Indoevropské jazyky

Současné rozšíření indoevropských jazyků v Eurasii

O původu a šíření indoevropského prajazyka existují dvě hlavní konkurenční teorie. Jedna teorie předpokládá původ indoevropských jazyků mezi nomádskými kmeny v oblasti dnešní Ukrajiny a jihozápadního Ruska před 6000 lety. Této teorii se podle předpokládaného způsobu šíření jazyka, říká teorie „meče a koně“,^[zdroj?] dalšími názvy také „stepní“ či kurganová, se kterou přišla Marija Gimbutasová. V poslední době vstupuje do popředí, zejména díky pokrokům v archeogenetice.

Druhá bývá nazývaná teorií „anatolských farmářů“, s kterou přišel Colin Renfrew roku 1987. Podle ní prapůvodní jazyk, z něhož vznikly všechny jazyky indoevropanů, pochází z oblasti Anatolie u Kaspického moře v dnešním Turecku, v době před 8000 až 9500 lety.[1] Tuto teorii podporují výsledky analýzy větvení jazykového stromu provedené R.D.Grayem (2003).[2] Proti tomu se ale postavil pozdější výzkum.[3] A to i genetický.[4]

Další hypotézou je „arménská“, se kterou přišli roku 1985 Tamaz Valerianis dze Gamkrelidze a Vjačeslav Vsevolodovič Ivanov. Sklidila sice kritiku, ale v nedávné době DNA testy ukazují, že pre-protoindoevropský mohl vzniknout v jižním Kavkaze.[5]

Indoevropskými jazyky mluví víc než 3 miliardy lidí (drtivá většina Evropy, Asie od východního Turecka po Indii (kromě jižní části Indie, kde dominují drávidské jazyky), Amerika, Austrálie a Jihoafrická republika).

Studiem indoevropských jazyků se zabývá indoevropeistika, disciplína srovnávací jazykovědy.

Mezi dvaceti v současné době nejpoužívanějšími jazyky je 12 jazyků indoevropských: španělština, angličtina, hindština, portugalština, bengálština, ruština, němčina, maráthština, francouzština, italština, paňdžábština a urdština (dohromady mají více než 1,6 miliardy rodilých mluvčích).

V německé jazykové oblasti se občas používá termín indogermánské jazyky (podle krajních geografických oblastí rozšíření jazyků).

• 
  Rozšíření indoevropských jazyků v 2. tisíciletí př. n. l.
• 
  Rozšíření indoevropských jazyků v 1. tisíciletí př. n. l.
• 
  Rozšíření indoevropských jazyků po zániku římské říše a během velkého stěhování národů

Strom indoevropské jazykové rodiny

Indoevropská rodina se dělí na následující skupiny (řazeno podle doby, ze které se nám dochovaly nejstarší záznamy):

• anatolské jazyky – nejstarší známá větev, záznamy z 18. stol př. n. l., dnes vymřelá
• indoíránské jazyky – nejstarší záznamy z poloviny 2. tisíciletí př. n. l. (sanskrt)
• řečtina (tvoří samostatnou skupinu) – nejstarší záznamy ze 14. stol. př. n. l. (mykénská řečtina); z 8. stol. př. n. l. Homérovy texty
• italické jazyky – nejstarší záznamy ze 7. stol př. n. l. (latina)
  • románské jazyky – vznikly z latiny
• keltské jazyky – nejstarší záznamy ze 6. stol př. n. l. (galština)
• germánské jazyky – nejstarší záznamy z cca 2. stol. n. l. (nejstarší runové nápisy)
• arménština – nejstarší záznamy z 5. stol. n. l.
• tocharské jazyky – vymřelé, záznamy z asi 6. stol n. l.
• slovanské jazyky – nejstarší záznamy z 9. století (staroslověnština)
• baltské jazyky – nejstarší záznamy ze 14. stol. (dnes vymřelá baltská pruština), litevština a lotyština až ze 16. stol.
• albánština – nejstarší záznamy z 15. stol.

Vedle těchto potvrzených a vědci většinou uznávaných větví bývá mezi indoevropské jazyky řazeno několik vymřelých jazyků, z nichž se nám dochovaly jen zlomky (přesnější zařazení tudíž není možné):

• illyrské jazyky (snad spřízněné s albánštinou)
• venétština
• liburnština
  

  Fragment dokumentu v tocharštině v Tarimské pánvi na západě Číny
• messapština
• frygijština
• paionština
• thráčtina
• dáčtina
• antická makedonština
• ligurština