Ernst Haeckel

Haeckel se účastnil mnoha expedic s cílem poznat přírodu a její celistvost a bohatost. Jedna z prvních studijních výprav v italské Messině, jejímž cílem bylo studium podmořského světa, měla rozhodující vliv na jeho vědecké dílo. Svůj výzkum roku 1862 zúročil v dvousvazkové monografii Die Radiolarien (Rhizopoda radiata). Popsal více než 4000 druhů mořských živočichů,[3] které i kreslil; jeho kresby obsahuje známá kniha Kunstformen der Natur (1904, Umělecké tvary přírody). Haeckel byl jedním z vůdčích zoologů své doby se zvláštním zaměřením na bezobratlé.[4]

Vědecké renomé si získal též propagací Darwinovy evoluční teorie, kterou přijal jako první významný biolog v Německu a kterou obohatil mimo jiné tím, že definoval pojmy fylogeneze a ontogeneze, rozvinul učení o zákonitostech vzniku a vývoje živé přírody, sestavil fylogenetické rodokmeny a začlenil člověka do celkové evoluce.[3] Ve spisu Generelle Morphologie der Organismen (1866, Všeobecná morfologie organismů) rozvíjel novou nauku o tvarech v biologii na evolučním základě a vyslovil tzv. biogenetický zákon, podle kterého je život každého organizmu v jeho raném vývoji nejprve rekapitulací jeho fylogeneze.[5] V tomto spisu též vytvořil termín „ekologie", jímž označoval vztah živočicha k prostředí a k jiným organizmům.[6] Darwinovu teorii a ideu přirozeného vzniku živé přírody (včetně člověka) z anorganických látek rozvíjel i ve spisech Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření), a Anthropogenie oder Entwicklungsgeschichte des Menschen (1874, Anthropogenie čili Dějiny vývoje lidí). Nauku o vývoji živočišných a rostlinných kmenů rozpracoval v trojsvazkové práci Systematische Phylogenie (1894–1896, Systematická fylogenie).

(V oddílu „Haeckelovy náčrtky embryí".)

V prvním vydání spisu Natürliche Schöpfungsgeschichte (1868, Přirozené dějiny stvoření) použil Haeckel identický dřevořez pro zobrazení raného vývoje zárodků tří různých obratlovců – psa, kuřete a želvy. Když mu to bylo vytknuto, hájil se tím, že v takto raném stádiu vývoje není možné žádné rozdíly pozorovat. V dalším vydání knihy však chybu opravil. Na základě tohoto pochybení byl Haeckel odpůrci evoluce obviňován z podvodu. Četní odborníci ale vystoupili na obranu Haeckela. V roce 1909 podepsalo několik desítek přírodovědců prohlášení, ve kterém v zájmu vědy co nejostřeji odsuzují boj rozpoutaný proti Haeckelovi a konstatují, že myšlenka vývoje, jak je vyjádřena ve vývojové teorii, nemůže být ohrožena několika nesprávně provedenými vyobrazeními embryí.[7]

Na sjezdu německých přírodovědců a lékařů v Mnichově roku 1877 Haeckel promluvil na téma „O vztahu dnešní vývojové nauky ke vědě vůbec". Jeho řeč obsahovala výklad Darwinovy teorie s důslednou aplikací na člověka a požadavek jejího zavedení do škol. Výklad zjevených náboženských pravd (např. starozákonní popis stvoření) by měl být ze školy vyloučen a na jeho místo má být postaveno přirozené poznání vývojových zákonů.[8] Haeckelovy názory vzbudily nelibost nejen v církevních kruzích, ale i u některých vědců. Přímo na sjezdu proti nim vystoupil Virchow, který mimo jiné namítal, že vývojová nauka nesmí být zavedena do škol už i proto, že má patrné socialistické tendence.[pozn. 1] Haeckel se pak v práci Freie Wissenschaft und freie Lehre (1878, Volná věda a volné učení) obhajoval proti tvrzení, že by darwinismus měl něco společného se socialismem. Podle něho je darwinismus spíše aristokratickou naukou, učí prvenství lepších jedinců a není ani demokratický, natož socialistický.[10]

I v dalších letech neustal Haeckel propagovat evoluční teorii, přičemž zvlášť ostře vystupoval proti církevním dogmatům. Křesťanský Bůh je podle něho jen zosobněním lidských vlastností, papežství je „zahanbující zjev devatenáctého století".[11] Staré pověry chtěl Haeckel nahradit vědeckým učením, zejména tzv. monismem, podle kterého svět vznikal pozvolna z prahmoty.[11]

