Dějiny Portugalska

V roce 1100 př.Kr. založili Féničané Alis-Ubo (klidný přístav), pozdější Lisabon. Obchodovali s domorodým iberokeltským obyvatelstvem hlavně cínem. Po druhé punské válce poloostrov ovládli Římané. Vůdce Lusitanů (odtud lat. Lusitania) Viriatus Římu vzdoroval, po jeho smrti však začala staletí romanizace. Řím přinesl zemi křesťanství. Roku 587 celý poloostrov ovládli Vizigóti (král Rekared). Když odpůrci krále Rodericha pozvali na pomoc muslimy z Ceuty, překročil vojevůdce Tárik roku 711 Gibraltarský průliv a začala staletí muslimské nadvlády. Křesťanské zůstalo jen království Asturie na severu. Portugalsko bylo stranou centra, z arabského Al-Gharb (západ) pochází název Algarve. Reconquista začala r. 1045 z Asturie, 1093 dobyli křesťané (dočasně) Lisabon. Muslimská staletí se zapsala do dějin země orientací na námořní obchod. Východiskem pro vznik Portugalského království bylo hrabství Portus Cale (původ dnešního názvu země), jemuž vládl Jindřich Burgundský, manžel dcery asturského krále a zakladatel burgundské dynastie.

Jeho syn Alfons I. Portugalský (portugalsky Afonso Henriques) porazil Araby r. 1139 u Ourique a roku 1140 byl provolán králem. Roku 1143 jeho titul na přímluvu papežského legáta v Zamoře uznal i jeho dosavadní suverén kastilsko-leonský král Alfons VII. Afonso Henriques dokázal využít druhé křížové výpravy a roku 1147 s pomocí křižáků z moře dobyl Santarém a Lisabon, což byl obrat portugalské reconquisty. Podporoval církevní řády, založil cisterciácký klášter v Alcobaçe, který vlastnil 13 městysů. Alfons III. v roce 1249 portugalskou reconquistu dokončil (mnohem dříve než na zbytku poloostrova) dobytím Fara a Albufeiry a 1255 vyhlásil Lisabon hlavním městem. Dinis Spravedlivý (1279–1325) Lavrador (rolník) zakládal města, kláštery i kostely. Roku 1290 založil v Lisabonu první univerzitu, která se r. 1308 přesunula do Coimbry. Roku 1340 Kastílie a Portugalsko společně porazily muslimská vojska bitvě na řece Saladě u Sevilly, ukořistěné orientální bohatství Portugalce inspirovalo k pozdějším výbojům. Dinisův syn Alfons nechal zavraždit Inés de Castro, konkubínu svého syna, pozdějšího „pološíleného“ krále Pedra I. (1357–1367). Legenda o mrtvé královně líčí, jak Pedro nechal celý dvůr klanět se ostatkům své milenky. Kontroverzní postavou byl i Pedrův syn Ferdinand I. (1367–1383), který se skandálně oženil s Leonorou de Teles (byla vdaná a Ferdinand pro ni vymohl papežský dispens k rozvodu) a vedl dlouhé války s Kastílií. Po smrti Ferdinanda nastala (bez mužského potomka) dynastická krize. Regentka Leonora Telesová prosazovala personální unii s Kastilií, proti tomu se postavil vzdálený příbuzný krále a velmistr řádu rytířů z Avisu Jan, který byl roku 1384 provolán Regedor o Defensor dos Reinos (vládce a ochránce království) a jako Jan I. Portugalský se stal prvním vládcem tzv. mladší linie z Avisu. Podpořila ho šlechta (mocný správce Alvaro Pais) i lidové vrstvy, neboť jako jediný mohl království ubránit před invazí Kastilců. Roku 1385 prohlásily kortesy Jana portugalským králem (vládl do roku 1433). Rozhodující bylo vítězství Janova spojence Nuna Álvarese Pereiry z rodu Bragança nad Kastilci 14. srpna 1385. Na památku tohoto vítězství založil Jan I. roku 1386 dominikánský klášter Batalha (doslova „bitva“).

