Tocharské jazyky
Vymřelý tocharský jazyk patří do rodiny indoevropských jazyků a mluvilo se jím v národě Tocharů ve druhé polovině prvního tisíciletí n. l. v Tarimské pánvi v dnešní Ujgurské AO Xinjiang (Sin-ťiang) na úplném severozápadě Číny.
Od roku 1890 bylo objeveno přibližně 7000 fragmentů rukopisů převážně z 5. až 8. století, které jsou psány severoindickým slabikovým písmem bráhmí a z 90 % jsou to překlady a zpracování buddhistických sanskrtových textů. Uhlíkové analýzy však ukazují, že tocharské texty byly opisovány ještě ve 12. století. Roku 1908 se podařilo německým jazykovědcům Emilu Siegovi a Wilhelmu Sieglingovi poprvé přečíst rukopisy a identifikovat řeč jako indoevropskou.
Navrhli název „tocharština“ a diferencovali obě varianty – A a B. Pouze v tocharštině B existují vedle textů náboženských také texty užitné (nákresy klášterů, obchodní dokumenty, lékařské texty). Toto vedlo k teorii, že tocharština A byla v čase vzniku pramenů mrtvým, čistě liturgickým jazykem, tocharština B pak jazykem živým, všedně užívaným.
Podle jiné teorie tvoří obě varianty územní dialekty, přičemž východotocharštinou (A) se mluvilo v oáze Turfan, západotocharštinou (B) naproti tomu převážně v oblasti Kuča a v jejím okolí. (souvislosti turfanštiny a kučanštiny viz níže)
Existenci třetí varianty tocharštiny, nazývané tocharštinou C, je možno vyvozovat z přejatých slov používaných v textech z okolí Lou-lanu psaných prákrtem.
Charakteristika
Tocharština utváří ve skupině indoevropských jazyků vlastní větev a nevykazuje žádnou bližší příbuznost s žádnou jinou indoevropskou řečí. Nápadné je, že tocharština – ačkoli je řečí, kterou se mluví na úplném východě indoevropského jazykového regionu – patří do západní skupiny kentumových jazyků, nikoliv k východním jazykům satemovým. Objev, že tocharské jazyky jsou indoevropského původu, přispěl k pochybnostem, zda se protoindoevropský jazyk původně rozdělil na západní a východní skupinu.
Fonologicky se tocharština odlišuje od takřka všech ostatních indoevropských jazyků splynutím ploziv do pouhých tří neznělých ploziv p, t a k.[1]
Gramaticky zřetelně odpovídá sloveso osobními koncovkami a tvorbou pomocí kmene indoevropské struktuře; podstatná jména vykazují stopy pěti pádů (nominativ, genitiv, akusativ, ablativ a vokativ) a znají u čísla kromě singuláru a plurálu také duál a parál, západotocharština mimoto také distributiv (tzv. plurativ).
Slovní zásoba vykazuje vlivy íránské jazykové skupiny a sanskrtu (především díky přejímání buddhistických pojmů). Menší vliv měla čínština (označení vah a jméno jednoho kalendářního měsíce). Vyskytly se také spekulace, že se v případě Tocharů mohlo jednat o Herodotem zmiňované královské Skythy.
Příklady
Číslovky
| Tocharsky (A) | Tocharsky (B) | Česky |
| sas | ṣe | jeden |
| wu | wi | dva |
| tre | trai | tři |
| śtwar | śtwer | čtyři |
| päñ | piś | pět |
| ṣäk | ṣkas | šest |
| ṣpät | ṣukt | sedm |
| okät | okt | osm |
| ñu | ñu | devět |
| śäk | śak | deset |
Užitečné fráze
| Tocharsky | Česky |
| Kuśal! | Ahoj! |
| Kartse kauṃ! | Dobré ráno! |
| Kartse yṣiye! | Dobrý večer! |
| Mankāl! | Hodně štěstí! |
| Ñi ñem Lyam. | Jmenuji se Lyam. |
| Cänk | Prosím |
Vzorový text v tocharštině (A)
- Kāsu ñom-klyu tsraṣiśśi śäk kälymentwaṃ sätkatär.
- Yärk ynāñmune nam poto tsraṣṣuneyā pukäṣ kälpnāl;
- yuknāl ymāräk yä sluñcäs, kälpnāl ymāräk yātlune.
Odkazy
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tocharische Sprachen na německé Wikipedii.
- LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. 1. vyd. Brno: Univerzita J.E. Purkyně, 1987. 196 s. Dostupné online. S. 17.
Literatura
- Emil Sieg, Wilhelm Siegling: Tocharisch, die Sprache der Indoskythen. Vorläufige Bemerkungen über eine bisher unbekannte indogermanische Literatursprache. Sitzungsberichte der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. 1908, 39. Akademie der Wissenschaften, Berlin 1908, 1916.
- LÉVI, Sylvain. Tokharian Pratimoksa Fragment. In: The Journal of the Royal Asiatic Society of Great Britain and Ireland. Cambridge, UK: Cambridge University Press, 1913. Dostupné online. ISSN 0035869X. S. 109–120. (francouzsky)
- Mallory, J.P. and Victor H. Mair. The Tarim Mummies. London: Thames & Hudson, 2000. (ISBN 0-500-05101-1)
- Schmalstieg, William R. "Tokharian and Baltic." Lituanus. v. 20, no. 3, 1974.
- Krause, Wolfgang and Werner Thomas. Tocharisches Elemantarbuch. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 1960.
- Tamai, Tatsushi. “Paläographische Untersuchung und C14-Prüfung. Digitalisierung der chinesischen, tibetischen, syrischen und Sanskrit-Texte der Berliner Turfansammlung, 02. 06. 2005 – Berlin”.
- Malzahn, Melanie (Ed.). Instrumenta Tocharica. Heidelberg: Carl Winter Universitätsverlag, 2007. (ISBN 978-3-8253-5299-8)
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu tocharské jazyky na Wikimedia Commons
