Wilhelm Ostwald

Wilhelm Ostwald (2. září 1853, Riga4. duben 1932, Lipsko) byl německý filozof a fyzikální chemik, nositel Nobelovy ceny za rok 1909. Je autorem Ostwaldova procesu pro výrobu kyseliny dusičné s použitím platiny a rhodia jako katalyzátorů. Zasloužil se o založení fyzikálně-chemické školy v Lipsku, pro kterou psal učebnice. Roku 1909 mu byla udělena Nobelova cena za chemii za jeho práci o katalýze (použito při výrobě kyseliny sírové), chemické rovnováze a reakční rychlosti.

Wilhelm Ostwald
Narození2. září 1853
Riga, Ruské impérium
Úmrtí4. duben 1932
Lipsko, Německo
Národnostněmecká
Alma materImperátorská dorpatská univerzita
Tartuská univerzita
PracovištěLipská univerzita
Massachusettský technologický institut
Imperátorská dorpatská univerzita
Rižská technická univerzita
OborFyzikální chemie
Známý díkyOstwaldův proces
Ostwaldův viskozimetr
OceněníNobelova cena za chemii 1909
Manžel(ka)Helene Ostwald
DětiWolfgang Ostwald
PříbuzníEugen Heinrich Ostwald (sourozenec)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Raná léta

Friedrich Wilhelm Ostwald se narodil jako příslušník německé menšiny v Rize bednáři jménem Gottfried Wilhelm Ostwald (1824–1903) a jeho ženě Elisabeth Leuckelové (1824–1903). Měl dva bratry, kteří se jmenovali Eugen (1851–1932) a Gottfried (1855–1918).

Promoval na Univerzitě v Tartu v nynějším Estonsku v roce 1875 a v roce 1878 získal titul Ph.D. pod vedením Carla Schmidta. Poté vyučoval v Tartu (1875–1881) a v Rize (1881–1887).

Výzkum

Udržoval čilou korespondenci s českým chemikem Františkem Waldem [1]

Společenská angažovanost

Byl původně příznivcem esperanta, později se přiklonil na stranu příznivců jazyka ido, z esperanta vytvořeného, a hnutí jeho podporovatelů věnoval polovinu peněz z obdržené Nobelovy ceny.[2] Založil také magazín Ida Progreso, což navrhoval už v roce 1908.[3] Přijal za svou filosofii monismu a stal se v roce 1911 vůdčí osobností Monistické Aliance. V Alianci mimo jiné prosazoval sociální darwinismus, eugeniku a eutanazii. Ostwaldův monismus například ovlivnil i Carla Gustava Junga.[4]

Osobní život

24. dubna 1880 si Ostwald vzal za manželku Helene von Reyherovou (1854–1946), se kterou měl 5 dětí:

  • Grete
  • Wolfgang
  • Elisabeth
  • Walter
  • Carl Otto

V roce 1887 se přestěhoval do Lipska, kde pracoval po zbytek svého života. Jeho studenty byli kromě jiných Arthur Noyes a Willis Rodney Whitney. Ostwald zemřel v nemocnici v Lipsku 4. dubna 1932 a byl pohřben u svého domu v Großbothenu poblíž Lipska, poté byl převezen na hřbitov v Rize.

Dílo

výběr
  • Lehrbuch der allgemeinen Chemie in zwei Bänden. Engelmann. Leipzig 1885 und 1887.
  • Grundriss der allgemeinen Chemie. Engelmann. Leipzig 1889.
  • Hand- und Hilfsbuch zur Ausführung physiko-chemischer Messungen. Engelmann. Leipzig 1893.
  • Die wissenschaftlichen Grundlagen der analytischen Chemie: elementar dargestellt. Engelmann. Leipzig 1894. Ostwald führt in diesem Buch die Begriffe Dissoziationskonstanten, Löslichkeitsprodukt, Ionenprodukt, Wasserstoffionenkonzentration und Indikatorgleichgewichte in die analytische Chemie ein.
  • Elektrochemie: ihre Geschichte und Lehre. Veit, Leipzig 1894–1896.
  • Grundlinien der anorganischen Chemie. Engelmann, Leipzig 1900.
  • Die Schule der Chemie: erste Einführung in die Chemie für jedermann. Vieweg, Braunschweig 1903. Bd. 1. Allgemeines; Bd. 2. Die Chemie der wichtigsten Elemente und Verbindungen. 1904.
  • Leitlinien der Chemie: 7 gemeinverständliche Vorträge aus der Geschichte der Chemie. Akademische Verlagsgesellschaft, Leipzig 1906.
  • Prinzipien der Chemie: eine Einleitung in alle chemischen Lehrbücher. Akademische Verlagsgesellschaft, Leipzig 1907.
  • Einführung in die Chemie: ein Lehrbuch zum Selbstunterricht und für höhere Lehranstalten. Franckh, Stuttgart 1910.
  • Entwicklung der Elektrochemie in gemeinverständlicher Darstellung. Barth, Leipzig 1910.
  • Die Mühle des Lebens: physikalisch-chemische Grundlagen der Lebensvorgänge. Thomas, Leipzig 1911.
  • Die chemische Literatur und die Organisation der Wissenschaft. Akademische Verlagsgesellschaft, Leipzig 1919.

Odkazy

Reference

  1. František Wald - korespondence, překlad Jindřich Hellberg a další, editor Milan Wald, Praha : Karolinum, 2002, ISBN 80-246-0455-8
  2. The Esperanto Movement By Peter Glover Forster
  3. ANTON, Günter. L'agado di profesoro Wilhelm Ostwald por la LINGUO INTERNACIONA IDO [online]. 2003 [cit. 2012-02-12]. Dostupné online. (Ido)
  4. Noll, Richard, The Jung Cult. Princeton University Press, 1994, p. 50

Literatura

  • Jan-Peter Domschke, Hansgeorg Hofmann: Der Physikochemiker und Nobelpreisträger Wilhelm Ostwald (1853–1932) – Ein Lebensbild. Sonderheft 23 der Schriftenreihe Mitteilungen der Wilhelm-Ostwald-Gesellschaft zu Großbothen e.V., 2012, ISSN 1433-3910.
  • Paul Walden: Wilhelm Ostwald. In: Berichte der Deutschen Chemischen Gesellschaft. 1932, A, Nr. 8–9, S. 101–141.
  • Arnher Lenz, Volker Mueller (Hg.): Wilhelm Ostwald: Monismus und Energie. Neu-Isenburg 2012, ISBN 978-3-933037-84-8.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.