Eugenika

Společenské vlivy, které se podílely na zrodu eugeniky a na jejichž popud eugenika vznikla, jsou rasismus, antisemitismus a sociální teorie. Vzniku eugeniky předcházela dlouhodobá polemika o rozdílnosti lidských ras. Už roku 1855 tvrdil francouzský hrabě Arthur de Gobineau ve své Eseji o nerovnosti lidských plemen, že hlavní hybnou silou dějin byly vždy zděděné rasové vlastnosti. Bílá rasa byla podle něj jasně nadřazena všem ostatním a byla fyzicky i duševně nejhodnotnější. Samotný odpor vůči rasovému míšení je však mnohem starší a hrál roli i v antickém Řecku a Římě. Například římský básník Claudius Claudianus měl k němu silně negativní vztah a napsal, že nesmí dojít k sjednocení s „africkými barbary“ a „barevný bastard pošpiní kolébku“.[3] Po roce 1859 vyšla Darwinova kniha O původu druhů přírodním výběrem s podtitulem „Zachování prospěšných plemen v boji o život“ a o více než deset let později vyšla navazující práce O původu člověka, která původ druhů aplikovala na člověka. Některých myšlenek z Darwinových prací se ujala skupina evropských myslitelů a dále je rozvíjela – dnes je tato skupina učenců známa pod označením sociální darwinisté. Jejich úprava Darwinových myšlenek se často používala k obhajobě rasových teorií. Sám Darwin v roce 1871 tyto své obdivovatele utvrdil v jejich přesvědčení, když ve své knize O původu člověka prohlásil, že pokud nebudou velké pokroky v medicíně vyváženy promyšlenou kontrolou populace, naruší to přírodní výběr a neschopní budou mít stejné šance na přežití jako ti silní. Darwin sám také varoval, že pokud „nezabráníme tomu, aby se počet bezohledných, ničemných a jinak podřadných členů společnosti zvyšoval rychleji, než lepší třída lidí, národ bude degenerovat“[4] a uvedl, že během několika staletí civilizované rasy vyhladí a nahradí rasy divošské“.[5] Darwinova kniha způsobila také rozkvět rasové antropologie — vědci začali vážit lebky a měřit nosy a jiné části těla, zaznamenávat barvu vlasů a očí u populace. V roce 1885 zjišťovala Německá společnost pro antropologii rasové složení obyvatelstva jednotlivých německých států.

Jedním z prvních a nejhorlivějších propagátorů sociálního darwinismu byl Darwinův bratranec Francis Galton, který v roce 1883 poprvé použil termín eugenika, jako název pro vědu o tom, jak pomocí genetiky „zlepšit kvalitu rasy“. V roce 1904 založil Galton Národní eugenickou laboratoř a vzápětí i Společnost pro eugenickou osvětu, jež si mimo jiné kladla za cíl sterilizaci duševně nemocných a neduživých, přestože velká část duševních onemocnění ani není dědičná. Podobné instituce se následně objevily také v USA, kde vznikla Dokumentační kancelář pro eugeniku financovaná z vysoce vážených nadací — Rockefellerovy a Carnegieho. Pomocí eugenických principů se následně v USA prováděla rasová selekce přistěhovalců. Přelomovým rokem se stal pro eugeniky rok 1912, kdy Londýnská univerzita uspořádala první Mezinárodní eugenický kongres, kterého se zúčastnilo tři sta přívrženců z celé Evropy i Spojených států amerických. Mezi účastníky patřil i vynálezce telefonu Alexander Graham Bell, rektoři Harvardovy i Stanfordovy univerzity a také Winston Churchill. Debatovalo se o tom, jak zabránit méněcenné populaci v rozmnožování a jak podpořit porodnost u „rasově kvalitních obyvatel“. Spojené státy americké sklidily na kongresu velký obdiv účastníků jako vedoucí světová mocnost v oblasti sterilizace mentálně postižených. Proti eugenice se ostře postavila katolická církev a papež Pius XI. ji explicitně odsoudil včetně její aplikace v roce 1930 v encyklice Casti connubii.[6] Základní myšlenka eugeniky o různých kvalitách různých ras byla velmi dobře přijímána nejen v USA, ale také ve Velké Británii a v Německu. V Německu se nakonec pravidla eugeniky začala v době nacismu uvádět daleko více do praxe a následkem tohoto vývoje se stal nejen projekt Lebensborn, ale i nucené sterilizace postižených či jejich usmrcování (tzv. euthanasii), které ovšem nemělo pouze eugenickou motivaci, usmrcováni byli i neplodní a sterilizovaní, ale též snahu se zbavit některých skupin v době začátku 2. světové války, které nevyhovovaly nacistickému konceptu árijské rasy.

