Bitva u Marenga

Koncentrovaná rakouská armáda v prostoru Alessandrie se nenacházela v bezvýchodné situaci, avšak ani zdaleka ne v ideální. Téměř všechny zásobovací trasy už byly nepřítelem odříznuty, a k uskupení se ze západu blížil generál Suchet, z jihu generál Masséna a od Alp francouzské posily, například Italská legie. Generál Melas proto 12. června svolal válečnou radu, na které se radil o dalším postupu. Za potěšující na ní shledal to, že má nad Francouzi pořád dvojnásobnou převahu v jezdcích a trojnásobnou v dělech, tím ale pozitivní zprávy pro jeho vojsko končily. Na poradě byla zavrhnuta možnost ústupu na jih k Janovu, kde by mohli být Rakušané obklíčení jako Masséna před necelými dvěma měsíci. Navíc tuto ústupovou linii vojska Massény nyní blokovala, byť byla v dost tragickém stavu. Před rakouským vrchním velitelem nakonec zůstaly dvě možnosti. První bylo pokusit se probít skrz hlavní francouzské síly na Piacenzu a obnovit spojení s jednotkami podmaršálka Vukassoviche, které byly odříznuty daleko na východě v pevnosti Mantova. Druhou možností byl postup na sever, skrz město Casale, kde byla umístěna pouze část divize generála Chabrana, 3500 mužů, kteří v pozici setrvávali od doby, kdy je opustil Lannes s velkou částí svého předvoje.

Vyznačený tok řeky Scrivie – nejbližší řeka nalevo je Bormida, mezi nimiž se rozkládalo bojiště

Melasův štáb nakonec rozhodl zvolit cestu oklikou přes sever, jenže v noci z 12. na 13. června se Chabranova divize přesunula z Casale až k řece Pád, čímž bránila Melasovi v rychlém přechodu vodního toku, nutného k úspěchu celé akce. Generál jezdectva tudíž náhle změnil názor a rozhodl se před Alessandrií podstoupit bitvu se Záložní armádou. Aby však toto rozhodnutí zakryl, využil dvojitého agenta Toliho, Itala, který mezi jednotkami "pendloval" už od francouzského vpádu a podával oběma stranám dost zkreslené informace. Generálmajor Zach, náčelník štábu, nechal Toliho "náhodou" nahlédnout do denních rozkazů pro 14. červen, které naznačovaly, že Rakušané se vydají na sever a pokusí se probít skrz Chabrana. Zároveň Zach žalostně líčil, jak je armáda demoralizovaná a bitvu u Montebella vnímá jako naprostou porážku rakouských zbraní. Ihned poté, co Toli odešel, nařídil Zach rozkazy zrušit, a pontony které měly být údajně použít k přechodu Pádu, byly přesunuty na řeku Bormida, ležící na východ od Alessandrie. Tam už stál jeden most složený z člunů, tudíž Rakušané nyní disponovali dvěma přechody přes řeku, za kterou se plánovali rozvinout do generální bitvy, kterou na francouzské straně nikdo neočekával.

Záložní armáda byla nyní rozdělena na dva oddíly, přičemž severní generála Victora (divize Watrin, Lannes a Chambarlhac, část divize Gardanne) směřovala přes řeku Scrivii na vesnici Marengo, zatímco jižní generála Desaixe pochodovala k obci Novi (divize Monnier, Boudet). Již brzy ráno 12. června provedlo Desaixovo uskupení přechod přes řeku pomocí pontonového mostu, který narychlo postavili ženisté, a pokračovalo směrem k Napoleonem vytyčenému cíli, kde mělo bránit příchodu posil prince Hohenzollern-Hechingena. Napoleon, který postupoval spolu s "hlavním" uskupením generála Victora, přijal k večeru špiona Toliho, který mu sdělil to, co mu záměrně podstrčil ten den generálmajor Zach. Nedá se říci, že by Napoleon Tolimu věřil, byť sám byl přesvědčen, že se Rakušané pokusí probít skrz Chabranovu divizi na Casale, jelikož byl zmaten hlášením, které mu sám Chabran poslal, ve kterém konstatoval, že rakouské oddíly budují mosty přes Pád (Melasovy jednotky to však ze Zachova pokynu pouze předstíraly). Spolu s Toliho informacemi dospěl Napoleon ke kardinálnímu omylu – usoudil že rakouská armáda udělá cokoliv, ale v žádném případě nebude s Francouzi podstupovat rozhodující bitvu.

Ráno 13. června se přes řeku Scrivii dostaly i jednotky Victorova sboru. První jely tří pluky jezdectva generála Kellermanna mladšího (syn maršála Kellermanna, hrdiny bitvy u Valmy), za nimi Gardannova divize a po ní Chambarlhacova, s níž šel i samotný velící Victor. Tyto jednotky se rozvíjely v centrálním směru na Marengo, přičemž po pravé straně se rozvíjely divize Watrina a Lannese. Desaix a jeho uskupení, tvořící odtržené levé křídlo této sestavy, se už vzdalovalo směrem na jih. Napoleon v tu chvíli síly ještě více rozštěpil – kromě už odchozího Desaixe vyslal na sever jezdeckou brigádu generála Jeana Rivauda a směrem k Pádu poslal 3 000 mužů generála Lapoypeho. Generál Victor mezitím obsadil první ves po cestě od Scrivie, San Giuliano, kde výslechem vesničanů zjistil, že Rakušané ustupují na Marengo, krytí záštitou 4 000 mužů. Po hodinu a půl trvající bouři Francouzi Marengo kolem šesté večerní z východu a z jihu napadli, načež podmaršálek O’Reilly, velící zdejšímu předvoji (Napoleonem nesprávně považovanému za zadní voj), po urputném boji ustoupil se ztrátou 250 mužů a dvou lehkých děl přes potok Fontanone na západ ke statku Pederbona. Část Gardannovy divize statek napadla, ale byla odražena rakouskými dragouny 10. pluku a pěšáky pluku IR 51, načež se spořádaně stáhla k Marengu. Rakušané následně ustoupili k řece Bormida, kde bylo vybudované předmostí, přičemž se na ně pokoušeli již pozdě k večeru dotírat vojáci 24. půlbrigády (té stejné, která byla zmasakrovaná pár dní zpátky u Casteggia), kterou podporovalo 8 dělostřeleckých hlavní generála Marmonta. Netrvalo však dlouho a rakouská artilerie 4 kusy Marmontových děl vyřadila, což Marmontovi stačilo k nakolesnění děl a odjezdu zpět k Marengu. Vojáci čtyřiadvacátého půlbrigády se následně stáhli ke statku Pederbona, kde už přečkali zbytek noci. Generál Gardanne, pod něhož jednotka titulárně spadala, ještě dostal úkol zničit rakouský most přes řeku Bormida, ten však nesplnil. Přesto však do hlavního francouzského štábu odeslal zprávu, že most zničil, což Napoleona ukolébalo do stavu naprostého klidu. Pozdě večer se z bojiště vzdálil a plánoval se usadit daleko za liniemi ve městě Voghera, ale zastavila jej bouře, která ho donutila i se štábem přespat ve statku Terro Garofoli, deset kilometrů od bojiště.

Mapa bojiště, v níž jsou vyznačena některá místa z popisu

Místo, na němž se měla odehrávat dne 14. června hlavní část bitvy, byla relativně rovinatá plocha mezi řekami Bormida u Alessandrie (obtékala město z východní strany) a řekou Scrivia, která ležela za francouzskými zády. Bojiště rozdělovala hlavní silnice, která vedla z Alessandrie skrz Marengo do San Giuliana a následně přes Scrivii do Voghery. Tato silnice rozdělovala bojiště na severní a jižní sféru. Pokud by hypotetický pozorovatel nastoupil na bojiště z rakouské strany, a přešel Bormidu, na centrálním směru by proti sobě měl statek Pederbona, za nímž ležel potok Fontanone, tekoucí z jihu na sever (směrem k řece Pád), dále Marengo a poté San Giuliano, na jihu (napravo z rakouského pohledu) by mohl vidět několik zemědělských usedlostí, spolu s malou vískou Spinetta, přičemž na severu (nalevo) by mohl spatřit ves Castel Ceriola. Kolem ní se rozkládaly značné mokřiny blokující postup, přičemž území podél hlavní silnice až k Marengu bylo osázeno vinicemi na „italský způsob“, tj. vinná réva obrostlá kolem stromořadí do prostoru. V celé rovině se rozkládalo mnoho zídek a malých usedlostí, která obklopovala kukuřičná pole, přičemž v oné polovině června dosahovala kukuřice výšky až 1,8 metru. Relativně přehledné bojiště tak bylo skrz lidský zásah občas i těžce průchodné, a ve finále i nečitelné.

