Jakobíni

Jakobíni bylo původně označení členů nejvlivnějšího politického klubu, vzniklého v době Velké francouzské revoluce. Název klubu je odvozen od místa jejich setkání, dominikánského kláštera Saint-Jacques (sv. Jakub) v Paříži.

Mědiryt „Uzavření spolku Jakobínů v průběhu noci z 27. na 28. července 1794“

V obecném významu označuje výraz ty přívržence Francouzské revoluce uvnitř Francie, kteří se i po popravě krále hlásili k ideálům volnost, rovnost, bratrství a usilovali o republikánské uspořádání, i v případě, kdy nebyli členy žádné politické organizace.

Klub jakobínů

Po svolání generálních stavů králem Ludvíkem XVI. dne 5. května 1789 vzniklo po celé Francii, především však v Paříži, takřka přes noc množství politických spolků. Když se 17. června vytvořilo Národní shromáždění a o tři dny později složilo přísahu, že se nerozejde, dokud se nepodaří sestavit ústavu (tzv. Přísaha v míčovně), tvořily ji nejprve kluby politického založení s rozdílnými názory.

Původně byl klub 30. dubna 1789 založen jako Bretaňský klub. Ten ukončil svou aktivitu v srpnu 1789, jelikož se nepodařilo uskutečnit dohodu ohledně práva veta krále. Po říjnovém podnětu v Sieyès obnovil v prosinci téhož roku Claude-Christophe Gourdan klub pod jménem „Spolek přátel ústavy“. Jako místo pro svá shromáždění našli někdejší knihovnu Jakobínského kláštera v Paříži. V následujících měsících vzniklo po celé Francii množství Jakobínských klubů, ve kterých v měsících chaosu stále více nabývali převahy radikální demokraté do roku 1791 označovaní jako kordeliéři, mezi něž patřili Louis-Antoine-Léon de Saint-Just, Jean-Paul Marat a Georges Danton. Většina umírněných „feuillantů“, kteří usilovali o model konstituční monarchie, byli do léta 1791 z klubu vyloučeni.

Cíle a vývoj

Ti, které za revoluce zasáhly ideje Jeana Jacquese Rousseaua, chtěli konstituční monarchii nahradit republikou. Prostřednictvím letáků, novinových článků a chytlavých proslovů ovlivnili široké masy lidí a po celé Francii si našli mnoho přívrženců. Na stranu jakobínů se přidal především prostý lid, dělníci a maloměšťáci, nazývaní sansculoti. Jakobíni byli lépe organizovaní než ostatní politické celky a provozovali síť poboček v provinciích, takže mohli i zde pomocí letáčků, úderných novinových článků a úchvatných proslovů ovlivňovat veřejné mínění. Francouzská revoluce byla i jakýmsi učebním procesem, protože i dlouholetí členové klubu měnili své původní politické názory. Také Robespierre byl ještě roku 1791 monarchistou a v sociálních otázkách nebyl nijak zainteresován.

Jakobíni dělali politiku pro prostý lid, dělníky a maloměšťáky, byli původně proti válce, požadovali rozprodej národního majetku – což byl majetek zabavený církvi a emigrantům – po malých parcelách, chtěli sjednocenou, centralistickou Francii a požadovali plánované hospodářství s maximálními cenami.

Radikalizace – «La Terreur»

Roku 1792 si proti vůli svých umírněnějších politických soupeřů, girondistů, vynutili proces proti králi. Pod vedením Maximiliena Robespierra zavedli od roku 1793 hrůzovládu, (franc. La Terreur, v tomto případě s velkým počátečním písmenem jako název), jež se vyznačovala hlavně masovými popravami politických protivníků, energickým a krvavým potlačováním kontrarevolučních hnutí v provinciích a řízeným hospodářstvím s maximálními cenami. Roku 1793 nechali jakobíni pod vlivem myšlenek Rousseaua schválit ústavu, jež posílila přímou demokracii, která zahrnovala závazné plnění státního cíle („veřejného blaha“), a sociální práva (právo na práci a na vzdělání). Tato ústava však nebyla schválena. Až do vítězného konce nad nepřáteli musel pokračovat Terreur, pravil Robespierre. Tím však jakobíni zrazovali vlastní ideál svobody, čímž docílili toho, že přibývalo vnitřních i vnějších nepřátel revoluce.

Kvůli teroru ztráceli stále víc a více stoupenců. V létě 1794 k maximálním cenám přibyly i maximální mzdy, čímž se sympatie sansculotů k jakobínské politice také zmenšovaly. V červenci dosáhla revoluční armáda rozhodujícího vítězství u Fleurus. Donucovací opatření se nyní již nezdála nezbytně nutná. Popravou někdejších názorových souputníků však ztratil Robespierre podporu v Konventu. Dne 27. července 1794 byl Robespierre svržen a 28. července 1794 popraven. To znamenalo konec jakobínské diktatury a jejího teroru. 11. listopadu 1794 byl pařížský klub jakobínů uzavřen. I poté však stále muselo Direktorium počítat s jakobínskými vzpourami.

„Jakobíni“ uvnitř a vně Francie
Strom svobody s Jakobínskou čapkou v mošelské krajině na hranici mezi lucemburským vévodstvím a francouzskou republikou s obcí Schengen na pozadí. Akvarel přes perokresbu a tužkokresbu od J .W. Goetha (1792). Nápis na tabulce říká: „Passans, cette terre est libre“ (Milí kolemjdoucí, tato země je svobodná)

„Jakobíny“ se nazývali stoupenci francouzské revoluce uvnitř i vně Francie, kteří se i po popravě krále stále ještě hlásili k ideálům svobody, rovnosti a bratrství a usilovali o republikánské státní zřízení. Jakobíni byli později členové malé politické skupiny, kteří i přes malý počet hlasů přesvědčili národ. Pojem byl míněn i jako urážka, nezřídka též jako důvod k udání a měl tak veřejně označit královrahy, kteří se sami přednostně nazývali jako Patrioti. Nicméně v závěsu za francouzskou revolucí byly také úmyslně zakládané jakobínské kluby v sousedních zemích, které se samy podílely na revolučních aktivitách nebo je iniciovaly – na příklad v událostech předcházejících italskému risorgimentu nebo při vzniku tzv. Mohučské republiky.

Ve Vídni v roce 1794 proběhl proces proti tzv. „Vídeňským jakobínům“. Mnoho stoupenců osvícenství z řad úřednictva a armády bylo v souvislosti s procesem uvězněno nebo popraveno. Hlava tehdy zavražděného republikánského důstojníka Franze Hebenstreita (1747–1795) je dnes vystavena ve vídeňském Muzeu kriminalistiky.

Předsedové jakobínů za Francouzské revoluce

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.