Friedrich Paulus

Po vypuknutí první světové války byla jednotka 6. srpna 1914 převelena do města Freiburg im Breisgau a zúčastnila se bojů na západní frontě. V té době se Paulusovi narodila dcera Olga.

Paulusův pluk byl nasazen v bojích u Sarrebourgu, Nancy, Mét, Toul a Verdunu, ale utrpěl vážné ztráty. Tou dobou Paulus vážně onemocněl a musel být hospitalizován v nemocnici, kde zůstal až do roku 1915. Na frontu se už nevrátil. Po návratu z nemocnice začal sloužit jako štábní důstojník u 2. pruského pluku lehké pěchoty, který byl součástí horského sboru (Alpenkorps). Právě ve štábu se projevily jeho schopnosti. Jelikož byl korektní, přesný a svědomitý, byl také zapojován do řešení úkolů generálního štábu, kde se podílel hlavně na taktickém plánování pohybů jednotlivých vojenských těles. Se svou novou jednotkou se zúčastnil obrany Jižního Tyrolska a invaze Centrálních mocností do Srbska a Makedonie. Od března do září 1916 opět působil na západní frontě v Champagne, u Verdunu a v Argonne. Na konci roku byl sbor nasazen při obsazení Rumunska a poté se vrátil do Francie do pohoří Vogézy, kde zůstal až do září 1917. Koncem roku byl poslán do Itálie na pomoc rakousko-uherským jednotkám během bojů na řece Soči. Během jarní ofenzívy 1918 působil Paulus se svou jednotkou ve Flandrech, kde byl povýšen na kapitána (Hauptmann) a vyznamenán Železným křížem II. a I. třídy.

Válka měla pro Pauluse v mnoha ohledech dalekosáhlé důsledky. Na Balkáně se nakazil měňavkovou úplavicí, ze které se nikdy plně nevyléčil a stále měl před očima jatka zákopové války, jež spatřil u Verdunu. Na druhou stranu získal při práci ve štábu cenné zkušenosti, které se mu později velice hodily. Na konci války jeho žena porodila syny – dvojčata Ernsta Alexandra a Friedricha.

V poválečných letech politické nestability se mu jako bývalému vojákovi podařilo zůstat v poválečné armádě – Reichswehru, kterou Versailleská smlouva Němcům povolovala. Dobrovolně se přihlásil do polovojenských bojových oddílů Freikorps, přičemž v letech 1919–1920 působil v seskupení Pohraniční stráž Východ (Grenzschutz Ost) při obraně Slezska proti Polákům. Od roku 1920 působil na štábu 14. pěšího pluku v Kostnici. I když se Paulus o politiku nezajímal a zastával apolitické názory, sympatizoval s neúspěšným Kappovým pučem, ale naštěstí to neohrozilo jeho budoucí kariéru. V letech 1924–1927 vykonával post velitele roty u 13. württemberského pěšího pluku ve Stuttgartu. Zde se setkal s budoucím maršálem Erwinem Rommelem, který zde sloužil jako velitel kulometné roty. V únoru 1929 byl odvelen do Berlína na tzv. kurz „R“ pro důstojníky generálního štábu a dočkal se povýšení na majora. Již zde se projevila jedna jeho zásadní vlastnost – v nepříjemných a nepřehledných situacích měl značný nedostatek rozhodnosti.

V roce 1933 povýšen na podplukovníka a zároveň se stal velitelem 3. přepravního oddílu Wünsdorf-Zossene, který tvořil hlavní základ německé tankové armády. Paulus měl rozhodující vliv na organizaci, členění velení a formy nasazení Panzerwaffe a značný podíl na zlepšení bleskové války. Převzetí moci nacisty vnímal lhostejně, stejně jako většina důstojnického sboru. Armáda v té době neměla nic společného s pronásledováním židů, komunistů, politických odpůrců a pouličními bitkami. V říjnu 1935 byl jmenován náčelníkem štábu velitelství tankových jednotek. V únoru 1937^[zdroj?] byl jmenován náčelníkem štábu Guderianova XVI. motorizovaného sboru, na novém vrchním velitelství tankových vojsk v Berlíně.

Paulus nebyl příliš horlivý nacista a neměl nic společného s nástupem NSDAP k moci. Podporoval však vůdcovu politiku, která Německu zpočátku zajistila prosperitu, zaměstnanost a živila armádu. V květnu 1939 byl povýšen na generálmajora a stal se náčelníkem štábu 10. armády, jenž byla považována za elitní složku Wehrmachtu.

Po zahájení válečných operací působila 10. armáda nejprve v Polsku, později v Nizozemí a Belgii. V srpnu 1940 získal Paulus hodnost generálporučíka a v následujících měsících byl jmenován zástupcem náčelníka generálního štábu německé armády. V této době spolupracoval na vytvoření plánu operace Barbarossa.

Paulus na polním letišti během Ruského tažení (leden 1942).