Operační plán Melasovy armády vypracoval generálmajor Anton Zach. Pro hlavní úder počítal se silou 31 tisíc mužů (kolem Alessandrie jich bylo celkem 40 000, ale některé jednotky kryly ústupové trasy a možnou cestu příchodu sil generála Sucheta), kteří měli do útoku na francouzské pozice vyrazit v jednu hodinu ráno, 14. června – Zach tak počítal s maximálním momentem překvapení. Vojsko bylo dle plánu rozdělené do tří kolon. Primární kolonu, která měla útočit na centrálním (marengském) směru, chtěl vést sám generál jezdectva Melas osobně. Tato formace sestávala z jezdeckého předvoje plukovníka Johanna Frimonta (velitel jezdecké jednotky Bussy Jäger zu Pferd), za nímž táhly čtyři uskupení – pěší divize podmaršálka Hadika, za ní pěší divize podmaršálka Kaima, jako třetí jezdecká divize podmaršálka Elsnitze a kolonu uzavírala granátnická divize podmaršálka Morzina. Celkem se na hlavním směru shromáždilo 14 000 pěšáků v bílém a 6 000 jezdců. Na levém (severním) křídle velel podmaršálek Ott, který měl k dispozici 7 600 mužů a 740 jezdců, složených z předvoje generálmajora Gottesheima a dvou pěších divizí – Schellenbergovy a Vogelsangovy. Jižní (pravé) křídlo měl na starost podmaršálek O’Reilly, jenž měl k dispozici několik hraničářských batalionů a lehké jezdectvo generálmajora Rousseaua, celkem 3 000 mužů, v nichž bylo zahrnuto i 769 jezdců.

Generálmajor Anton Zach, tvůrce rakouského plánu

Primární úder měly na starosti dvě severnější kolony – Ottova a Melasova. Podmaršálek Ott měl na severu obejít vesnici Castel Ceriolo, stočit se za ní a udeřit z boku do francouzského středu, který byl Zachem předpokládán mezi Castel Ceriolem a Marengem. Přes Marengo měla mezitím projít Melasova kolona, využít Ottova zaměstnávání Francouzů a obsadit San Giuliano, odkud měla soupeři vpadnout do týlu. Pokud by došlo k nečekanému odporu, měl podmaršálek Ott povolení stáhnout se zpět k Bormidě, kde byla rozložená rakouská artilerie v pevných obranných pozicích. Úkolem podmaršálka O’Reillyho a jeho nejslabšího uskupení bylo pouze krytí Melasova pravého boku a napadání odloučených francouzských jednotek.

Celý plán byl vymyšlený vskutku dobře, avšak v průběhu bitvy (i těsně před ní), se objevily určité problémy. Předpoklad Zachova štábu, že jádro Záložní armády se nachází u Castel Ceriola, byl špatný, jelikož u této vesnice tábořila pouze oslabená divize Lannesova. Ohně těch to jednotek však byly to jediné co šlo z Alessandrie vidět, protože tábořiště hlavní části francouzské armády (Victorova divize za Marengem) bylo skryto terénními nerovnostmi a vzrostlou kukuřicí. Už 13. června odpoledne ještě k tomu Francouzi obsadili rakouský prostor určený k rozvinutí sil před Marengem, což operační plán logicky dost poškozovalo. Rakouský štáb se znovu sešel po deváté hodině večerní a plán přepracoval – hlavní úder měl nyní vést Melas, který měl Francouze vytlačit od statku Pederbona do Marenga, úděl obchvatu tak připadl na slabší kolonu Ottovu. V průběhu noci navíc Rakušané z přání generálmajora Zacha přemístili druhý člunový most k původnímu pontonovému, protože náčelník štábu měl strach, že ho Francouzi zničí. Oba mosty se tak ocitly přímo v předmostí, které bylo osázeno opevněnými valy, jež rozvinutí komplikovaly ještě víc. Velitelé navíc neobdrželi nové rozkazy s ohledem na předělaný plán, což se projevilo v bitvě opakujícím rakouským problémem – sveřepé držení rozkazů a nedostatek iniciativy. Celý útok byl odložen na sedmou ranní, kdy měly první jednotky teprve začít přecházet řeku. K útoku se chystalo 24 073 mužů pěchoty, 7543 jezdců a 92 dělových hlavní, kterým byly rozděleny veškeré zásoby od alkoholu přes jídlo až po nové šatstvo, protože se počítalo s probitím směrem na Piacenzu. Císařská armáda byla připravena podstoupit rozhodující generální bitvu.

Francouzské velení logicky žádný operační plán pro bitvu nemělo, protože s ní nepočítalo. Sbor maršála Victora s Muratovým jezdectvem za zády se rozložil před Marengem a vojáci se seskupili kolem ohnišť, což ti rakouští kvůli momentu překvapení a předstírání ústupu od Alessandrie udělat nemohli. Napoleon byl několika záměrně poslanými přeběhlíky utvrzen v dojmu, že Rakušané už zahájili vyklízení města a budou se vbrzku probíjet směrem na sever, proto definitivně z bojiště odjel. S jeho uvažováním nehnula ani obří dělostřelecká palba z předmostí Alessandrie, kterou pokládal za krycí.

K ránu 14. června francouzské jednotky stály roztříštěné různě po planině. Divize Gardanneho a Chambarlhaca stály mezi statkem Pederbona a Marengem. Těchto 9 000 mužů mělo vpravo od sebe oslabenou divizi generála Lannese, což bylo pouhých 1 000 mužů, které ještě více napravo u Castel Ceriolo kryly dvě jezdecké brigády – Champeauxova a Duvigneauova, 1 200 jezdců. na svém levém křídle, ve spojnici mezi svými jednotkami a Victorovými, měl Lannes ještě těžkou jezdeckou brigádu generála Kellermanna mladšího. Nikdo jiný se na bojišti nenacházel, jediné možné zálohy tvořila konzulární garda Bonaparteho 10 kilometrů v týlu a spolu s ní divize generála Monniera, což činilo dalších 5 160 mužů, doplněných o jeden dragounský pluk o 400 jezdcích. Na jih postupovala rozdělená Desaixova část armády – divize Boudetova (5 000 mužů) směřovala se samotným Desaixem k městu Rivalta, divize Lapoypeho už byla na opačné straně Pádu, a na bojiště už nemohla v žádném případě během 14. června dojít. Celkové stavy francouzských jednotek i se začleněním oddílů Desaixe a Lapoypeho čítaly 26 029 pěšáků, 3 851 jezdců a 35 děl, přičemž byly rozptýlené a malou početní převahu v pěšácích Rakušané bohatě negovali dvojnásobnou převahou jezdeckou a trojnásobnou dělostřeleckou. Proti zkoncentrované rakouské armádě v počtu 31 000 mužů tak ráno 14. června stálo hlavně 9 000 rozespalých vojáků Victorova sboru, 1 000 pěšáků Lannese a 1 650 jezdců u severních francouzských postavení.

Generál jezdectva M. B. Melas

Michael Benedikt, svobodný pán von Melas, byl velitelem uskupení zvaného císařská-královská Lombardská armáda od roku 1799. Narodil se roku 1729 v rakouském Sedmihradsku, takže v roce 1800 mu bylo 71 let. Jako třiadvacetiletý nastoupil k pěšímu pluku IR 21 jako kadet, a zúčastnil se prvních bojů již v sedmileté válce mezi lety 1756–1763. Při bitvě u Kolína byl dokonce v hodnosti nadporučíka pobočníkem nominálního velitele všech rakouských sil, maršálka Dauna. V roce 1768, 5 let po válce, se oženil a získal díky tomu styky s českou šlechtou, z které jeho manželka pocházela. Jako plukovník dostal velení pluku č. 7, který se posléze proměnil z kyrysnického na 10. pluk dragounský. V letech 1778–1779 se zúčastnil válek o bavorské dědictví a posléze o deset let později výrazným způsobem přispěl k dobytí Bělehradu z tureckého područí. Po tomto úspěchu se stal velitelem brigády v hodnosti náčelníka štábu, a spolu se svými vojáky bojoval v roce 1793 s Francouzi na řece Sambra. Již o rok později byl podmaršálkem a roku 1795 se připojil k rakouskému rýnskému tažení, jež bylo završeno úspěchem. Poté byl roku 1796 převelen do Itálie k Lombardské armádě, kde podléhal zprvu maršálku Beaulieuemu a po něm maršálkovi Wurmserovi, s nimiž se zúčastnil mnohých bitev Napoleonova prvního italského tažení. V roce 1799 se konečně stal hlavním velitelem uskupení, ve kterém byl ale pořád podřízen ruskému maršálu Suvorovovi. Spolu s ním manévroval proti Francouzům v bitvách u Trebie a Novi (v první nechal uniknout špatnými tahy generála Macdonalda, v druhé zazářil a dobyl vítězství), po Suvorovovu přechodu Alp a následném odchodu do Ruska svedl sám dvě bitvy s generálem Championnetem – 18. září 1799 u Savigliana a 4. listopadu 1799 u Genoly, přičemž obě vyhrál. Po neúspěšné jarní fázi svého tažení, kdy se protáhlo obléhání Janova a nakonec se musel stáhnout k Turínu a do Alessandrie, byl Melas pod těžkým tlakem, a spoléhal na generální bitvu jako na jedinou možnou záchranu jemu svěřené Lombardské armády. V bitvě velel hlavní (centrální) rakouské koloně.