První zákon o sterilizaci „méněcenných a asociálních živlů“ byl vydán v roce 1907 ve Spojených státech. Zákon umožňoval sterilizovat zatvrzelé zločince a duševně nemocné a v roce 1914 byl na podnět psychiatrů rozšířen na zloděje recidivisty a alkoholiky. V Německu byl sterilizační zákon vydán v roce 1933, když se vlády ujali nacisté.

Jedním z prvních přívrženců sociálního darwinismu v Německu se stal profesor zoologie Ernst Haeckel, pozdější profesor antropologie na univerzitě v Jeně. Roku 1869 prohlásil, že „germánské národy jsou nadřazeny všem ostatním“ a stejně jako Galton obhajoval systematickou likvidaci „slabých a nemocných“.[7] Haeckelovo dílo dále rozvinul jeho nástupce na katedře sociální antropologie Alfred Ploetz, který vymyslel výraz „rasová hygiena“.[7] V pozdějších pracích rozvinul teorii o nutnosti vypracovat program populační kontroly, jenž by zajistil přežití jen těch „nejlepších rasových vlastností“, přestože moderní věda jasně rozporuje spojování sociálně zkonstruovaných rasových kategorií a předsudečných vlastností. Roku 1905 byl Ploetz mezi zakladateli Spolku pro rasovou hygienu, jehož členové se hlásili k eugenice. Ještě radikálnější názory než Ploetz měl Fritz Lenz z univerzity v Mnichově, jenž byl od roku 1923 prvním německým profesorem „rasové hygieny“.[7] Lenz podporoval nejen sterilizace „méněcenných“ osob, ale zastával názor, že „kvalitnější vrstvy společnosti“ musí plodit mnohem více dětí než dosud. Porovnával také „rasy“ a dospěl k závěru, že černoši i Židé jsou „nekvalitní rasou“, zatímco nordická rasa je tou „nejlepší“.[7] Spolu s genetikem Erwinem Bauerem a antropologem Eugenem Fischerem sepsal učebnici o rasových otázkách Nástin genetiky člověka a rasové hygieny (vyšla v roce 1921).^[zdroj?] Tato kniha byla velmi kladně přijata nejen na univerzitách v Německu, ale také ve Velké Británii.[7] Velkým obdivovatelem Fritze Lenze byl tehdy ještě nepříliš známý Adolf Hitler.[7]

Lenzova kniha Nástin genetiky člověka a rasové hygieny byla nadšeně přijata řadou vědců také ve Velké Británii a velmi pochvalně se o ní vyjádřil třeba spisovatel L. A. G. Strong v roce 1931 v periodiku New Statesman and Nation. K myšlenkám eugeniky se ve Velké Británii hlásilo rovněž mnoho dalších osob z řad inteligence a umělců. Asi nejhorlivějším zastáncem eugeniky byl spisovatel H. G. Wells, který dal průchod svým sympatiím k eugenice především v knize Tušení (Anticipations, 1901), která se dá z dnešního pohledu bez váhání označit za rasistickou a antisemitskou.[7] Je třeba si uvědomit, že na počátku 20. století panovalo zcela jiné myšlenkové klima než dnes. Jak někteří umělci, tak také někteří filosofové a vědci zastávali názor, že společnost v Evropě je třeba zásadním způsobem nově uspořádat, jelikož civilizace se vlivem překotného rozvoje průmyslu, nadměrné koncentrace chudých lidí ve městech a nerovnoměrného rozdělování světového bohatství řítí do katastrofy. Jedním z řešení na celou řadu tehdejších problému se zdála eugenika. Obyvatelé Velké Británie neměli s jejím přijetím větší problémy i proto, že zcela promyšleně provozovali již řadu let dost tvrdou a rasisticky zaměřenou politiku v celé řadě svých kolonií a na okupovaných územích (např. Indie, Jižní Afrika). Autorem, který měl velký vliv na další vývoj eugeniky, byl rovněž Angličan — Houston Stewart Chamberlain, zeť Richarda Wagnera. Chamberlain se usadil na kontinentě a v roce 1899 vydal v Mnichově knihu Základy dvacátého století, kterou obdivoval jak H. G. Wells, tak i Adolf Hitler.[7] Chamberlain zastával názor, že příslušníci „vyšších ras“ se nesmí mísit s příslušníky jiných. Tvrdil, že antické Řecko i Římská říše zanikly jen proto, že u jejich obyvatel došlo mísením populací k „rasové degeneraci“. Obvinil také Židy z toho, že se „snaží cíleně mísit s vyšší rasou a tím ji zničit“. Adolfa Hitlera tyto teorie fascinovaly a některé z Chamberlainových myšlenek lze nalézt i v Hitlerově knize Mein Kampf.[7]

