Direktorium (Francie)

Dne 9. thermidoru (27. července 1794) byl Maximilien Robespierre a další představitelé krvavého režimu zatčeni a posléze popraveni. Do čela Francie se roku 1795, na základě nové ústavy, postavilo pětičlenné Direktorium, za jehož vlády nastal „odliv revoluce“. Volit směli pouze bohatší lidé (necelý milión obyvatel). V prvních dvou letech se Direktorium soustředilo na ukončení excesů jakobínského teroru. Hromadné popravy byly zastaveny a opatření přijatá proti vyhnaným kněžím a monarchistům byla uvolněna. Jakobínský politický klub byl uzavřen a vláda rozdrtila v zárodku povstání chystané jak jakobíny, tak raným komunistickým revolucionářem známým jako Gracchus Babeuf (tzv. spiknutí rovných).[1] Direktoriu se podařilo porazit i nové roajalistické povstání ve Vendée. Po jeho vypuknutí represe opět poněkud zesílily, zejména byly namířeny proti církvi a emigrantům.

Direktorium bylo neustále ve válce se zahraničními mocnostmi, včetně Británie, Rakouska, Pruska, Neapolského království, Ruska a Osmanské říše. Připojilo k Francii Belgii a levý břeh Rýna, generál Bonaparte pro něj dobyl velkou část Itálie. Direktorium též zřídilo 196 krátkodobých "sesterských republik" v Itálii, Švýcarsku a Nizozemsku. Dobytá města a státy musely poslat Francii obrovské množství peněz, jakož i umělecké poklady, které byly použity k zaplnění nového muzea Louvre v Paříži. Armáda vedená Bonapartem se pokusila dobýt Egypt a došla až do Sýrie (viz Napoleonovo tažení do Egypta a Sýrie).[2] Direktorium se též pokusilo podpořit irské povstání z roku 1798 a vytvořit irskou republiku, avšak neúspěšně.[3]

Hlavním politickým problémem Direktoria bylo ovšem upadající hospodářství. Papírové peníze, asignáty, klesly na zlomek své hodnoty a ceny dál stoupaly. Direktorium se pokusilo vrátit asignátům hodnotu tím, že je přestalo tisknout. Tím však zaškrtilo ekonomiku.[4] Kolem roku 1799 již panovala nespokojenost s vládou direktorů u všech politických klubů i mezi obyvatelstvem, což nezměnila ani vojenská vítězství v Nizozemsku a Švýcarsku.

V situaci všeobecné frustrace se tak v roce 1799 chopil moci generál Napoleon Bonaparte, který se vrátil do vlasti. 18. brumairu roku VII (9. listopad 1799) svrhl Bonaparte spolu s direktory Sieyésem a Ducosem vládu Direktoria a Rady pěti set a nastolil vládu tří prozatímních konzulů. Po přijetí nové ústavy byl Korsičan Napoleon Bonaparte v únoru roku 1800 zvolen prvním konzulem a vznikl tzv. konzulát.

Jean-François Reubell (1747–1807)

Paul de Barras

Louis-Marie de La Révellière-Lépeaux (1753–1824)

Étienne-François Le Tourneur (1751–1817)

Lazare Carnot

• 1. prairialu roku V nahradil François de Barthélemy direktora Letourneura.
• 18. fructidoru roku V (4. září 1797) nahradili Philippe-Antoine Merlin de Douai (1754–1838) a Nicolas-Louis François de Neufchâteau (1750–1828) direktory Barthélémyho a Carnota.
• 20. floréalu roku VI (15. květen 1798) nahradil Jean-Baptiste Treilhard direktora Neufchâteaua.
• 21. floréalu roku VII (16. květen 1799) nahradil Emmanuel Joseph Sieyès direktora Reubella.
• 30. prairialu roku VII (18. červen 1799) nahradil Louis Gohier (1746–1830) direktora Jeana-Baptistu Treilharda.
• 2. Messidoru byli nahrazeni direktoři Douai a Révellière-Lépeaux Rogerem Ducosem (1747–1816) a generálem Jean-Françoisem Moulinem (1752–1810)