Podmaršálek Karl Ott von Bátorkéz

Podmaršálek Karl, svobodný pán Ott von Bátorkéz, měl v době Napoleonovy italské kampaně 62 let. Byl to důstojník odchovaný vídeňskou vojenskou akademií, po které nastoupil do pěchotního pluku IR 57 v roce 1757. Stejně jako Melas se zúčastnil sedmileté války, ve které si vysloužil ocenění za boje u Landshutu a zranění u vsi Liegnitz. Ve válce o bavorské dědictví už byl majorem husarského pluku, a v tureckých válkách jako plukovník získal velký věhlas při bitvě u Rimniku. Za útok na turecké ležení Kalasat dokonce obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie (Melas ho měl také). Po turecké anabázi čelil francouzským vojskům v Nizozemí, kde se vyšvihl do hodnosti generálmajora. Od roku 1796 působil na italském válčišti, kde se ověnčil mnoha úspěchy. V roce 1799 bojoval jak v bitvách u Trebbie, tak u Novi, a přihlížel kolosální porážce Championnetovy Italské armády v bitvě u Genoly. Posléze bojoval s Massénou u Janova, kde dokončil Melasem započaté obléhání. Po pádu přístavního města svedl s Lannesem bitvu u Casteggia, načež ustoupil k Alessandrii. V bitvě mu připadlo velení levého (severního) křídla, a právo rozhodujícího obchvatu.

Napoleon zobrazený jako první konzul

Napoleon Bonaparte, vrchní velitel Záložní armády, první konzul Republiky, Korsičan, který už v roce 1800 měl pověst skvělého vojevůdce. Narodil se 15. srpna 1769 na Francouzi nedávno odkoupeném ostrově Korsika. Prodělal vojenské studium na dělostřelce a poprvé se zablýskl při obléhání Toulonu, kde vymyslel právě díky svým dělostřeleckým znalostem plán, jenž město dovedl ke kapitulaci. Kvůli tomuto úspěchu byl však jako brigádní generál odstaven stranou a potloukal se s finanční podporou několika svých známých po Francii. Nakonec, když byla situace pro Francouze nejkritičtější, převzal velení Italské armády, doslova bandy zedraných zoufalců. Nepochopitelně vzpružil morálku a muže uvedl do bojové činnosti, která dalece převýšila úspěchy francouzských zbraní na válčišti německém. Během prvního italského tažení se generál Bonaparte ověnčil triumfy u Lodi, Mantovy, Brescie, Castiglione, Arcole či Rivoli, a mnoha dalších. V roce 1798 odplul na expedici do Egypta, která byla sice zpočátku úspěšná, ale po zničení lodí u Aboukiru britským námořnictvem zůstal Napoleon v Egyptě odříznut. Byť porážel mameluky a následně Osmany jedny po druhých, do Francie se bez lodí vrátit nemohl. Vedoucí orgán Republiky, Direktorium, navíc hodilo tzv. Orientální armádu přes palubu a s ní i Napoleona. Vojsko se ocitlo bez prostředků ocitlo bez zdrojů a postupně chřadlo. Bonaparte situaci nevyřešil zrovna šalamounsky – od vojska dne 23. srpna 1799 odplul do Francie.

Byť Napoleon na svou armádu v Egyptě nezapomněl, neměl jí jak pomoci, a usoudil, že ve Francii bude prospěšnější. Dne 16. října 1799 vstoupil do Paříže, kde propuklo obrovské nadšení. Napoleon byl z hlediska davu v právu – armády Direktoria všechny jeho územní zisky v mezidobí znehodnotily, stát byl opět ve finanční nouzi a po celé zemi bujely roajalistické bojůvky. Napoleon už 9. listopadu 1799 provedl státní převrat, který schválila jak armáda, tak Rada starších a následně i Rada pěti set, oba zákonodárné orgány. Po tomto převratu 18. brumairu se stal Napoleon jedním ze tří konzulů, avšak s titulem „první konzul“ a prakticky neomezenou mocí. Následně vystrojil v Dijonu Záložní armádu a vpadl do Itálie. Tažení pro něho nemělo jen význam vojenský, skrz územní zisky a porážku armád. Potřeboval mír, aby mohl rozvrácenou zemi stabilizovat, zavést ekonomické i právní reformy, a upevnit svoji pořád nepříliš stabilní vládu (o čemž svědčilo to, že v Paříži dle dobových zdrojů čekalo mnoho spikleneckých skupin na jakoukoliv zprávu o porážce konzula v Itálii). V bitvě u Marenga se tak hrálo nejen o severní Itálii, ale de facto i o Napoleonův konzulát. V bitvě kterou neočekával (a které se z velké části ani nezúčastnil) se hrálo o jeho bytí a nebytí.

Louis Desaix, aristokrat způsoby, duší republikán

Divizní generál Louis Desaix, dvaatřicetiletý muž, pocházel ze šlechtického rodu des Aix, ale přidal se k myšlenkám revoluce a svůj rodový titul spojil do svého příjmení Desaix. Byl to mladý pohledný muž galantních způsobů, s aristokratickým stylem chování. Díky svému rodu obdržel přiměřené vojenské vzdělání, díky kterému již v patnácti odešel ze školy jako podporučík. Když mu bylo 19, proběhla ve Francii revoluce. Tou dobou už byl Desaix znalý svého řemesla velmi dobře, jak ze stránky taktické, tak strategické. Jeho bratr již dva roky po revoluci emigroval, Louis Antoine však zůstal ve Francii a postupoval vojenskou hierarchií. Už v roce 1793 byl divizním generálem – v této pozici velel divizím v Rýnské i Moselské armádě, v armádě Sambry a v armádě Meusy. Roku 1798 se nechal strhnout Napoleon k výpravě do Egypta, kde se zúčastnil mnoha bitev a stal se správcem Horního Egypta. Po Napoleonově odjezdu Egypt spravoval a vysloužil si přezdívku Sultan Juste, spravedlivý sultán. Byl oblíben jak mezi vojskem, tak i z větší části mezi obyvatelstvem, Napoleon jej však potřeboval v Evropě. Po uzavření dohody s Brity byl na povolení Sidneyho Smitha, britského velitele v Egyptě, Desaix poslán zpět do Francie. Po cestě ho sice znovu zajal britský admirál Keith a internoval v Livornu, nakonec však byl propuštěn, a po povinné měsíční karanténně chvátal na bojiště k prvnímu konzulovi. V Itálii dostal velení celého levého uskupení Záložní armády, jelikož i Napoleon si Desaixe velmi cenil a hýčkal si ho (navíc měl výčitky svědomí kvůli opuštění celé Orientální armády v Egyptě, jelikož se Desaixovi po příjezdu několikrát omlouval a svou pozici mu vysvětloval). Louis Charles se svým uskupením tedy směřoval k jihu, proti princi Hohenzollern-Hechingenovi, a od místa bojiště se vzdaloval hodinu za hodinou.

Ráno dne 14. června 1800 byl rakouský plán uveden v život. Generálmajor Zach vyslal jezdce směrem na jihozápad, aby prověřily eventualitu příchodu generálů Sucheta nebo Massény, zatímco po pontonové mostovce nad Bormidou pochodovaly první rakouské oddíly, předvoj v počtu 3 000 mužů pod velením podmaršálka O’Reillyho, který se po východu z předmostí (jedinou) branou začal rozvinovat na pravém křídle. Po O’Reillym napochodoval na most předvoj plukovníka Frimonta (tj. předvoj centrálního útoku, O’Reilly byl předvoj celé armády a pouze kryl pravé křídlo), za ním divize podmaršálka Kaima a pak divize podmaršálka Hadika – tyto dvě divize byly určeny k hlavnímu úderu na Marengo. Jejich zadní voj představoval granátnická divize podmaršála Petera Morzina a jako poslední pontonový most překročilo jezdectvo podmaršálka Elsnitze, které mu bylo podřízeno po jeho zpackaném ústupu od Varu.