Počátky Portugalské námořní expanze byly vcelku nenápadné. Po skončení reconquisty v Portugalsku a ukončení válek s Kastilií neměli rytíři kde dokazovat svoji statečnost leč středověký duch velel konat rytířské skutky a tak se král Jan I. Portugalský (1385–1433) rozhodl uspořádat velký turnaj.^[zdroj?] Jeho synové Duarte, Pedro a Jindřich jej přemluvili ke skutečnému válečnému tažení proti arabské Ceutě na pobřeží severní Afriky. Výprava byla úspěšná, kořist pomohla překonat hospodářské problémy Portugalska a královi synové byli pasováni na rytíře.^[zdroj?] Pod vlivem tohoto úspěchu se infant Jindřich, který jako třetí z pěti synů neměl šanci usednout na trůn, začal intenzivně zajímat o obchodní a průzkumné plavby. Až do své smrti roku 1460 organizoval a podporoval objevné plavby a položil základ portugalské koloniální říše. Za to se mu později dostalo přídomek „Mořeplavec“ (Henrique o Navegador) a dodnes patří k jedněm z největších portugalských národních hrdinů.^[zdroj?]

Portugalské kolonie v 18. století

Dobytí Cařihradu Turky roku 1453 znamenalo pro italská města, zejména Janov a Benátky, jež do té doby ovládala trh s Orientem, nutnost vyklizení obchodních pozic. Evropa se ocitla v těžké situaci. Potřeba exotického zboží, zejména koření a zlata, nutila k hledání jiných obchodních spojení. Toho nejlépe využilo právě Portugalsko. Již první výprava Jindřicha Mořeplavce ve dvacátých letech 15. století ukázala, že Afrika není tak malá, jak si všichni původně mysleli. Pozornost, kterou Portugalsko západní Africe věnovalo, se vyplatila. Zlato a zejména černí otroci znamenalo pro Portugalsko výrazné bohatství. To se však stalo trnem v oku zejména sousednímu Španělsku, které nemělo na nákladné výpravy v 15. století prostředky, a proto se pokoušelo získat něco z afrického bohatství státem podporovaným pirátstvím.

I přes velké úspěchy na západním pobřeží si Portugalsko uvědomovalo, jak je důležité prorazit cestu do Indie. Cesta byla uskutečněna až za panování krále Manuela (1495–1521), se kterým také přišel zlatý věk portugalské říše. Do čela malé flotily tří karak se postavil nepříliš známý Vasco da Gama. Plavba byla úspěšná a 20. května 1498 stanula výprava před významným jihoindickým přístavem Kalikatem. Po tomto úspěchu už král Manuel nepochyboval o nutnosti pokračovat v další kolonizaci. Ozbrojené flotily lodí, které pak do Indie postupně vypravoval, již vyplouvaly beze strachu z daleké plavby. Portugalci rychle a snadno získávali další velká přístavní města na východním pobřeží Afriky a na pobřeží Indie. V roce 1509 přepluly portugalské flotily Bengálský záliv a o dva roky později, roku 1511, ovládli Malaku, tehdejší centrum arabského obchodu s kořením. Další výpravy, vedené přes Atlantský oceán, nebyly již tak úspěšné. Portugalsku připadla Brazílie, která však byla v porovnání se španělskou Amerikou vcelku chudá. Přesto se stalo tehdejší Portugalsko nejmocnější námořní říší světa.

V polovině 16. století však již Portugalsko nemělo sílu tuto říši spravovat. Výnosům ze zámořských plaveb nedokázalo dát pevnou ekonomickou základnu, zisk šel v konečném důsledku zejména anglickým, francouzským a nizozemským firmám, které dokázaly z přivezeného zboží vytvářet zajímavé komodity, jež mohly úspěšně nabízet. Tehdejší král Jan III. (1521–1557) si nebezpečí neuvědomoval, více než o zdánlivě zajištěnou ekonomiku se staral o ideologickou a náboženskou jednotu státu. Po jeho smrti se této linie držel i jeho vnuk Šebestián (1557–1578). Ani on nedokázal zbavit svoji zemi okovů středověku. „Král Šebestián působil dojmem křižáckého rytíře v době, která si žádala ekonoma a moderního administrátora.“ Rytířská tažení do islámského Maroka se stala osudnými nejen jemu, ale i celému Portugalskému království. V bitvě poblíž Alcácer Quibiru roku 1578 bylo portugalské vojsko na hlavu poraženo, mladý bojechtivý král zmizel v bojové vřavě. Nikdo jej neviděl umírat a jeho mrtvola nebyla nikdy nalezena. Proto mohla vzniknout legenda o rytíři, který se jednou vrátí pomoci svému lidu. U nás má tato legenda ohlasy v pověsti o králi Ječmínkovi. Portugalsko se však ocitá na pokraji propasti. Šebestián nezanechal žádné potomky, vlády se proto chápe jeho prastrýc, kardinál Jindřich. Bylo však zřejmé, že šestašedesátiletý, nemocný Jindřich je řešením pouze přechodným. O portugalský trůn propuká spor mezi třemi vnuky krále Manuela I., Filipem II., králem španělským, Kateřinou, vévodkyní z Braganzy a převorem kláštera v Cratu Antonínem. I přes odbojovou činnost převora Antonína a celkové protišpanělské tendence lidu, podlehla portugalská šlechta tlaku Filipa II. a roku 1581 jej v Tomaru slavnostně provolala portugalským králem pod jménem Filip I. „Po nesmírném vzepětí portugalského národa, které půl druhého století stravovalo veškerou jeho energii, se dostavila únava a odevzdanost.“ Vyčerpaný stát se smířil s personální unií se Španělskem.