V lednu 1942 se po smrti polního maršála Waltera von Reichenaua stal velitelem 6. armády, která v té době již působila na východní frontě v rámci skupiny armád Jih. V létě a na podzim téhož roku byla 6. armáda nasazena při operaci Blau. Od října 1942 tvořila útočný hrot Němců během bitvy o Stalingrad, jehož dobytí by znamenalo nejen získání strategicky důležitého průmyslového centra, ale i dosažení psychologického vítězství, neboť toto město neslo jméno sovětského diktátora. Tento plán však nevyšel, neboť sovětská obrana byla velice silná a Paulusova armáda byla o měsíc později, 23. listopadu 1942, obklíčena během sovětské operace Uran. Paulus začal v obklíčeném městě ihned plánovat průlom kotle, ale Hitler mu vydal rozkaz zůstat na místě a čekat na proražení obklíčení útokem zvenčí. Manstein zahájil operaci Zimní bouře (Wintergewitter) s cílem osvobodit 6. armádu. Nikdo se k ní ale neprobojoval.

Hitler, posedlý snahou za každou cenu udržet město ve svých rukou, se obrátil na velitele Luftwaffe Hermanna Göringa s dotazem, zda dokáže zajistit zásobování stalingradského kotle ze vzduchu. Nedostatečné dopravní kapacity německého letectva nedovolily dostatečně zásobovat 6. armádu municí, palivem a potravinami. Sovětská protiofenzíva ve směru na Rostov na Donu pak naději na osvobození jednotek bojujících ve Stalingradu pohřbila. 22. ledna 1943 Paulus žádal o povolení zastavit boj. Hitler (jako obvykle) kapitulaci zakázal a 30. ledna 1943 Pauluse dokonce povýšil na polního maršála s cynickou kalkulací, že v minulosti nebyl žádný německý polní maršál zajat živý a s poslední ztracenou pozicí spáchá sebevraždu. Paulus, znechucený Hitlerovými absurdními rozkazy a oslabený úplavicí se však nezastřelil, ale 31. ledna 1943 se vzdal Rusům i se zbytky své 6. armády a stal se prvním polním maršálem v německé válečné historii, který upadl do zajetí. Držen byl v prominentním zajateckém táboře v suzdalském Spaso-Jevfimijově klášteře.[1]

V sovětském zajetí se po dlouhém váhání stal kritikem nacistického režimu. Byl vystaven tlaku, aby vstupem do protihitlerovského Svazu německých důstojníků dal signál k rychlému ukončení války. V červenci 1944 podepsal apel „Zajatým německým důstojníkům a německému národu“ a promluvil v rádiu „Svobodné Německo“, kde prohlásil:

„Německo se musí zříci Hitlera a ustavit vládu, jež našemu národu dovolí žít dál a vstoupit s našimi nynějšími protivníky do mírových, ba přátelských vztahů“.

Během norimberského procesu napomohl k odsouzení svých bývalých šéfů.

• Fähnrich – 18. října 1910
• Leutnant – 18. srpna 1911
• Oberleutnant – srpen 1911
• Hauptmann – 1918
• Major – 1. února 1929
• Oberstleutnant – 1. června 1933
• Oberst – 1. června 1935
• Generalmajor – 1. ledna 1939
• Generalleutnant – 1. srpna 1940
• General der Panzertruppe – 1. ledna 1942
• Generaloberst – 20. listopadu 1942
• Generalfeldmarschall – 31. ledna 1943

• Rytířský kříž železného kříže – 26. srpna 1942
  • Dubové ratolesti k Rytířskému kříži železného kříže – 15. ledna 1943
• Spona k železnému kříži
  • II. třída – 21. září 1939
  • I. třída – 27. září 1939
• Medaile za Anschluss
• Sudetská pamětní medaile se sponou Pražský hrad
• Medaile za východní frontu
• Kříž cti
• Baltský kříž
• Železný kříž – Prusko (První světová válka)
  • II. třída
  • I. třída
• Vojenský záslužný řád IV. třídy s meči – Bavorsko (První světová válka)
• Rytířský kříž II. třídy řádu Zähringerského lva s meči – Bádensko (První světová válka)
• Vojenský záslužný kříž (I. a II. třída) – Meklenbursko-Zvěřínsko (První světová válka)
• Čestný kříž za zásluhy ve válce – Sasko-Meiningensko (První světová válka)
• Vojenský kříž za zásluhy III. třídy s válečnou dekorací – Rakousko (První světová válka)
• Řád kříže svobody I. třídy – (Finsko)
• Řád Michala Vítěze, III. třída – (Rumunsko)
  • II. třída
  • I. třída
• Služební vyznamenání Wehrmachtu od IV. do I. třídy
• Zmíněn ve Wehrmachtbericht: 30. května 1942; 1. srpna 1942; 31. ledna 1943; 1. února 1943; 3. února 1943

• BOROVIČKA, Michael. Kolaboranti : 1939-1945. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 399 s. ISBN 978-80-7185-846-1.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Friedrich Paulus na Wikimedia Commons
• Nejsem ani východní, ani západní Pořad Českého rozhlasu Plus, podrobné informace o životě Friedricha Pauluse, unikátní zvukový záznam z roku 1955.