Napoleonský kyrysník, těžký jezdec

Po severnějším (člunovém) mostě přecházely jednotky podmaršálka Otta, v posloupnosti; předvoj generálmajora Gottesheima, pěší divize podmaršálků Schellenberga a Vogelsanga. Všechna vojska však musela projít onou jedinou branou v předmostí a to trvalo dost dlouho, tudíž byť začal nástup do pozic již v 7, všechny jednotky byly kompletně na místech až o půl deváté, což moment překvapení mohlo zcela negovat. Naštěstí Frimontův předvoj hlavní kolony na kompletní rozmístění sil nečekal a vyrazil vpřed. 832 pěšáků, 458 lehkých jezdců a 6 děl pochodovalo bez jakéhokoliv zvuku rovinatou plání před statkem Pederbona. Tento statek, který spíš připomínal opevněnou tvrz, byl hájen v tu chvíli přesilou, 3 000 muži z divize generála Gardanna, ovšem ti v podstatě ještě spali, a sám generál nenechal přes noc rozmístit krycí hlídky, a ani neměl děla připravená v pozicích, odkud by mohla pálit na případného nepřítele. Rakušané po 600 metrech tichého postupu narazili na první Francouze, které zahnali, ale když se přiblížili ke statku aby zkusili útok z chodu, navrátil již zburcovali francouzské prapory, které na Rakušany spustily masovou palbu. Plukovník Frimont se rozhodl že svůj oddíl podél silnice přeskupí a lépe rozvine, což mu zabralo půl hodiny. Během té doby stačil generál Gardanne napravit svoje noční omyly, a jeho jednotky stály připravené čelit náporu nepřítele.

Generál Victor, v zobrazení jako maršál císařství

Podmaršálek O’Reilly, který v posledních dnech zářil (vedl velmi dobře vojáky u Piacenzy i Casteggia), si dne 14. června vybral slabší chvilku. Jeho neaktualizované rozkazy, které mu dávaly za úkol pouze krýt postup hlavní kolony a postupně projíždět pravé křídlo, byly tímto velitelem k rakouské škodě velmi striktně drženy. O’Reilly při útoku Frimontova předvoje pouze statek Pederbona minul, protože věděl, že co nevidět dorazí divize podmaršálka Hadika, a neviděl důvod k žádné iniciativní podpoře. To stejné udělal i s po ránu téměř neobsazeným Marengem, protože takové neměl rozkazy. Dobýval chabě bráněné usedlosti na svém křídle a k centrálnímu směru se během rána ani dopoledne nestočil, pouze občas nechal namířit několik děl na směr postupu hlavní kolony, jestli to ovšem mělo nějaký pomocný efekt, je značně diskutabilní.

Generál Victor, v tu chvíli de facto nejvýše postavený francouzský důstojník, dokázal situaci vyhodnotit velmi dobře, a začal podle toho jednat. Svoji druhou divizi, Chambarlhacovu, rozvinul od Marenga až po severní Castel Ceriolo, přičemž její levé křídlo navázalo z části brigádou generála Duvigneaua na Gardanneho obranu. Tu podpořil z Victorova rozkazu generál Champeaux se svým 8. dragounským plukem, a hned vyjel na levé křídlo Gardanneho divize ke statku, jelikož ta už se ocitala pod silným útokem. Victor mezitím narychlo sepsal vzkaz a vyslal svého pobočníka směrem k Napoleonovi, usídlenému 10 kilometrů v týlu. Zatímco generál Champeaux dorazil se svým plukem na levé křídlo úspěšně, brigáda generála Duvigneaua na pravém křídle Gardanneho obrany měla zpoždění, protože její velitel byl během noci zavalen koněm a z úst chrlil krev, tudíž velení musel převzít někdo jiný, zatímco se generál odebral do zázemí. Po bitvě dostal generál Duvigneau cejch zbabělce, o který bude připraven až po velkém naléhání generála Victora o dva měsíce později. V 9 hodin Frimontův předvoj započal nový útok na statek Pederbona. Gardanneho jednotky, které měly od Victora rozkaz držet statek dokud to půjde, se skutečně činily, ale po příjezdu do té doby skrytého rakouského dělostřelectva začali trochu kolísat. Krajina kolem statku byla totiž téměř rovná, bez překážek a nerovností, a rakouští dělostřelci jednoduše stříleli do země před francouzské vojáky, odkud se koule "žabkami" odrážely přímo do řád Gardanneho divize. Francouzští vojáci tak byli v obranných pozicích koseni jeden po druhém. Posléze však dokázali podniknout protiútok, který Rakušané děly nabitými kartáčem jednoduše odrazili. V onu chvíli měli Francouzi pořád početní převahu – k Frimontovi už se ale blížila Hadikova divize, a na Gardanneho úseku začínalo být pěkně horko.

Zatímco rakouské síly pod velením Melase postupovaly ke klíčovému statku, obdržel rakouský vrchní velitel zprávu od svého jezdeckého průzkumu, že se od jihozápadu blíží generál Suchet. Okamžitě na místo přesunul jezdeckou brigádu generálmajora Nimptsche, která ale už byla na východní straně řeky Bormidy. Kolem 2300 jezdců otočilo koně a cválali přes mosty zpátky, což způsobilo zmatek a zdržení v severní koloně podmaršálka Otta, která zrovna přes mosty pochodovala. Toto zdržení bylo úplně neopodstatněné, protože jezdecká brigáda na jihozápadě žádné nepřátele neodhalila (až na pár hlídek), a začala se vracet zpátky. 2300 jezdců bylo ovšem velké číslo, a tito muži byli rakouskou stranou během první části bitvy značně postrádáni.

Podmaršálek Hadik, který byl smrtelně postřelen při útoku na Marengo

V tu chvíli dorazil k předvoji generála Frimonta podmaršálek Hadik s celou svoji divizi, čímž Rakušané najednou s šesti tisíci muži převýšil obránce statku dva ku jedné. Zahájili dělostřeleckou palbu (v dělech měli Rakušané velkou převahu) a vrhli se do mírného kopce ke statku. Jednotky generála Gardanneho vzdorovaly dlouho a dobře, ale kolem desáté hodiny dopoledne začaly postupně statek vyklízet, přičemž generál převáděl přes potok Fontanone, který ležel za statkem, polovinu mužů, které měl ráno, tudíž 1500. Mezi jeho muži se navíc začali množit dezertéři a simulanti předstírající zranění. To co zbylo zaujalo za potokem Fontanone novou obrannou linii, už značně oslabenou. Rakušané Hadika a Frimonta přešli přes potok s puškami nad hlavou a vrhli se na demoralizované Francouze. Smetli jejich obrannou linii, zabrali předmostí, a přes malý dřevěný most, jenž nad potokem stál, začaly pochodovat další rakouské síly. Mezitím už ale generál Victor zorganizoval znovu obranu. Před vesnici Marengo vysunul na pravé křídlo generála Oliviera Rivauda, kterého k sobě povolal ze severní sféry bojiště, s částí 43. půlbrigády, na levém křídle stál Gardanne se zbytky své 101. a 44. půlbrigády. V Marengu byla jako záloha 24. lehká půlbrigáda a 96. řadová půlbrigáda. V tomto složení obrana představovala téměř celou divizi generála Chamberlhaca, tak jak byla ráno titulována. Generál u ní však už nebyl – při ranní dělostřelecké palbě ho popadl děs a hrůza, přičemž lidově "vzal nohy na ramena", a na bojiště se už ten den neukázal. Victor promptně převzal generálovy povinnosti a jednotky se dál bily pod jeho velením.

Podmaršálek Hadik v době přeskupování Victorových sil dostal přímý rozkaz dobýt Marengo za každou cenu. Vrhl s jednotkami do útoku, ale brzo se dostal do křížové palby Rivaudových a Gardanneho mužů. Rakušané padali jeden po druhém zemi, až jedna kulka zasáhla i podmaršálka, který byl následně z bojiště odnesen (o několik dnů později na zranění skonal). I když velení okamžitě převzal generálmajor Bellegarde, útok už byl zastaven a Rakušané se vrátili zpátky do výchozí pozice na předmostí u potoka Fontanone (přičemž potok opět přešli na opačnou stranu), kde jim došla vítaná posila – celá čerstvá divize pod velením Conrada Kaima. Rakušané se tak o půl jedenácté začali chystat k opětovnému náporu na Marengo. Na centrálním směru byli koneckonců nejúspěšnější – severní kolona podmaršálka Otta pořád nedorazila na místo svého prvotního útoku, ke Castel Ceriolo, a neiniciativní O’Reilly pobíhal se svou jižní kolonou po statcích a usedlostech. Divize Kaima a nyní již smrtelně raněno Hadika se rozvinuly do generálního útoku. Zápas o Marengo započal.