Španělsko v době zřízení personální unie představovalo nejmocnější stát Evropy. Po dobytí říše Inků a Aztéků ovládalo velké bohatství Nového světa, porážkou Turků u Lepanta roku 1571 si zajistilo převahu ve Středozemí. Budovalo světovou říši, založenou na koloniálním obchodu. Taková orientace byla Portugalsku blízká a vzhledem k pokrevní spřízněnosti obou vládnoucích rodů vyzněla personální unie se Španělskem jako logické řešení. Král Filip I. z rodu španělských Habsburků při své korunovaci v Tomaru zaručil práva, jež měla Portugalsku v rámci dualistické monarchie uchovat nezávislost a svobody, kterých požívalo dosud. Zavázal se jmenovat do nejdůležitějších funkcí pouze rodilé Portugalce, svolávat k projednávání závažných rozhodnutí zemské kortesy, administrativy obou zemi byly zřetelně odlišeny.

Dá se říci, že vláda Filipa I. (1580–1598) byla pro Portugalsko dočasným přínosem. Díky španělské podpoře bylo vyřešeno mnoho ekonomických i politických problémů, madridský dvůr přispíval na obchod s Orientem a pomáhal jej organizačně spravovat. Zavedení americké kukuřice pomohlo i jinak trpícímu portugalskému venkovu. Filip I. důsledně dodržoval Tomarské dohody, byla zachována dosavadní úřední, právní i armádní struktura, úředním jazykem byla pouze portugalština, zachována zůstala národní měna. Postupně se však začaly projevovat i negativní důsledky unie.

Spolu se silným spojencem, jehož „zlatý věk“ byl však již pomalu na ústupu, získalo Portugalsko také dva mocné nepřátele, jejichž hvězda byla naopak právě na vzestupu, totiž Anglii a Nizozemí, tedy dosavadní tradiční portugalské obchodní partnery. „Zákaz obchodu s Anglií a Holandskem mohly kompenzovat výhody habsburské říše, přesto však začala být ještě před koncem Filipovy vlády těžko snesitelná smršť pirátských i oficiálních nájezdů nových protivníků na špatně bráněné a velmi řídce obsazené portugalské zámoří.“ Konec snu o španělsko–portugalské nadvládě na moři znamenala porážka společného loďstva Anglií při pokusu potrestat protestantský ostrov roku 1588. Oslabení iberské flotily otevřelo anglickým a holandským lodím větší prostor pro obchod se zámořím i možnost ovládnutí mnoha kolonií. Španělská a zejména portugalská koloniální říše se pomalu počíná bortit.

Za vlády Filipa II. (1598–1621) začala portugalská nespokojenost s unií výrazně sílit. Greenwichská smlouva, spojenectví Francie, Anglie a Nizozemí proti Španělsku (a tudíž i Portugalsku), ustanovená na přelomu století, zahájila systematickou likvidaci portugalských pozic. Španělsko roku 1609 uzavřelo s Nizozemím příměří, bylo to však na úkor Portugalska, neboť jedním z důsledků bylo uznání holandského práva na obchod s Indií a Indonésií, s ostrovy bohatými na koření, tedy s oblastí, v níž mělo dosud Portugalsko obchodní monopol. Lisabon neměl šanci nepříznivý vývoj zvrátit. Těžká zemědělská krize, jež začala již dříve, a jejímž důsledkem byl mimo jiné i mor, spolu s rostoucí přezíravostí Madridu k portugalským záležitostem, stále více podněcovala protišpanělské nálady. Potíže vyvrcholily za vlády Filipa III. (1621–1640). Sílící porušování tomarských úmluv, neúměrné daňové zatížení, povinnost odcházet bojovat za Habsburky ve třicetileté válce – to byly některé z důvodů, proč se portugalská reprezentace, podnícena i mnoha lidovými povstáními, rozhodla roku 1640 vydat cestou odporu proti Španělsku. 1. prosince 1640 namířilo 40 spiklenců své meče proti portugalské místodržitelce, vévodkyni z Mantovy, a přinutilo ji podepsat příkazy k vydání pevností se španělskou posádkou a také válečného loďstva. Na místě byl provolán nový král, osmý vévoda z Bragancy, jako Jan IV. Ačkoliv bylo jasné, že Španělsko se se ztrátou Portugalska dobrovolně nesmíří, nezávislost byla vyhlášena.

