Biologie

Slovo „biologie" (řecky βιολογία; ze slov βίος (život) a λόγος (slovo)) bylo zřejmě poprvé použito v díle Michaela Christopha Hanova – Philosophiae naturalis sive physicae dogmaticae: Geologia, biologia, phytologia generalis et dendrologia, publikovaném v roce 1766. Termín „biologie“ tak, jak ho známe dnes, byl zaveden Jeanem-Baptistou Lamarckem (1744–1829). Historii biologie můžeme ovšem hledat už v dobách dávných lidských civilizací a klasických filozofů, jako způsob chápání života.

Ačkoli pojetí biologie jako samostatného souvislého odvětví vzniklo v 19. století, biologie se objevila již v dobách antického Řecka a Říma, kde se živou přírodou zabývali Aristoteles a Claudius Galén. V jejich bádání pokračovali ve středověku arabští lékaři jako al-Jahiz, Avicenna, Avenzoar a Ibn al-Nafis. Během období renesance a začátkem novověku biologie jako věda pronikla i do Evropy. Významnými vědci byli v té době William Harvey a Andreas Vesalius, kteří prováděli pokusy a pozorování a Linné a Buffon, kteří začali zkoumat různorodost života a fosílie stejně jako vývoj a chování organismů.

Na přelomu 18. a 19. století se biologie stala stále více přírodní vědou určenou pouze odborníkům. Badatelé jako Alexander von Humbolt zkoumali spolupráci mezi organismy a jejich životním prostředím. Nejvýznamnějším biologem 19. století je bezesporu Charles Darwin se svou teorií o evoluci na základě přírodního výběru. Ta se nejdříve setkávala s odporem společnosti, protože byla v rozporu s křesťanstvím, později však byla uznána jako pravdivá.

Počátkem 20. století znovuobjevení práce Gregora Mendela vedlo k rapidnímu vzrůstu výzkumu genetiky Thomasem Morganem a jeho studenty a kolem roku 1930 kombinací populační genetiky a přírodního výběru v „novo-Darwinovské syntéze“. James D. Watson a Francis Crick objevili roku 1953 strukturu DNA, za což dostali v roce 1962 Nobelovu cenu za medicínu. Po celé dvacáté století probíhal výzkum genetického kódu od jeho rozluštění v roce 1966 až po postupné mapování genomů jednotlivých organismů, pokračující v 21. století.

Rozeznáváme pět základů biologie:

• Buněčná teorie – studuje všechno co zahrnuje buňky. Všechny živé organismy se skládají z buněk, základních stavebních kamenů života. Navíc, všechny pochody v nitru buněk jsou podobné a vznikají jen z buněk předešlých násobným dělením. Buněčná teorie studuje stavbu buněk, jejich rozmnožování a životní prostředí.
• Evoluce – v biologii je to označení procesu postupné změny genetických vlastností organismů a procesu přírodního výběru.
• Teorie genů – vlastnosti všech živých organismů jsou zakódovány v genech.
• Homeostáze – fyziologické procesy udržující stálé vnitřní podmínky těla nehledíc na podmínky vnější.
• Energie – základním rysem každého živého organismu je využití energie. Přežití každého živočicha a rostliny závisí na jejím neustálém přísunu.

Pod biologii tedy můžeme zařadit, nebo nalézt její úzkou spojitost s následujícími vědními obory:

• agrobiologie – věda, která využívá biologické zákonitosti v zemědělství
• anatomie – studium forem a funkcí u rostlin, zvířat a jiných organismů, nebo specificky u lidí
• bionomie – je komplexní studium organismu a jeho vztah k jeho prostředí
• biofyzika – hraniční obor, který zkoumá biologické objekty a problémy fyzikálními metodami
• biogeografie – je nauka o rozdělení biodiverzity v prostoru a čase
• biochemie – je vědní disciplína na pomezí biologie a chemie
• biologická systematika – (též taxonomie) vědecky zkoumá druhy a druhovou diverzitu organismů a všechny vztahy mezi nimi
• bionika – je hraniční obor, systematicky zaměřený na uplatňování poznatků ze studia živých organismů a jejich struktur při vývoji nových technologií
• biostatistika – obor využívající metody matematické statistiky při studiu proměnlivosti živých organizmů
• botanika – (též rostlinopis, fytologie) zabývá se flórou, tudíž rostlinnou částí přírody
• buněčná biologie – (též cytologie) je věda zabývající se studiem buněk
• ekologie – studium vlivů živých organismů a neživých složek navzájem, nebo na jejich prostředí
• etologie – vědní obor v rámci zoologie, který se zabývá studiem chování živočichů
• evoluční biologie – zabývá  se biologickou evolucí organismů a mechanismy, které se při ní uplatňují
• fyziologie – studium o fungování živých organismů, jejich částí a orgánů
• genetika – zabývá se dědičností i proměnlivostí organismů a jejími příčinami
• matematická biologie –  používá matematické metody ke studiu živých organismů
• medicínská biologie a lékařské disciplíny
• mikrobiologie –  je věda studující mikroorganismy
• molekulární biologie – studium buněčných biologických procesů na jejich molekulární úrovni
• morfologie – zabývá se vnější stavbou organismů
• mykologie – studium hub, jejich genetických a biochemických vlastností
• paleontologie – je věda o životě v minulých geologických obdobích
• strukturní biologie – zabývá se molekulární strukturou biomolekul
• virologie – zabývá se studiem nebuněčných organismů, zejména virů, ale i viroidů a virusoidů
• vývojová biologie – zabývá se studiem procesů růstu a vývoje organismů
• zoologie – studie zvířat, včetně klasifikace, fyziologie, vývoje a chování

a mnoho dalších specializovaných vědních disciplín.

Obecná biologie je průřezové odvětví biologie, zkoumající obecné základy živých soustav. Jejím hlavním úkolem je integrovat poznatky a zákonitosti související s živými soustavami a definovat je na všech úrovních života. Je úzce spjata s tzv. teoretickou biologií, která popisuje biologické zákonitosti za pomoci matematického, kybernetického a logického modelování a s přispěním dalších exaktních věd (zejména fyziky a chemie).

• 
  Animalia: Bos primigenius taurus
• 
  Planta: Triticum
• 
  Fungi: Morchella esculenta
• 
  Stramenopila/Chromista: Fucus serratus
• 
  Bacteria: Gemmatimonas aurantiaca (- = 1 Micrometer)
• 
  Archaea: Halobacteria
• 
  Virus: Gamma phage