Rozestavení sil v dopolední fázi bitvy, se zvýrazněním postupu Ottových sil na severu bojiště

Podmaršálek Kaim se rozvinul se svými jednotkami na pravém křídle, jednotky generálmajora Bellegardeho (resp. Hadika) se postavily na levou stranu. Před rakouské řady vjela děla, která začala vymetat kartáči francouzské řady. Gardanneho pěšáci se před palbou dělových kuliček stáhli do bezpečné vzdálenosti, jakmile však Rakušané začali překračovat potok, opět se na ně vrhli. Císařští muži se trápili v bahnitém korytu a pod palbou francouzských pěšáků se jim nevedlo dvakrát nejlépe. Generálmajor Bellegarde a jeho jednotky na levé straně potoka mohly přejít přes most, tudíž měly útok ulehčen. Překročily potok a vyrazily na severní okraj Marenga, kde byl statek La Barbotta. Rakušané výhodný strategický bod na moment obsadili, ale poté byli vyhnáni překvapivým útokem jednotek generála Lannese. Ten dovedl od tábořiště za Marengem část divize generála Watrina, konkrétně 22. a 6. lehkou půlbrigádu, a sobě přímo podřízené jednotky Dommangetovy jezdecké brigády a Mainoniho pěší brigády. Aby si zajistil případný obchvatový prostor na severu u Castel Ceriola, vyslal do vesnice menší odřad z 6. lehké půlbrigády. Lannesovy smíšené síly každopádně Rakušany ze statku vyhnaly, a zaujaly obranu. Generál Lannes tak Victorovi oplatil záchranu ve střetu u Casteggia, a vytvořil jeho pravé křídlo, čímž se z divizí Gardanneho a uprchlého Chamberlhaca stalo křídlo levé, které odrazilo veškeré pokusy o útok pravého rakouského křídla podmaršálka Kaima. V jedenáct hodin Melasovy jednotky nápor zastavily a obě strany se ocitly v nikým nevyhlášené pauze. Vojáci obou stran sbírali raněné, obírali mrtvé, a nabírali síly k dalšímu boji.

Přesně s odbitím jedenácté hodiny se na bojiště vydával také sám první konzul, Napoleon Bonaparte. I když byl vzhůru již od pěti, zvuk bitvy nezaslechl, a pokud ano, sám si ho interpretoval jako boj s rakouským zadním vojem. O deváté hodině dostal první zprávu o útoku od generála Gardanneho, posléze potvrzenou jak generálem Victorem, tak Lannesem. Konzul něčemu takovém nemohl uvěřit, poslal dokonce svoji pravou ruku Berthiera, aby bojiště obhlédl s 360 muži konzulární gardy, a zprávy potvrdil. Berthierovi okamžitě po docválání k okraji bitevní zóny začalo být jasné, že jednotky císaře Františka II. zahájily generální bitvu s nepřipravenými francouzskými oddíly. Konzulární gardu si ponechal jako zálohu, a 12. husarský pluk, na který po cestě narazil, poslal na levé křídlo vstříc O’Reillymu, protože na tomto směru nestál téměř žádný francouzský voják. Dál už šly události ráz na ráz. Berthier potvrdil hlášení generála Gardanna. Jeho kurýr dorazil do hlavního stanu v Torre Garofoli téměř souběžně s Victorovým, a Napoleon dokonale prozřel. Vyslal několik poslíčků k Desaixovi, který byl se svou pětitisícovou divizí generála Boudeta jeho jedinou nadějí, vsedl na koně, a pádil do bitvy, spolu s celou svojí gardou (1160 mužů, 360 jezdců).

Vojáci republikánské Francie ve střelecké linii

Ottova kolona, která se dostala přes Bormidu jako poslední a byla navíc zpomalená průjezdem 2300 jezdců, kteří se vydali proti domnělým silám Sucheta na jihozápad, se před svým nástupním prostorem u Castel Ceriolo vynořila o půl jedenácté. Během dvou hodin vstoupila celá jeho skupina do Castel Ceriolo, které bylo bráněno jen těmi několika pěšáky, jež tam Lannes vyslal jako krytí svého pravého křídla. Ti se stáhli a podali Lannesovi zprávu, že v severním sektoru se vynořila celá jedna vojenská kolona. Podmaršálek Ott mezitím zjistil z průzkumu, že jádro francouzských sil není u Castel Ceriola, ale u Marenga, a rozhodl se provést úkol původně vyčleněný koloně Melasově, tedy obchvat. Projevil tak podstatně nápaditější myšlení než jeho kolega O’Reilly na jižním křídle, jehož jednotky pokračoval v bezcílném bloudění a krytí bez jakéhokoliv účelu. Smíšený předvoj generálmajora Gottesheima poslal Ott do útoku, který měl být vedený Lannesovi do týlu. Lannes to pochopil, a proti koloně vyčlenil část 22. půlbrigády, celou 28. půlbrigádu, a nakonec i 40, půlbrigádu, čímž se připravil o všechny zálohy a neměl již nic, co by mohl nasadit. Tyto jednotky odrážely pěšáky Gottesheima, ale s jezdci pluku Lobkowitz už tak "lehkou" práci neměly. Nakonec přešly do obranné formace karé, seskupené do čtverců. V žáru bitvy však spíš než čtverce karé připomínala kulatá seskupení, která toho moc nevydržela. Hroutící se obrana bylo o půl druhé zachráněna dragouny generála Champeauxe, kteří odrazili dragouny Lobkowitzovy. Fronta se stabilizovala, generálmajor Gottesheim zastavil a souběžně nařídil palbu z děl do francouzských karé, v nichž páchaly koule nedozírné škody. Stačilo počkat na posily a vyvinout druhý nápor, kterému nemohli Lannesovi unavení a přečíslení muži odolat.

96. půlbrigáda generála Rivauda bránila Marengo spolu s Gardanneho pěšáky

Kolem půl jedné se opět ozvala střelba i na úseku generála Victora, na kterém dosud panoval dočasný klid. Potok Fontanone překonalo asi 750 rakouských dragounů generálmajora Pilattiho, rodilého Itala, kteří ale následně zabředli do bahna, a když se z něj vyhrabali, vrhl se na ně generál Kellermann, třicetiletý vynikající jezdecký důstojník. Ten se svými 600 jezdci z Champeauxovy jezdecké brigády Rakušany zkosil jako prudký vítr, ale následně byl protiútokem odražen zpět. Francouzský generál měl však schované eso v rukávu, a ve chvíli kdy ho rakouští jezdci pronásledovali, se na ně ze skrytu naráz vyřítilo těžké kyrysnické jezdectvo, které si Kellermann ponechal pro tento moment překvapení. Těžcí jezdci zválcovali rakouské dragouny, kteří se po drtivém úderu rozprchli a Pilattiho jednotka v mžiku přestala existovat – do konce bitvy už se tito dragouni nevzpamatovali. Tento rakouský pokus aspoň zaměstnal Kellermannovo jezdectvo, které nemohlo podpořit 300 pěšáků kryjících francouzské levé křídlo ve statku La Stortigliona. Ty donutil k ústupu O’Reilly se svým předvojem, ale jako pokaždé v onen den, opět neprovedl obrat směrem ke středu a místo toho pronásledoval těchto 300 mužů, kteří tak zaměstnávali jeho desetinásobně silnější uskupení.

Císařské jednotky na centrálním směru mezitím povzbuzoval generál Melas do třetího útoku na Marengo. Pěšáci čekali na to, až pontonýři rakouské armády pod velením majora Krapfa dodělají mostky přes potok Fontanone, který se ukázal i přes svou malou šířku zapeklitou překážkou. Krapfův nadřízený, major hrabě Hardegg, však nakonec ztratil veškerou trpělivost a nařídil svým mužům, ať místo stavění mostů vlezou do potoka a vytvoří živý most. Muži rozkazu uposlechli, a vzápětí po nich začal přecházet 63. pěší pluk v síle 1111 mužů. Jediný vzdor kterému museli vojáci v bílém čelit byli francouzští ostrostřelci, kteří se po rozvinutí prvních větších sil stáhli k Marengu. Úder pěšáků podmaršálka Kaima, pod něhož 63. pěší pluk spadal, mířil na stejné místo, jako druhý útok – do spojnice mezi pravým francouzským křídlem Oliviera Rivauda a od něj napravo stojícím chabým severním uskupením generála Lannese. Útok tentokrát podporovala mohutná dělostřelecká kanonáda, a francouzské linie se začaly hroutit. V tu chvíli zaútočilo pět rakouských granátnických praporů na už tak oslabený střed Rivaudovy 43. a Gardanneho 96. půlbrigády, který začal pukat. Na nejjižněji se bránící část jednotek Gardanneho se vyvalili pěšáci generálmajora Bellegardeho.