„Období personální unie lze rozdělit do dvou period. Doba Filipa I. přinesla Portugalsku půldruhé dekády relativního klidu a prosperity. Dobu dalších dvou Filipů je možno charakterizovat jako narůstání a vyvrcholení krize. Z toho se velmi často vybudovala zjednodušující konstrukce, že celé společné dějiny se Španělskem měly protinárodní, dekadentní, a nežádoucí charakter. Taková charakteristika však odporuje historické pravdě, a to jak vzhledem k situaci ve Španělsku i v mezinárodních vztazích, tak ve vztahu k osobě Filipa I., který se osvědčil jako panovník respektující portugalské odlišnosti a potřeby.“^[zdroj?]

Král Jan IV. (1640–1656) si byl vědom toho, že ač se převrat snadno podařil, mnohem těžším problémem bude nově nabytou nezávislost udržet. Španělsko bylo zatím plně zaměstnáno válkou za udržení Nizozemí, bylo však jen otázkou času, kdy se jeho pozornost obrátí směrem k neposlušnému Portugalsku. Nový král tedy začal hledat spojence mezi španělskými nepřáteli. Už roku 1641 byl sjednán mír s Anglií, Francií i Švédskem, s pevnou podporou u nich však Jan IV. počítat nemohl. Přes povzbuzující vítězství ve svých koloniích (vyhnání Holanďanů z Brazílie), bylo Portugalsko velmi zranitelné, zvláště když Španělsko roku 1659 uzavřelo Pyrenejský mír s Francií. Ač byl Madrid poražen, ukončení války mu umožnilo vrhnout zbývající síly proti Lisabonu.

Nový král Alfonso VI. (1656–1667), který nastoupil jako třináctiletý, byl zčásti chromý a duševně retardovaný. Jeho matka, Luisa de Guzmán se prohlásila regentkou a v roce 1661 uzavřela sňatkem své dcery Kateřiny a anglického krále Karla II. významné dynastické spojení s Anglií. Portugalsko si tak zjednalo mocného spojence. S ním v zádech se Portugalci mohli pustit do rozhodujících bojů. Z Francie přešel do portugalských služeb maršál Friedrich von Schomberg, který provedl nutnou vojenskou reformu. Španělský vpád přišel roku 1662. Přes počáteční úspěchy však byli Španělé díky Schombergově taktice a anglické pomoci poraženi, nejdříve roku 1663 v Ameixialu u Estremozu, konečné vítězství přišlo roku 1665 u Montes Claros. Portugalská nezávislost byla stvrzena Lisabonskou mírovou smlouvou z 13. února 1668.

Následující půlstoletí se neslo v duchu snahy Portugalska alespoň částečně udržet krok s „novou Evropou“. Za vlády Petra II. (1667–1705) se prohlubovalo spojenectví s Anglií, které se ještě víc upevnilo po válkách o španělské dědictví nástupem Bourbonů na španělský trůn. Z obchodu s Anglií mělo užitek hlavně portugalské vinařství, ostatní odvětví, zejména textilní, však nebyla schopna se na světovém trhu uplatnit, výnosy z kolonií se krátily. Portugalsko se definitivně stalo druhořadou mocností.

