První Francouzská republika

Pod vedením Národního shromáždění, které se drželo u moci před vyhlášením republiky, vedla Francie válku s Pruskem a Rakouskem (nejedná se zatím o Rakouské císařství, to vzniklo až v roce 1804, ale o arcivévodství). V červnu 1792 vydal brunšvický vévoda Karel II. Vilém Ferdinand manifest, v němž prohlásil, že srovná Paříž se zemí, pokud se cokoli stane králi Ludvíku XVI.

Zatímco pruská armáda pochodovala k městu, došlo v Paříži k povstání. Občané zaútočili na Tuilerijský palác, kde zabili (a ke všemu znetvořili) 600 příslušníků švýcarské gardy a dožadovali se okamžitého odstranění krále. Strach z odvety monarchistů a kontrarevolucionářů způsobil, že v prvním zářijovém týdnu roku 1792 davy Pařížanů vtrhly do městských věznic a zabili více než polovinu vězňů. Šlechtici, duchovní a političtí vězni byli přímo ve svých celách oběšeni, ubodání nebo ubiti k smrti. Tato událost vešla ve známost jako Zářijové masakry.

Vlajka Francie do roku 1794

Republikánská symbolika (1794)

Výsledkem veřejného násilí a politické nestability v křehké konstituční monarchii bylo zvolení šesti zástupců Národního shromáždění, kteří měli dohlédnout na nové volby. Jejich výsledkem bylo založení Národního konventu, jenž měl dva cíle - potlačit monarchii a vydat novou ústavu. Vůbec prvním činem Konventu bylo vyhlášení republiky a následné zbavení krále veškeré politické moci. Král, tou dobou již obyčejný občan nesoucí rodinné jméno Kapet, byl postaven před soud za zločiny velezrady. Soud započal v prosinci 1792, 16. ledna 1793 byl Ludvík Kapet shledán vinným v rozsahu obžaloby a 21. ledna popraven gilotinou.

V zimě 1792 a na jaře 1793 byla Paříž zachvácena nepokoji z blížícího se hladomoru. Konvent, zaneprázdněný válkou, napravil problém až ke konci jara založením Výboru pro veřejné blaho, vedeným Maximilienem Robespierem. Výbor dostal smělý úkol - vypořádat se s enragéty, malými dodávkami jídla a nepokoji, vzpourou ve Vendée a Bretani, nedávnými porážkami armády a dezercí velících důstojníků. Patrně však nejznámější činností Výboru je založení politiky teroru, přičemž gilotina začala srážet hlavy nepřátel republiky čím dál častěji. Začíná tak období známé jako Hrůzovláda.

Navzdory rostoucí nespokojenosti s Národním konventem jako hlavou republiky byla v srpnu schválena ústava (Ústava z roku 1793). Nicméně Výbor byl stále viděn jako "nouzová" vláda, a proto mu byla podřízena i Deklarace práv člověka a občana z roku 1789. Pokračoval v tisícovkách poprav reálných i domnělých nepřátel republiky, a to až do bodu, kdy gilotina vešla ve známost jako "národní břitva" - protože se zdálo, že dopadá na krk každého.

Zákony a politika Výboru přenesla revoluci do neočekávaných rozměrů - představil revoluční kalendář, uzavřel kostely v Paříži a jejím okolí jako součást dechristianizace, soudil a nakonec i popravil Marii Antoinettu a vydal Zákon o podezřelých. Pod Robespierrovým vedením byla řada členů revoluční stran a seskupení popravována jako například hébertisté a dantonisté, z nichž mnozí bývali Robespierrovými blízkými přáteli.

Válka se pro Francii začala vyvíjet dobře až v roce 1794, částečně zásluhou mladého vojenského génia, Napoleona Bonaparte. Mnoho lidí v Národním konventu volalo po ukončení teroru, ale Robespierre nesouhlasil. Mezi masovými popravami, strachem a Festivalem rozumu, tu v půli roku 1794 bylo "obrovské nadšení pro ukončení vlády teroru, jenomže nikdo nedokázal vyřešit, jak na to. Jedinou věcí, která by dokázala teror ukončit, a zároveň jedinou, na které se dokázali shodnout, bylo odstranění Robespierra." [1] Byl popraven 28. července 1794.

Po pádu Robespierra byl klub jakobínů uzavřen a přeživší girondisté se vrátili k moci. V srpnu vydal Konvent ústavu (Ústava roku 1795). Obnovili tak svobodu vyznání, začali propouštět vězně, ale co bylo nejdůležitější, připravili volby do nového legislativního orgánu. Tak bylo 3. listopadu 1795 ustanoveno Direktorium, pod jehož vedením se Francie přijala dvoukomorový systém vlády, skládající se z vyšší Rady starších (250 členů) a nižší nazvané Rada pěti set (500 členů). Výkonná moc byla svěřena do rukou pěti mužů, tzv. Direktoria (od něj dostalo toto historické období své jméno). V důsledku vnitřní nestability a pohrom francouzských armád v letech 1798–1799 nevydrželo Direktorium déle než čtyři roky.

Vláda se rozpadla po převratu 18. brumaira v roce 1799, po němž následovalo období známé jako Francouzský konzulát. Samotní členové direktoria, vědomi si své klesající moci, převrat naplánovali společně s Napoleonem Bonapartem, jenž se později stal Prvním konzulem republiky. Krátce na to se však prohlásil císařem, čímž skončila nejen vláda konzulátu, ale i samotná první republika, která byla nahrazena prvním císařstvím.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku French First Republic na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu První Francouzská republika na Wikimedia Commons