Výjev z plátna malíře Lejeuna „Bitva u Marenga“

Granátnici generálmajora Lattermana zle tísnili Rivaudovy pěšáky, a podařilo se jim vedrat až do Marenga, ze kterého je však sveřepý odpor mužů 43. půlbrigády vyhnal. Tato situace se opakovala ještě třikrát, než rozzuřený Rivaud sebral všechny své síly a vrhl se na granátníky ve zběsilém amoku. Zahnal je zpátky k potoku Fontanone, jenže ten už byl překlenut mosty a mostky a čerstvé síly ho opět odrazily. Lannes přesunul jednotky, které jistily jeho vojáky v první řadě na svoje levé křídlo, aby Rivaudovi vypomohl, a zastavil tak nápor 63. pěšího pluku. Byť byly Lannesovi muži minimálně v tomto úkolu úspěšní, zhroucení středu jeho chabé síly zabránit nemohly. Rivaudovi muži byli po drtivých útocích a protiútocích v koncích se silami, Gardanneho vojáci, kteří byli pod palbou už od osmé ranní toho měli také dost, a Rakušanům proudilo čím dál víc čerstvých jednotek přes potok. O půl druhé se srdnatý odpor francouzských mužů sesypal jak domeček z karet. Většině z nich došly náboje, zálohy a posily nebyly, a někteří muži v bezvýchodné situaci jednoduše dezertovali. Do Marenga se valili Lattermanovi granátnici, Bellegardovi muži, ze severu Frimontův předvoj a za ním muži generálmajora Gottesheima. Po hlavní cestě pomalu ustupovalo, běželo, či přímo pádilo čím dál víc vojáků v modrém. V tu chvíli to vypadalo na záblesk iniciativy u podmaršálka O’Reillyho, který poslal část svých sil konečně k obchvatu, ale nakonec svoje vojáky u bezvýznamného statku La Bolla odvolal zpátky, takže k ničemu zase nedošlo. Kolem čtvrt na tři se na francouzský střed vyřítilo 1900 rakouských jezdců, lehkých dragounů. Generál Kellermann opět předvedl jezdecké i velitelské mistrovství, a rakouské jezdce na dvakrát odrazil, opět až dozadu k potoku. Ani to však už nestačilo. Francouzská pěchota opouštěla Marengo a mířila směrem na San Giuliano. Ostrostřelci, kteří zůstali v předních liniích a stáhnou se nestihli, měli smůlu. Rivaudův 43. pluk, Gardanneho 96. pluk a Champeauxova jezdecká brigáda opustili pozice. Generál Lannes zůstal se svými muži osamocen v obraně, a ústup hlavních sil pro něj znamenal signál ke stejnému kroku, jinak mu hrozilo totální zničení. Rakouské řady postupovaly nezlomně vpřed a začal je přepadat pocit vítězství – Napoleonova dosud neporazitelná vojska před nimi ustupovala!

Rakušané prošli Marengem a za ním se rozvinuli do střeleckých řetězů s podporou dragounů. Během těchto přesunů bylo na statku v centrální části bojiště zajato 400 Francouzů z 43. půlbrigády, když se ocitli v úplném obklíčení. Generál Lannes se svými zbytky jednotky držel pořád pozici mezi Marengem a San Ceriolem, kterou zjevně nehodlal opustit. Generálmajor Gottesheim byl z oné situace frustrován, jelikož proti tak slabým jednotkám už měl dávno prorazit. Rozhodl se však vyčkat na posily a zahájit útok s maximální početní převahou. Poté, co mu dorazily pluky IR 57, 40, 51 a 28 pod velením podmaršálka Schellenberga, vyslal je přímo čelně na Lannesovy vojáky, kteří byli mezitím postřelováni 19 děly a z boku napadeni Lobkowitzovými dragouny. Lannesovi došlo, že takový nápor jeho uskupení, unavené osmihodinovým bojem, nemůže zastavit, a vydal povel k ústupu. Severní a centrální část francouzských sil byla na ústupu – na jihu podmaršálek O’Reilly rozdrtil na dalším statku (Cascina Bianca) muže francouzské 44. půlbrigády a odrazil tamější 11. husarský pluk svými jezdci, ale pak místo toho, aby jako už poněkolikáté během dne stočil svoje jednotky ke středu bojiště, odvrátil své muže od centra dění a zamířil na jih, vstříc postupu generála Sucheta, jak mu dával za úkol operační plán ze včerejšího dne. V tu chvíli byl takový tah na šachovnici bojiště naprosto zbytečný, ale na rakouské straně rozkaz nikdo nezměnil, a O’Reilly se tak de facto začal se svou jižní kolonou od bojiště vzdalovat.

Bonaparte na obraze s nominálním velitelem Záložní armády, Alexandrem Berthierem

Ve tři hodiny odpoledne dorazil na bojiště první konzul. S ním pochodovalo 3 000 mužů z divize generála Monniera, 360 jezdců konzulární gardy, a 800 pěších granátníků téže jednotky. Bonaparte tyto síly nasadil na severozápadním směru, u Lannese. Měl v plánu provést s Monnierovými jednotkami protiútok, a dobýt znovu San Ceriolo, což se vzhledem k vývoji bitvy dalo považovat za bláhové snění. U sebe si Napoleon ponechal 800 gardových granátníků a jeden batalion 72. půlbrigády. Vůdce Francouzů musel vidět rozklad jednotek, existují záznamy dokazující, že už po cestě na bojiště byl míjen vojáky, kteří ho apaticky ignorovali, přičemž garda samotná sbírala odhozené zbraně, nástroje, či náboje. I přesto ho však ofenzivní duch neopouštěl. Monnierovi se překvapivě povedlo dobýt 70. půlbrigádou pod velením generála Carra Saint-Cyra vytyčenou lokalitu, přičemž vojáci zabrali usedlosti v San Ceriolu, kryti z polem druhou částí Monnierových sil, 72. půlbrigádou. Tito muži začali střílet po rakouských pěších kolonách Vogelsanga a Schellenberga. V rakouských řadách vyvolal útok z týlu chvilkový zmatek, posléze však podmaršálek Schellenberg poslal na San Ceriolo 2 000 mužů ze svého druhého sledu, a generál Saint-Cyr vesnici vyklidil.

Monnier se tak dal na ústup také a mimoděk tak kryl Lannese, který se svým stahováním dostal do cesty rakouské centrální koloně, která se už rovnala za Marengem, ve složení dvou divizí – nalevo divize Bellegardeho, napravo Kaimova. Lannes skryl své vojáky ve vinicích podél cesty, a muže jeho 28. a 40. půlbrigády přijel podpořit generál Bessières s gardovým jezdectvem, ovšem přímo na místě odmítl Lannesův rozkaz k protiútoku (terén se mu zdál pro útok koní nevhodný), načež odklusal trochu zpět, aby svou přítomnosti na Rakušany aspoň vytvářel dojem a kazil jim tak chuť k jezdeckému útoku. Napoleon pro Lannese už žádné jiné posily neměl, svých 800 gardových granátníků vyslal krýt prostorem mezi temperamentním generálem a severně postaveným Monnierem (mezi nimiž se rozevřel 2 kilometry široký prázdný prostor). Gardisté se vydali se čtyřmi děly vstříc koloně podmaršálka Otta, který rozkázal podmaršálku Schellenbergovi, ať muže s přesilou pluků IR 51 a IR 28 porazí. Útok pěšáků císaře Františka II. byl podporován z levého boku jezdectvem pluku Lobkowitz a z pravého jezdeckým plukem generála Frimonta. 800 mužů čelilo přesile statečně, nakonec jim na pomoc přispěchal Joachim Murat, Napoleonův švagr, který s jezdectvem převzatým od raněné generála Champeuxe zahnal Lobkowitzovy dragouny. Sám však vjel do palby pěšáků Schellenbergova útvaru, kteří jeho jezdce postříleli, tudíž se stáhl taktéž. Frimontovo jezdectvo z pravého křídla mezitím prapory gardy objelo, a vpadlo jim do zad. Garda byla rozšavlována jezdci přímo na místě, a ti co přežili, se následně vzdali pěšákům 51. pluku. Z konzulovy elity přežilo 100 mužů, kteří později vstoupili do hrdinských historek a zpráv z bojiště, jelikož se v malém hloučku stahovali před ohromující přesilou. Obzvláště byl vynášen příběh pěšího granátníka Brabanta, který údajně sám hodinu střílel z děla do řad postupujících Rakušanů. Přes zkreslené a propagandou podbarvené zprávy však vysvítá skutečnost, že garda byla rozdrcena, a tím padl poslední odpor francouzských jednotek. V posloupnosti Victor, Lannes, Monnier a Murat (jezdectvo), ustupovala Záložní armáda z bojiště. Ústup nebyl útěkem, obzvláště Lannesovy jednotky tvořící technicky zadní voj se dokázaly bránit a udržet si vysokou morálku, jako celek však bylo vojsko poraženo. Napoleon o půl páté odpolední odjel z dostřelu rakouských děl, protože již nemělo smysl sledovat jasný výsledek bitvy.

