Jistebnický kancionál

Knihu ve špatném stavu našel roku 1872 na půdě fary v Jistebnici u Tábora sedmnáctiletý student gymnázia v Táboře Leopold Katz, pozdější právník, mecenáš výtvarníků a podporovatel České akademie věd a umění. Katz upozornil na nález svého profesora klasické filologie na gymnáziu a jeho prostřednictvím se pak památka dostala k rukám historika Františka Palackého, který ihned rozpoznal její hodnotu. Jistebnický farář P. Josef Schuller pak rukopis věnoval Národnímu muzeu v Praze[1], v jehož knihovně se dosud nachází pod signaturou II C 7.

Rukopis je psaný na papíře o 132 listech velikosti 31 × 21 cm. Jeho filigrán svědčí pro vznik ve 20. letech 15. století, napsali jej čtyři písaři, další ruce doplnily o málo později několik textů. Kodex je neúplný, chybí tři složky ze začátku, dále jednotlivé listy či části složek a konec poslední složky. Na několika místech jsou iniciály rukopisu zdobeny jednoduchými ornamentálními kresbami, jejichž autorem byl jeden z písařů. Jedinou figurální iniciálou, kterou maloval iluminátor, je úvodní N na foliu 10r s výjevem Seslání nebeské many[2]. Notace písní je dvojí: chorální česká a černá menzurální.

Rukopis patří k nejvýznamnějším hudebním rukopisům pozdního středověku. Obsahuje české znění liturgických zpěvů, duchovních a dalších písní. Úvodní část tvoří graduál, navazuje sbírka písní, texty žalmů a dodatky. Nejrozsáhlejší oddíl tvoří zpěvy a texty oficia hodinek, po nich následují zpěvy misálu a v závěru sbírka liturgických i neliturgických textů. Kancionál se proslavil písněmi Ktož jsú boží bojovníci a Povstaň, povstaň veliké město pražské. Jejich autorem je Jan Čapek z Tábora.