Monismus propagoval zejména v knize Die Welträthsel. Gemeinverständliche Studien über monistische Philosophie (1899, Záhady světa. Populární studie o monistické filosofii; česky 1905). V této práci, jež se stala bestsellerem,[12] [pozn. 2] reagoval na sedm záhad světa, které v roce 1880 formuloval Emil Du Bois-Reymond (podstata látky a síly, počátek pohybu, prvopočáteční vznik života, účelnost přírody, vznik prostého smyslového vnímání, počátek řeči a svoboda vůle). Podle Haeckela jsou všechny tyto problémy v zásadě vědecky řešitelné.[14] Výklad těchto záhad Haeckel podle Spinozova vzoru opřel o panteistické pojetí světa, zahrnující jedinou univerzální substanci, jež se projevuje prostřednictvím látky a energie a je uspořádána podle všeobecného kauzálního zákona.[15] Hmota je podle něj „oduševnělá“ již ve svých nejjednodušších formách, a příroda je tudíž ve všech svých podobách v zásadě živá;[4] jeho názory lze tedy označit i jako hylozoismus.[16] Vývojové dějiny lidstva jakožto složku všeobecné evoluce Haeckel vzal za základ naturalistického výkladu vnímání, vědomí a myšlení.[15] Volným pokračováním knihy Záhady světa se stal spis Die Lebenswunder (1904, Zázraky života). Konečnou podobu své ontologii dal Haeckel ve spisu Kristallseelen: Studien über das anorganische Leben (1917, Duše krystalů: studie o anorganickém životě).

Haeckel působil nejen skrze své spisy, ale ve 20. století také skrze Německý svaz monistů (Deutscher Monistenbund).[17] Toto sdružení intelektuálů pro upevnění přírodovědeckého světového názoru bylo založeno v roce 1906 v Jeně pod Haeckelovým vedením. V roce 1911 se předsedou svazu stal nositel Nobelovy ceny Wilhelm Ostwald. Téměř všichni členové svazu byli ateisté a spojovalo je zaměření proti křesťanskému zjevení, mystice a idealistickým spekulacím; snažili se odvodit všechny věci a jevy z přirozených příčin. Německý svaz monistů působil až do roku 1933, kdy byl rozpuštěn nacisty.[18] Haeckel dovršil svůj rozchod s křesťanstvím tím, že v roce 1910 vystoupil z evangelické církve.[19]

Haeckel je někdy označován jako „německý Darwin“. V době první světové války podporoval imperiální snahy Německa[20] a v říjnu 1914 podepsal Manifest 93. V oblasti etiky a společnosti se hlásil k umírněnému sociálnímu darwinismu,[15] na nějž později navázala eugenika, kterou praktikovali nacisté.

V nynějším zápasu lidského ducha, který hýbe veškerým myslícím člověčenstvem, stojí na jedné straně světlý prapor vědy: svobody ducha a pravdy, rozumu a osvěty, vývoje a pokroku; na druhé straně však stojí s černým praporem hierarchie, otroctví ducha a lež, nerozum, surovost, pověra a zpátečnictví. Polnice tohoto obrovského boje oznamuje červánky nového dne a konec dlouhé noci středověké. (...) Teorie vývojová je zajisté těžkou střelbou v boji proti lži a hlouposti. Celé řady dualistických klamných závěrů se boří řetězovými výstřely tohoto monistického dělostřelectva. Hrdá stavba římské hierarchie, mocná pevnost „neomylné" dogmatiky, se bortí jako budka z karet. Celé knihovny církevní moudrosti a filosofie se rozpadnou vniveč, jakmile na ně zasvítí slunce vývojové teorie.

—Ernst HAECKEL, Anthropogenie, 1874[21]

• BREIDBACH, Olaf. Vzdoropapež : Světový a přírodní názor Ernsta Haeckela. Překlad Lenka Ovčáčková. Vesmír. 2005, roč. 84, čís. 12, s. 712–721. Dostupné online.
• BULOVA, Josef Adolf. Výklad života ze zákonů přírodních: tresť ze spisů Darwinových a Haecklových. V Praze: J. Bulova, 1879. 134 s. cnb000992412. Dostupné online
• KREJČÍ, František. O filosofii přítomnosti. V Praze: nákladem Jana Laichtera, 1904. 463 s. cnb000963503. [Stať „Arnošt Haeckel" je na str. 222–227.] Dostupné online
• KREJČÍ, František. Arnošt Haeckel. Česká mysl : časopis filosofický. 1906, roč. VII, čís. 1, s. 9–21. Dostupné online.
• KREJČÍ, František. Filosofie posledních let před válkou. 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1930. 463 s. cnb000544681. [Stať „Monismus Haeckelův" je na str. 52–54.] Dostupné online
• Ottův slovník naučný: illustrovaná encyklopaedie obecných vědomostí. 10. díl. V Praze: J. Otto, 1896. 1025 s. cnb000277218. S. 721–722. Dostupné online
• OVČÁČKOVÁ, Lenka. Monistický světonázor Ernsta Haeckela a jeho recepce v Čechách. In: Tělo a tělesnost v české kultuře 19. století: sborník příspěvků z 29. ročníku sympozia k problematice 19. století: Plzeň, 26.-28. února 2009. Praha: Academia, 2010. 370 s. ISBN 978-80-200-1833-5. [Stať L. Ovčáčkové je otištěna na str. 27–35.]
• RÁDL, Emanuel. Dějiny vývojových theorií v biologii XIX. století. Praha: Laichter, 1909. 564 s. cnb000896940. [Viz str. 259–293 a dle rejstříku.] Dostupné online

• Ontogeneze

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ernst Haeckel na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ernst Haeckel
• Dílo 1911 Encyclopædia Britannica/Haeckel, Ernst Heinrich ve Wikizdrojích (anglicky)
• Digitalizovaná díla Ernsta Haeckela v digitální knihovně Kramerius NK ČR.
• Kunstformen der Natur