Na rakouské straně vojáci provolávali "Vivat!", pokřik značící vítězství. Generál jezdectva Melas už kolem třetí hodiny předal velení podmaršálku Kaimovi, s jasným úkolem pronásledovat Francouze po San Giuliano, kde se měl zastavit – po cestě bylo jeho úkolem pobít a zajmout co nejvíc francouzských vojáků, aby řeku Scrivii překročil co nejmenší počet. Sám generál odjel do zázemí v Alessandrii, kde začal sepisovat hlášení do Vídně o vítězné bitvě. Na rakouské vojáky odjezd postaršího generála neudělal dobrý dojem, byť byl vzhledem k jeho věku i vývoji bitvy zcela logický. Vojáci začali na bojišti hledat zdroje vody, jídla, formace se rozpadaly a důstojníkům dávalo dost práce je seskupit zpátky dohromady, zatímco podmaršálek Kaim se sžíval s velením celého uskupení. Rakouský záměr – pobíjení Francouzů jezdectvem, bombardováním děly a dorážením následně postupující pěchotou byl na papíře hezký, ale provedení pokulhávalo. Z rakouského jezdectva se činilo hlavně šest eskadron dragounů z brigády generála Nobiliho, zbytek jezdectva byl však spíše demoralizován a taková Pillatiho brigáda, poražená Kellermannem ml. na začátku bitvy, byla naprosto nepoužitelná. Hlavní role pronásledování tak připadla pěchotě, která se poněkud přeuspořádala. Do čela kolony v prostředním směru se dostal pluk IR 11, pod velením hraběte Saint Juliena, který do té doby tvořil zálohu, a byl tedy ještě čerstvý. Za ním postupovali granátníci generála Lattermanna, Bellegardeho divize, čerstvá brigáda generálmajora Kneseviche a brigáda generála La Marseilla, to celé ukončené Weidenfeldovými granátníky. Na jih (napravo od centrálního směru) postupovalo 1600 mužů pluku IR 47 generálmajora de Brieyho s podporou jezdectva, kteří navazovali dotek s pravým křídlem O’Reillyho a silami plukovníka Frimonta – předvojem, který nyní tvořil spojnici mezi jádrem a O’Reillym. Na levé straně stále postupovalo celé seskupení podmaršálka Otta. To vše mířilo k San Giulianu.

Výjev z obrazu romantizujícího Napoleonovu účast v bitvě

Rakušanům uškodilo především to, že doslovně plnili rozkazy. Ze strany Otta ani Kaima nedošlo k žádnému akčnějšímu útoku, nekonaly se žádné obchvaty, dorážení na zadní voj, útoky jezdectvem. Prozpěvující Rakušané jednoduše pochodovali za spořádaně se stahujícími Francouzi. K předvoji se v tu dobu připojil generálmajor Zach, autor rakouského plánu, který si zjevně chtěl vychutnat v čelních řadách opojnou chuť vítězství, jež nadešlo v den jeho narozenin. Konzulova armáda se prakticky celá začala blížit k San Giulianu, kromě Monnierovy brigády, ze které se k městu blížila jen půlka – druhá polovina byla odtržena a ustupovala na sever, kam ji nikdo nepronásledoval. V tu dobu se Napoleon ocitl ve stavu vlastní apatie, kterou znovu spatřilo světlo světa až o 15 let později u Waterloo. Mnoha vojáky byl viděn sedět u cesty s hlavou v dlaních a se skleslým výrazem. Sen o proměněné Francii pod jeho vládou se totiž porážkou u Marenga hroutil přímo před očima. Jenom Jean Lannes a jeho zadní voj zneklidňovali Rakušany a občas se jim podařilo jejich postup zabrzdit, ale ani tato epizoda už nemohla na osudu bitvy nic změnit. Saint Julienův pluk IR 11 vystoupal kolem půl páté na poslední terénní zlom před San Giulianem, a chystal se vypravit směrem k vesnici. Jižněji od ní se však již rozvinovaly nové francouzské síly, které tam nikdo nečekal. Generál Desaix dorazil na bojiště s 5 000 muži Boudetovy divize.

Generál Desaix se s Boudetovou divizí během bojů u Marenga nacházel 10 kilometrů jihovýchodně. Postupoval směrem na vesnici Novi, a zastavil ve chvíli, kdy pochopil, že na jeho směru žádné rakouské síly nejsou. Panují pochybnosti zdali Desaix slyšel zvuk děl od Marenga či ne, a na základě něho plánoval své kroky, jistotou však je, že mezi půl jednou a jednou obdržel zoufalé Napoleonovy depeše urgující příchod jeho divize na bojiště. Desaix udělal čelem vzad a začal se pochodovou rychlostí přesouvat k bojišti. K San Giulianu dorazil kolem půl páté, tedy ve chvíli, kdy se k němu stahovala celá Záložní armáda ponořená do poraženecké nálady. Napoleon, která se probral v průběhu ústupu z letargie, už vojáky ve vesnici burcoval a vytvářel aspoň obrannou linii – Monnier napravo, Lannes na středu a Victor nalevo. Jeho cílem bylo jednoduše ustoupit a zamezit nadměrné panice. Desaix, který začal rozvíjet jednotky a s první konzulem se potkal o páté hodině, byl údajně rozhodný v otázce nutnosti útoku a zastavení stahování. Není jasné, nakolik byl záměr provést Boudetovou divizi regulérní útok Napoleonův nebo Desaixův, jisté však je že byl schválen a podporu mu mělo dělat jezdectvo nejschopnějšího francouzského jezdeckého velitele, Kellermanna mladšího.

Nákres situace kolem půl páté i s předchozími postupy obou vojsk

Boudetova divize, rozdělená do dvou brigád, Guénandovy a Musnierovy, se sešikovala do prvního sledu na úrovni silnice kolem půl šesté. Příchod této jednotky notně pozvedl povadlou francouzskou morálku, takže se začali seskupovat i do té doby rezignující vojáci. Generál Marmont sehnal všechna děla co byla nazbyt, a vytvořil z nich po pravé straně silnice dělostřeleckou baterii, kterou se chystal postřelovat Rakušany v silniční úžlabině. Do té vstoupily jednotky Saint Julienova předvoje, Lattermannovi granátníci a podpůrné jezdectvo, tvořené hlavně dragouny. Po pravé straně jim pochodovala brigáda generálmajora de Brieye, které stály v cestě trosky Gardanneho divize – 101. a 44. půlbrigáda. De Briey rozvinul svoje vojáky do útočné formace, ale vyčkával.

Na rakouský předvoj pluku IR 11 se mezitím snesla palba Marmontovy dělostřelecké baterie. Po dvacetiminutové kanonádě se vrhlo do útoku (kolem 18:00) prvních 2 000 mužů generála Boudeta, 5 praporů 30. a 59. půlbrigády, a celá 9. lehká půlbrigáda. Rakušané nebyli útokem zaskočeni, zformované řady Boudetovy divize už nějakou dobu viděli. Francouzský útok byl velikým riskem, jelikož probíhal bez podpory a jeho úspěch závisel v podstatě jen na odhodlání oněch 2 000 mužů a případném Kellermannově útoku. Vojáci v modrém spustili salvy na pluk IR 11 a Lattermannovy granátníky, kteří jim odpověděli stejnou minci. Do toho se pokusilo francouzskou sestavu rozvrátit jezdectvo, Boudetovi muži jej však odrazili. V této palbě padl sám generál Desaix, zasažen rakouskou kulkou do srdce. Francouzští důstojníci však jeho smrt toho dne zatajili, aby znovu neupadla morálka.

