování“ či „vření“, jak se vyskytuje v novoplatónské tradici.[6]

Moudrost nebo také Panna Sofia je u Böhma Boží emanací s jednoznačným vztahem ke stvoření. Jedná se o jeden z nejzajímavějších a také nejvlivnějších Böhmových konceptů. Panna Sofia je zrcadlem Boží Trojice, jakýmsi jejím čtvrtým členem. Tato Sofia je zároveň přítomna v člověku jako zatajený božský element, božská jiskra. Je prostřednicí mezi člověkem a Bohem, který se v ní od věků se zalíbením nahlíží.[7] Jak to popisuje Böhme ve spise Vom dreyfachem Leben des Menschen (11,13-15): „Věčně panenská Moudrost byla v ráji figurou veškerých divů božích a tak byla v této figuře sama podobou, leč bez skutečného bytí, stejně jako člověk. Z této panny pak Bůh utvořil předobraz země, aby byla skutečným, viditelným a hmatatelným obrazem, v němž budou skutečně spočívat nebesa, země, hvězdy a prvky, jakož i vše , co žije a hemží se – to vše bylo v tomto jediném obraze. 14. Onen předobraz země (Matrix), ani vnější elementy ho však nedokázaly se sebou svázat, neboť byl o stupeň výše nežli ony: získal spolu s Pannou nepomíjející jsoucnost. Pannu tento obraz nedokázal obsáhnout, ale naopak pozemská matrice byla obsažena v Panně“.[8]

Snad nejdůležitějším tématem Jakoba Böhma je téma svobody. Tato myšlenka je u něj natolik provázána s myšlenkou Bezedna, že je od sebe nelze vůbec oddělit. Dá se říci, že „Bezedno“ je jen jiné jméno pro svobodu. Svůj pojem svobody Böhme zakládá jako princip ve znění: „První je věčná svoboda, jež má vůli a je sama vůlí“. Uznává tedy svobodnou Boží vůli.[1] Člověk je pak podle Böhma svobodný, protože je božím obrazem. Svobodná touha je v konečném důsledku ztotožňována s moudrostí: „A dchnutí je Bůh, neboli ústa rozumu v zformované Vůli čili Moudrosti; jež působí v mluvícím Slovu rozlišení, takže se zjevuje mysl a její rozum; tímto zjevením v řeči rovněž nabývá skrze rozlišenost Ducha formy svobodná touha, čili Moudrost.“[9]

• BÖHME, Jakob. Cesta ke Kristu: mystické traktáty konce věků. Překlad Martin Žemla. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 2003. 255 s. (Reflexe). ISBN 80-7021-547-X.
• BÖHME, Jakob. Cesta ke Kristu. Překlad Martin Žemla. 2., české, přepracované vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2014. 259 s. (Odborné publikace). ISBN 978-80-244-4272-3.
• BÖHME, Jakob. Christosophia, čili, Cesta ke Kristu a jiné texty. Překlad Martin Žemla. 1. vyd. Praha: Malvern, 2017. 390 s. ISBN 978-80-7530-065-2.
• BÖHME, Jakob. Rozmluva žáka s mistrem: O nadsmyslovém životě, O nebesích a pekle. Překlad Jiří Vacek. Olomouc: Přátelé duchovních nauk (při SUS UP), 1992. 64 s.

• GAUGER, Andreas. Jakob Böhme und das Wesen seiner Mystik. 2. vyd. Berlin: Weissensee Verlag, 2000. 281 s. ISBN 3-934479-30-8. (německy)
• HAMBERGER, Julius. Die Lehre des deutschen Philosophen Jakob Böhme. München: Literar.-artist. Anst., 1844. Dostupné online. (německy)
• KOYRÉ, Alexandre. La philosophie de Jacob Boehme. 3. vyd. Vrin: Paris, 1979. xvii, 523 s. (Bibliotheque d’histoire de la philosophie). ISBN 2-7116-0445-4. (francouzsky)
• LEMPER, Ernst-Heinz. Jakob Böhme : Leben und Werk. 1. Aufl. vyd. Berlin: Union, 1976. 238 s. (německy)
• MATOUŠEK, Jaroslav. Jakub Böhme: filosof-mystik doby reformační: jeho život, spisy a učení. 2., upr vyd. Praha: DharmaGaia, 1997. 108 s. ISBN 80-85905-34-5.
• ONDRÁČEK, Václav. Theologie Jakoba Böhma = Apologia pro Jacobo Bohmio Theologo. Praha: [V. Ondráček], 2009. 415 s. ISBN 978-80-254-6216-4.
• WEEKS, Andrew. Boehme : an intellectual biography of the seventeenth-century philosopher and mystic. Albany: State University of New York Press, c1991. xii, 268 s. ISBN 0791405966. (anglicky)
• ŽEMLA, Martin. Svět Jakuba Böhma. In: BÖHME, Jakob. Cesta ke Kristu : mystické traktáty konce věků. Praha: Vyšehrad, 2003. ISBN 80-7021-547-X. S. 9–95.

• Aurora oder Morgenröte im Aufgang – Hommage à Jacob Böhme, rozhlasová hra Ronalda Steckela, SFB, SWR, DRS Basel 1993
• Jacob Böhme, Philosophus Teutonicus – Eine Reise auf den Spuren des ersten deutschen Philosophen, rozhlasová hra Ronalda Steckela, SFB, SWF 1993
• Morgenröte im Aufgang – Hommage à Jacob Böhme, film Maxe Hoppa, Jana Korthäuera, Ronalda Steckela a Klause Weingartena, 2015
• Jakob Böhme – życie i twórczość, režie: Łukasz Chwałko, 2016, 61 minut (česky: Jakob Böhme – život a dílo, překlad: Martin Veselka)
• Deutschlandfunk Liebe und Zorn – eine Lange Nacht über den Mystiker und Theosophen Jacob Böhme, rozhlasová hra Ronalda Steckela, 2020

• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Jakob Böhme
• Digitalizované publikace Deutsche digitale Bibliothek, jejichž autorem je Jakob Böhme
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jakob Böhme na Wikimedia Commons
• Jakob Böhme v Databázi knih
• Jacob Boehme Online (anglicky)