Jakobínský teror

Jakobínský teror, zkráceně jen Teror (francouzsky la Terreur), též Hrůzovláda, je ve francouzských dějinách označení období Velké francouzské revoluce od 5. září 1793 do 28. července 1794,[1] které bylo charakteristické politickým násilím vyvolaným konfliktem mezi soupeřícími stranami girondistů a jakobínů a bylo poznamenáno hromadnými popravami faktických i domnělých „nepřátel revoluce“ odsouzených revolučním tribunálem. Dne 2. června 1793 byli pod tlakem sansculotů zatčeni v Konventu girondisté a od září 1793 se moci chopili jakobíni v čele s Maxmilienem Robespierrem a Georgesem Dantonem. V tomto období dali revolucionáři popravit mezi 15 až 35 tisíci Francouzů, 300 000 dalších bylo uvězněno, často jen proto, aby obyvatelstvo bylo udržováno v neustálém strachu. K nejznámějším obětem teroru patřila královna Marie Antoinetta. Obětí teroru se nakonec stali i někteří z předních revolucionářů – popraven byl dokonce sám Danton. Období Teroru skončilo politickým převratem 9. thermidorem (27. červenec) 1794, kdy byl Robespierre sám zatčen a druhého dne popraven.

Poprava Marie Antoinetty 16. října 1793

Jako Bílý teror se označuje období poprav a pronásledování po pádu Napoleona I. a obnovení monarchie v letech 18151816.[2]

Příčiny a ideologie teroru

Za počátek teroru bývá označováno zvolání Bertranda Barèra 5. září 1793 v Konventu: „Udělejme z teroru řád!“[3]

Častým zdůvodněním teroru bylo, že je nutno zabránit pouličnímu násilí, jakým byly tzv. zářijové masakry roku 1792 – bude lepší, když stát vezme toto násilí do vlastních rukou, argumentovali revolucionáři. Je prokázané, že takový tlak extrémistické skupinky, tzv. sansculoti a hébertisté, skutečně vytvářeli a revoluční vůdci se patrně obávali, že by je radikálové mohli smést a převzít otěže revoluce, nebudou-li sami dost radikální.[4]

Pro samotného Robespierra byla idea teroru ovšem patrně čímsi hlubším. V únoru 1794 v projevu uvedl: "Pokud je základem lidové vlády v době míru ctnost, základem lidové vlády během revoluce je ctnost i teror. Bez ctnosti je teror zhoubný, bez hrůzy je ctnost bezmocná."[5] Šlo o podivnou Robespierrovu aplikaci myšlenek Montesquieuových, který skutečně ctnost označoval za základ demokracie. Robespierre však z této abstraktní myšlenky odvodil, že ze společnosti je potřeba nejprve odstranit ty, kteří ctnost v sobě nemají, a pak teprve bude společnost demokracie schopna. Osvícenské názory, které byly ve zjevném rozporu s touto interpretací, zejména Voltairovo odmítnutí nesnášenlivosti (např. "každý jednotlivec, který pronásleduje jiného člověka, svého bratra, protože je jiného názoru, je monstrum"), Robespierre přehlížel, anebo naopak paradoxně používal ke zdůvodnění teroru – přičemž využíval toho, že Voltaire je vyslovoval při kritice náboženských představitelů a jejich netolerance.

Zásadní kartou při zdůvodňování teroru byla rovněž zahraniční intervence. K té skutečně došlo ze strany Rakouska a Pruska. Cílem teroru mj. bylo vynutit si loajalitu občanů k revoluci a revoluční Francii strachem, neboť disciplína revolučních vojsk nebyla zpočátku příliš valná a ta spíše ustupovala. Vznikl navíc dojem, že tato strategie funguje, neboť francouzská armáda v dalších fázích bojů dokonce přešla do protiútoku. Albert Soboul to pojmenoval slovy „teror, zpočátku improvizovaná reakce na porážku, se stal nakonec nástrojem vítězství.“[6] K popravám, které byly zdůvodňovány hrozbou zahraniční intervence a spolupráce s cizí mocí, patřila zejména poprava Marie Antoinetty.[7]

Podle některých historiků a politologů byl teror především nástrojem, jak zlomit ideový vliv katolické církve. Moc aristokracie byl poměrně snadno zničena v prvních letech revoluce, avšak většina společnosti byla nadále katolická, přestože církev byla zbavena pozemků a revolucionáři dělali některá spektakulární gesta (zrušení křesťanského kalendáře a nahrazení revolučním, přejmenování katedrály Notre-Dame na Chrám rozumu apod.).[8]

Revolucionáři také zdůvodňovali nutnost teroru "kontrarevolučními činy", z nichž nejznámější bylo roajalistické katolické povstání ve Vendée, jež začalo v březnu 1793, a zavraždění jednoho z nejradikálnějších jakobínů, Jeana Paula Marata, girondistkou Charlottou Cordayovou 13. července 1793.

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Reign of Terror na anglické Wikipedii.

  1. Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 266, heslo Terrorismus
  2. (francouzsky) La terreur blanch en France – La réaction royaliste de 1815
  3. SHUSTERMAN, Noah. The French Revolution: Faith, Desire, and Politics. [s.l.]: Routledge, Taylor & Francis Group 265 s. Dostupné online. ISBN 978-0-415-66021-1. (anglicky) Google-Books-ID: j3aHmQEACAAJ.
  4. Martyrdom and Terrorism: Pre-Modern to Contemporary Perspectives. [s.l.]: Oxford University Press Dostupné online. ISBN 978-0-19-937650-6. DOI 10.1093/acprof:oso/9780199959853.001.0001/acprof-9780199959853. (anglicky)
  5. LINTON, Marisa. Robespierre and the Terror | History Today. www.historytoday.com [online]. [cit. 2020-06-27]. Dostupné online.
  6. OZOUF, Mona. War and Terror in French Revolutionary Discourse (1792-1794). The Journal of Modern History. 1984, roč. 56, čís. 4, s. 580–597. Dostupné online [cit. 2020-06-27]. ISSN 0022-2801.
  7. Odkaz revoluční Francie: král musí vládnout, nebo zemřít. iDNES.cz [online]. 2019-07-14 [cit. 2020-06-27]. Dostupné online.
  8. PRESSENSE, M. Edmond De. Religion and the Reign of Terror, Or the Church During the French Revolution. [s.l.]: CreateSpace Independent Publishing Platform 252 s. Dostupné online. ISBN 978-1-5033-4262-0. (anglicky) Google-Books-ID: jeDnrQEACAAJ.

Literatura

  • FURET, François. Francouzská revoluce. Díl 1. Od Turgota k Napoleonovi 1770-1814. Praha: Argo, 2004. 450 s. ISBN 80-7203-452-9.
  • SOBOUL, Albert. Velká francouzská revoluce. Praha, 1964.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.