Italská tažení francouzských revolučních válek

První protifrancouzská koalice ze zformovala v důsledku rozporů mezi revoluční Francií a monarchistickým zbytkem Evropy. Její vznik podněcovala navíc francouzská šlechta nucená emigrovat, zejména bratři krále Ludvíka XVI. hrabě z Artois a hrabě z Provence, která vytvořila vlastní menší armádu.[1] Představitelé nově vzniklé francouzské republiky byli přesvědčeni, že je třeba rozšířit ideály revoluce do ostatních zemí a tím si i zajistit vlastní bezpečnost.[2] Obsazované území severní Itálie také časem přinášelo Francii velkou kořist v podobě finančních kontribucí a odvezených uměleckých děl.[3][4][5]

Válka s italskými státy začala 22. září roku 1792. Povzbuzena vítěznou bitvou u Valmy vpadla francouzská armáda složená převážně z dobrovolníků do Savojska a během tří dnů ho bez obtíží dobyla.[6] Severní a střední Itálie byla známá sympatiemi části svého obyvatelstva k francouzské revoluci.[7] To umožnilo v Savojsku hladký postup její armády. 22. října dokonce savojské Národní shromáždění požádalo o připojení Savojska k Francii. Francouzský Konvent ho schválil 27. listopadu. Snadno probíhalo také obsazování Nizzy, i když ta byla připojena k Francii násilnějším způsobem.[6] Oficiálně se tak stalo 31. ledna 1793.[8]

V lednu až březnu 1793 vyhlásila francouzská republika válku postupně papežskému státu, Parmě, Modeně, neapolskému království a také toskánskému velkovévodství.[9] Francouzská armáda v Itálii však byla poslána potlačit protivládní povstání v Lyonu, Provence a Toulonu, a tak v červenci piemontská armáda dobyla zpět Savojsko a měla v plánu útok na Nizzu.[10] Reforma armády, téměř úplné zavedení povinné vojenské služby a mobilizace celé francouzské společnosti v úsilí vyhrát válku[11] však umožnily porážku protirevolučních povstání a znovudobytí Savojska na konci roku 1793.[12]

Snaha o obsazení Piemontu

generál André Masséna na obraze Ferdinanda Wachsmuthe

Proniknout dále do Piemontu se ovšem Francouzům dlouho nedařilo, v cestě stály hory a v nich dobře opevnění italští vojáci.[13] Částečně prorazit se podařilo až v dubnu 1794, a to směrem na Saorge a Oneglii. Operaci velel generál Masséna, ale naplánoval ji brigádní generál Napoleon Bonaparte, náčelník dělostřelectva francouzské Italské armády.[14] V posledních dnech května 1794 byla také obsazena Francouzi předtím ztracená Nizza.[15] Úspěšný byl také útok na Dego v září téhož roku, který opět naplánoval Napoleon Bonaparte.[16] Během následujícího postupu se revoluční vojska dostala začátkem roku 1795 až k Janovu, mezitím, v listopadu 1794, byl podepsán mír s Toskánskem.[17] Až do léta 1795 francouzská armáda stála v podstatě na místě a velká část Piemontu zůstávala stále neobsazena.[18] K ofenzívě došlo až v listopadu 1795, kdy Italská armáda vyhrála několikadenní bitvu u Loana, ale toto vítězství zůstalo podle některých historiků nevyužito a k dalšímu možnému postupu francouzských sil směrem na Milán či Turín nedošlo.[19]

Ruské jednotky pod generalissimem Suvorovem překračují roku 1799 Alpy

Druhá protifrancouzská koalice se začala formovat již v roce 1798 z iniciativy Velké Británie. Skládala se z několika států, ale na italské frontě se Francie střetla tradičně s Rakouskem, dále Ruskem a vojsky neapolského krále.[26] Kvality vrchního velitele ruské armády, maršála Suvorova, který přitáhl od východu přes území rakouského spojence, se v určitých ohledech vyrovnaly generálu Bonapartovi. Koncem dubna 1799 porazil Francouze pod velením generála Moreaua v bitvě na řece Addě a krátce na to obsadil Turín. Francouzská armáda, které tentokrát velel generál MacDonald, byla poražena i v důležité bitvě na řece Trebbii mezi 18. až 19. červnem. Ve střetnutí se spojenými ruskými a rakouskými vojsky zaznamenala velké ztráty. Na Suvorova nestačil ani nově jmenovaný velitel francouzské Italské armády generál Joubert. Byl svým soupeřem rozdrcen v bitvě u Novi, ve které navíc sám padl. V důsledku těchto porážek museli Francouzi vyklidit celý předtím obsazený Piemont.[27]

Francii nakonec zachránily neshody mezi ruskými a rakouskými spojenci. Nedostatek jejich vzájemné koordinace znamenal jejich porážku koncem září 1799 v druhé bitvě u Curychu od generála Massény. Francouzi poté ovládli Švýcarsko a zmařili tak plány maršála Suvorova, který měl v úmyslu přes něj postupovat.[28] Rusko poté začátkem roku 1800 z koalice vystoupilo.[29]

K obnovení bojů v Itálii došlo až v květnu 1800. Mezitím byl ve Francii proveden státní převrat a v důsledku něho řídil Napoleon Bonaparte operace francouzských vojsk již z pozice hlavy státu jako první konzul.[30] Napoleon hodlal znemožnit případný postup Rakušanů dvěma velkými armádami, jednou na Rýně, které měl velet generál Moreau a další, v čele s Massénou, v okolí Janova. Sám se rozhodl s o něco menší armádou překvapit rakouského protivníka obtížným přechod Alp. Plán se mu vydařil, na Rakušany zaútočil přímo v jejich týlu a 2. června se svými jednotkami obsadil Milán.[31][32] Jeho příliš rozptýlená armáda se však nechala 14. června zaskočit rakouskou pod velením generála Melase v bitvě u Marenga. Pozdě odpoledne, kdy se už zdálo, že bitvu Francie prohrála, přispěchaly v poslední chvíli posily pod velením generála Desaixe, které rozhodly o konečném francouzském vítězství.[33] Výsledek celé války pak rozhodla velká rakouská porážka, která byla této zemi uštědřena armádou Moreaua u Hohenlindenu 3. prosince 1800. Na základě mírové smlouvy z Lunéville, podepsané 9. února 1801 získala Francie Toskánsko, Modenu a Parmu. Rakousko také opět uznalo platnost Cisalpinské republiky, která měla fungovat pod francouzským protektorátem a zhruba za rok se přeměnila v Italskou republiku s Napoleonem ve funkci prezidenta. Takto výhodná smlouva pak usnadnila Napoleonovi jednání i se zbytkem Itálie.[34][35][36] Pokud jde o Piemont, ten byl již v září roku 1800 připojen přímo k Francii.[37]