Emanace

Emanace chce vyjádřit vztah mezi dokonale transcendentním Bohem a světem. Tuto radikální nesouměřitelnost Boha a světa vyjadřuje Bible tak, že Bůh tvoří svým slovem (Gn 1, 2 (Kral, ČEP) a násl.) Platón pro ni používá pojem "oddělení" (chórismos), které ovšem tvůrce (demiurg) překračuje. Stvořený svět se pak na nestvořeném "podílí" (methexis). Plótinos na několika místech užívá pojem aporroia (emanace), ale vymezuje jej tak, že emanace je svobodná, nevzniká ze žádné nutnosti, nýbrž z čistého „přetékání“, bytí tvůrce se jí nijak nezmenšuje a výsledek emanace není s tvůrcem totožný, nýbrž pouze podobný.[2]

V tomto významu se pojem emanace užíval ve středověku, například u Pseudo-Dionysia, Boethia, Tomáše Akvinského nebo u Mikuláše Kusánského. Mistr Eckhart užívá pojem „přelévání“ (transfusio), kdežto Leibniz latinské sloveso promanare. Teprve nedávný výzkum ukázal, že starší tradice se snažila pojem emanace pečlivě odlišit od představ automatického „vytékání“ stvoření z tvůrce, které se někdy označují jako emanatismus. Samo slovo takové představy přesto navozovalo a oslabovalo zásadní nesouměřitelnost tvůrce a stvoření.[3] Pojem se pak objevuje také u Schellinga a Hegela, kteří jej však z těchto důvodů odmítají. Katolická církev emanatismus odmítla v 19. století.[2]

V kabale se pro emanaci (pronikání) světla z jednoho z nejvyšších světů božství užívá pojmu acilut.