Francouzské vojáky v tu chvíli zachvátilo zuřivé odhodlání (nesouvisející s Desaixovou smrtí) a podařilo se jim doslova "rozebrat" řady pluku IR 11, kterými však prošli Lattermanovi granátníci a pokryli tak možný průlom. IR 11 se znovu zformoval a Rakušané vytvořili novou sestavu, s 11. plukem nalevo a granátníky napravo. Silný rakouský odpor byl na 30. a 59. půlbrigádu moc, stejně jako na 9. lehkou. Muži začali panikařit a opouštět pozice, avšak dělostřelecká baterie generála Marmonta pokračovala v palbě hlava nehlava, a i přes velmi přesnou střelbu je dost možné, že mnoho Francouzů bylo toho dne zabito kulemi děl vlastní armády. Marmont však následně přes kouř z děl nic neviděl, a rozhodl se svoje kanóny posunout vpřed. Jakmile začal s přesunem, vyvalili se z dýmu prchající muži 30. půlbrigády, jejichž ústup ohrožoval i zbylé složky Boudetovy divize. Marmontovi se podařilo připravit k palbě 3 děla z 18 celkových, a vypálit z nich čtyřikrát kartáčovou salvu na vojáky pluku IR 11. V ten moment se kolem děl prohnalo jezdectvo generála Kellermanna v útoku, který zvrátil průběh bitvy.

Napoleon nad umírajícím Desaixem, romantizované podání

Generál Kellermann měl dispozice k jezdeckému útoku už před náporem Boudetovy divize, a podařilo se mu k němu shromáždit 600 mužů (sám ve svých pamětech tvrdí, že 400), dragounů i kyrysníků. K úderu se dostal až ve chvíli, kdy se již Boudetova divize rozpadala a Marmont byl ve velkých nesnázích. Odhalil, že pluk IR 11 má nekrytý levý bok, rozjel se s muži do obratu, a do nekrytého boku pěšáků vpadl. V první vlně útočilo 150 jezdců, ve druhé 200. To co následovalo je historií považováno za jeden z nejzdařilejších jezdeckých útoků v dějinách. 150 mužů prvního sledu projelo plukem IR 11 jako nůž máslem. Pěšáci generálmajora Saint Juliena se obrátili v kompletní úprk, který velitel nedokázal zastavit. Do hroutící se linie vystřílel Marmont tolik kartáčů, kolik mohl, a zkáza byla dokonána. Ve zmatku byl zajat sám generálmajor Zach, který se tak vyjímal jako speciální zajatec v celkovém počtu 1 664 vojáků, kteří se po tomto útoku vzdali. Rakouští dragouni z pluku Lichtenstein, celkem 1 000 mužů krytých další tisícovkou demoralizovaných Pilattiho jezdců, vůbec nezasáhlo. Při pohledu na ústup se místo toho jezdci otočili a začali prchat také, ještě k tomu s děsivým řevem, jímž děsili muže v dalších řadách. Celý nečekaný vývoj událostí chtěli zarazit Lattermanovi granátníci, kteří téměř uspěli, dokud je nerozvrátili právě ustupující jezdci. Celá masa Rakušanů utíkala směrem na Marengo a po cestě zastavovala bojeschopné jednotky, které se tak nemohly dostat do akce a vytvořit aspoň krytí. Rakouské vítězství se ve zlomku několika minut změnilo v katastrofu, kterou provedlo pouhých 150 jezdců – Kellermann byl několik týdnů po bitvě povýšen na divizního generála.

Před prchajícími jezdci a pěšáky se postupně vynořil jejich vlastní druhý sled, divize podmaršálka Kaima, tvořená pluky IR 23, 52, 53 a 63. Do ní vpadli ustupující jezdci Nobiliho brigády, avšak divizi se podařilo zůstat v bojovém seskupení, a byla schopná čelit francouzským vojákům. Ti se na obě Kaimovy brigády, pravou Bellegardeho, levou Kneseviche a zálohu La Marseilla vrhli v okamžitém útoku, kterým prolomili první ze dvou sledů – byli však zastaveni 63. plukem, jenž přispěchal z druhé vlny na pomoc. Někteří doposud ustupující Rakušané (i z rozebraného pluku IR 11) se vraceli zpět a zaujímali novou linii obrany, opřenou hlavně o síly Kaimovy divize a o jižní jednotky De Brieyho, které zůstaly bojem netknuté a ustupovaly jen kvůli tomu, že jím útěk vojáků ze středu odkrýval křídlo.

O půl sedmé se tak mohlo zdát, že se Rakušané udrží v obranné pozici, podmaršálek Kaim se však rozhodl, že nebude podlomenou morálku svých mužů testovat, a nařídil celoarmádní ústup k Alessandrii, výchozímu bodu celé bitvy. V rakouských oddílech během tohoto ústupu nastal takový zmatek, jaký se už nikdy poté neopakoval. Potok Fontanone a řeka Bormida, dva vodní toky (v případě potoku je pojem vodní tok silně nadnesený) bránili znenadání zpanikařeným mužům v ustupování. Vojáci padali do vody, odhazovali děla, přecpané mosty praskaly a život mnohých koní vzal za svůj. Po utopených spolubojovnících procházeli přes potok jako přes živou lávku dosud žijící, a ústup se tak změnil z dodnes nepochopitelných důvodů v naprosto katastrofu Lombardské armády. Generál Melas, který se na bojiště vrátil kolem sedmé večerní, už mohl pouze velet uzavřít brány Alessandrie, čímž donutil muže k seskupení před městem a návratu k jejich tábořištím. Francouzská armáda Rakušany nikterak vehementně nepronásledovala, nikdo z velících důstojníků totiž nevěřil, že je rakouský ústup skutečný, dlouho byl považován za taktickou lest. Ve chvíli kdy Francouzům došlo, že se jim podařilo dosáhnout vítězství, prodírali se již Rakušané vinicemi mezi Marengem a Bormidou. Kromě jezdeckého střetu mezi jezdci z Frimontova předvoje a Francouzi generálů Murata a Kellermanna, jenž se odehrál ve čtvrt na osm a skončil francouzským vítězstvím, se již na centrálním úseku bitvy nic nestalo, a Francouzi svůj postup zastavili u potoka Fontanone, jelikož se báli postoupit k předmostí, které kryla rakouská artilerie.

Dvě rakouská křídla, Ottovo a O’Reillyho, v době rozhodujícího střetu promrhávala svou příležitost. Podmaršálek Ott se chtěl sice se svým severním křídlem vydat k San Giulianu, ale než se k tomu odhodlal, zvuk boje se začal přesouvat k Marengu a on se rozhodl přes San Ceriolo stáhnout zpět do výchozích pozic. Byl tížen obavami útoku jezdeckého uskupení generála Oliviera Rivauda, které se od začátku pohybovala na sever a mimo bojiště, avšak k večeru se vrátilo. Byť toto uskupení nemohlo Otta ani omylem přečíslit, svůj podíl v ústupu severní kolony sehrálo. Ottovy jednotky byly zastaveny právě u vesnice San Ceriolo, kterou mezitím opět dobyl nezlomný Carra Saint-Cyr se svou hrstkou z Monnierovy brigády. Podmaršálek, tlačený z jihovýchodu silami Lannese, Monniera a Chambarlhaca (který ale zběhl již na začátku bitvy, tudíž za něj rozkazy v tu dobu udílel generál Victor), rozkázal pluku IR 18 vesnici vyčistit, a sám odrážel francouzské pěší – jeho jezdectvo na čerstvé síly Rivauda nestačilo, ale pěchotě se vždy podařilo francouzské dragouny zahnat. Po vyčištění San Ceriola přes něj Ott se svými druhy ustoupil a kolem desáté se nikým neobtěžován dostal k táborům před Alessandrií, kde se potkal i s předvojem podmaršálka O’Reillyho, který měl i stejný ústup jako postup – nikým neobtěžován, v podstatě za nulových ztrát, se oddíl jinak schopného velitele dostal v průběhu večera přes jižní část bojiště zpět k východišti, přičemž kryl z části bok ustupujících sil na centrálním sektoru.

Bitva byla dobojována, obě strany se utábořily. Začal čas bilancování a následného plánování.

• KOVAŘÍK, Jiří. Bitva u Marenga aneb Waterloo naruby. Třebíč: Akcent, 2006. 584 s. ISBN 80-7268-386-1.
• Ottův slovník naučný, heslo Melas, Michael Benedikt. Sv. 17, str. 58.

• Francouzské revoluční války
• Louis-Charles-Antoine Desaix
• Napoleon Bonaparte

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Marenga na Wikimedia Commons