S cílem zabránit zvyšování počtu „podřadných členů společnosti“ se ujala myšlenky eugeniky i Američanka Margaret Sangerová, která podporovala negativní eugeniku, filozofii, která tvrdí, že lidské dědičné vlastnosti mohou být zlepšeny prostřednictvím sociální intervence. Ve svém přístupu používala vylučovací imigrační politiku, volného přístupu k metodám kontroly porodnosti, zcela volné plánování rodičovství pro „mentálně zdatné“ a povinné segregace nebo sterilizace pro „hluboce retardované“.[8]

Česká (později Československá) eugenická společnost (ČES) byla založena v roce 1915. Prvním předsedou byl filozof a pedagog František Čáda (1855–1918) a mezi jejími prvorepublikovými členy byli např. Ladislav Haškovec (1866–1944), Vladislav Růžička (1870–1934), Karel Herfort (1871–1940), Jaroslav Kříženecký (1896–1964), Josef Drachovský (1876–1961) či Edvard Beneš. ČES neúspěšně prosazovala v legislativě např. povinné lékařské vysvědčení před sňatkem a zavedení možnosti přerušení těhotenství na základě eugenické indikace. Roku 1924 byl za pomoci ministerstva veřejného zdravotnictví založen výzkumný a propagační Československý ústav pro národní eugeniku. ČES dále provozoval při univerzitní poliklinice Poradnu pro dědičné choroby.[9]

V 30. letech v souvislosti se zavedením sterilizačního zákona v Německu byla znovu obnovena odborná debata o možnosti zavést podobný zákon i v Československu. Od roku 1936 byl připravován návrh samostatného československého zákona o eugenické sterilizaci, na němž pracovali zejména Bohumil Sekla (1901–1987), Vladimír Bergauer (1898–1942) a právnička Jarmila Veselá (1899–1972). Návrh předpokládal vykonání sterilizačního zákroku na základě svolení dané osoby za dohledu odborníků z řad lékařů-eugeniků a sociálních pracovníků. Jako chirurgické zákroky byly navrženy vasoligatura a vasektomie (u mužů) a salpingektomie (u žen). Návrh zákona se ovšem nedostal ani do paragrafované podoby.[10]

Po druhé světové válce se proto většina vědců zabývajících se nadále eugenikou označuje za odborníky populační vědy, genetiky člověka či sociobiology. Přejmenovány byly i odborné časopisy a organizace. Jméno Annals of Eugenics se změnilo na Annals of Human Genetics. Americká Dokumentační kancelář pro eugeniku byla přejmenována na laboratoř Cold Spring Harbor a Londýnská Dokumentační kancelář pro eugeniku (založena 1904) se přejmenovala na Galtonovu laboratoř. Eugenická společnost (založena 1907) je dnes Galtonovým institutem. Vědci a některé instituce, které se v nacistickém Německu podílely na rasově motivovaných pokusech na lidech, mohly ve svých výzkumech pokračovat i po válce (ovšem už opravdu vědeckými metodami).[7] Mezi nacistické eugeniky patřil také dr. Robert Ritter, od roku 1936 ředitel Centra pro rasovou hygienu a výzkum dědičnosti, který po válce pokračoval bez problémů ve své kariéře jako dětský psycholog.[7] Řada dalších nacistických eugeniků — třeba Fritz Lenz nebo Heinrich Schade — získala po válce znovu profesury na německých univerzitách, tentokrát již v oblasti genetiky člověka nebo psychiatrie (nikoli již „rasové hygieny“ a eugeniky). Rasových teorií a přístupů vypracovaných nacistickými příznivci eugeniky využívalo ještě v roce 1972 Švýcarsko.[7] V současné době příznivci eugeniky z řad vědců již nevyvolávají příliš kontroverzní témata, ale i tak se drží základů eugeniky a snaží se například vědecky dokázat, že inteligence jedince je dána z větší části dědičností, s čímž někteří jejich oponenti nesouhlasí a kladou důraz na roli výchovy a prostředí (kvalitou škol, důrazem na vzdělání v rodině). Myšlenky eugeniky se dnes částečně přesunuly do jiných oblastí vědy, především genetiky, kde dochází občas k vědeckým sporům, které mají často společenský podtext.

• Jan Beneš: Člověk, Mladá fronta, Praha 1994, ISBN 80-204-0460-0
• Ivo T. Budil, Vladimír Blažek, Vladimír Sládek a kolektiv: Dějiny, rasa a kultura, Vlasta Králová, Plzeň 2005, ISBN 80-903412-4-1
• Catrine Clayová, Michael Leapman: Panská rasa – Nacistické Německo a experiment Lebensborn, Columbus, Praha 1996, ISBN 80-85928-43-4

• Dědičnost
• Dědičnost proti prostředí
• Kasta
• Liberální eugenika

• Obrázky, zvuky či videa k tématu eugenika na Wikimedia Commons
• Téma Eugenika ve Wikicitátech