Tomuto úpadku se odhodlaně pokoušel čelit král Jan V. (1705–1750). Vzdělaný, osvícenský král se nehodlal smířit s rostoucím přehlížením Portugalska evropskými mocnostmi. Podařilo se mu zastavit obohacování Francie a Nizozemí v portugalských koloniích, ve čtyřicátých letech se mu dokonce podařilo obsadit řadu nových indických základen a vytvořit zde provincii Nově dobytých území. Pozorně sledoval i situaci v Brazílii. Z původně chudé země, která více brala než dávala, se stala zejména díky produkci cukru a nově objeveným nalezištím zlata a diamantů, jedna z nejbohatších kolonií.

hrabě Pombal

Zemětřesení v Lisabonu 1755, mědirytina

Josef I. (1750–1777) dokázal úspěšně přestát konflikt se Španělskem za sedmileté války a směle se vrhl do doby osvícenského absolutismu. Praktických vládních povinností se chopil první ministr Sebastião José de Carvalho e Melo, pozdější hrabě Pombal, jedna z nejdůležitějších osob Portugalska této epochy, který získal zkušenosti jako velvyslanec v Londýně a Vídni. „Zaostávání vlasti mu bylo díky nadhledu naprosto zřejmé a jako léčbu zvolil rakouské metody.“ Dříve než však svůj systém moci vybudoval, přišla nečekaná katastrofa. Zemětřesení, které propuklo v Lisabonu 1. listopadu 1755, nemělo v Evropě té doby obdobu. Lisabon byl prakticky zničen, 25–30 000 lidí zahynulo. Pombal si ve vzniklém chaosu vyhradil plnou moc. Zmobilizoval všechny zdroje a zahájil revoluční přestavbu, kdy z trosek města starého, vyrostla nová moderní metropole. „Syn zemětřesení“ je dodnes portugalským hrdinou a jeho socha na Praca Marques de Pombal, jednom z největších lisabonských náměstí, je jedním z největších monumentů města.

Rázné a úspěšné kroky po zemětřesení upevnily Pombalovu moc a ten se mohl vrhnout na důležité reformy. I když si udělal mnoho nepřátel, v duchu osvícenského absolutismu omezil moc šlechty a církve (nařídil například zrušení Jezuitského řádu v Portugalsku). Byl autorem mnoha reforem v oblasti hospodářství (pěstování pšenice na úkor vína), obchodu (poukázal na význam loďařství) a řemesel (podpora vzniku manufaktur). Zřídil systém základního vzdělání, reformoval univerzity a dal podnět k založení mnoha nových škol a učených spolků. Roku 1761 zrušil v Portugalsku otroctví a formálně osvobodil i brazilské Indiány. Doba cílevědomého přibližování vyspělé Evropě však neměla dlouhé trvání.

Pombalovo slunce zhaslo v okamžiku úmrtí Josefa I. Jeho dcera, nová královna Marie I., zvaná Pobožná (1777–1816), měla velmi blízko ke šlechtě a církvi, tedy k tradičním odpůrcům progresivního ministra. Starý státník byl obžalován z mnoha zločinů. Vzhledem ke stáří a nemoci mu byl prominut hrdelní trest, svoji pohanu však dlouho nepřežil. Zemřel 8. května 1782.

Pombalovy reformy zanechaly po jeho smrti Portugalsku dobré dědictví. Americká válka za nezávislost a války proti revoluční Francii udělaly z Portugalska vyhledávaného dodavatele. „Ve srovnání s průmyslovým rozmachem Anglie a s intelektuálním vzestupem Francie však Portugalsko připomínalo tiché zákoutí, kde lze nanejvýš snít o někdejší velikosti.“ Zhoršující se psychický stav královny Marie přinutil roku 1792 ustanovit regentem jejího syna Jana (pozdější Jan VI., 1816–1826), který však jevil zájem spíše o „dobře prosmažená kuřata“, než o reformní ambice.

Královská rodina prchá z Portugalska do Brazílie

Stejně jako ostatní evropské monarchie přijalo Portugalsko revoluční změny ve Francii podrážděně. Přes všechnu snahu o neutralitu se Portugalsko zavlečení do válečného konfliktu nevyhnulo. Tlak tradičního spojence, Anglie, jej přinutil roku 1793 k výbojům proti Francii, které byly spíše prázdným gestem. Když však bylo roku 1796 uzavřeno španělsko-francouzské spojenectví, ocitnul se lisabonský dvůr v nezáviděníhodné situaci. Přes riziko vpádu ze Španělska však Portugalsko nechtělo porušit tradiční přátelství s Anglií.

Španělsko oficiálně vyhlásilo Portugalsku válku 2. května 1801 a o několik dní později překročila španělská armáda hranice. Po naprostém kolapsu portugalské obrany následoval podpis mírové smlouvy v Badajozu 6. června 1801, která nemohla přinést nic jiného než krajní pokoření. Lisabon musel zaplatit 25 milionů liber válečné náhrady, musely být také přerušeny kontakty s Anglií, což se silně dotklo portugalského obchodu. Mír neměl dlouhé trvání. Portugalci se stále snažili udržovat alespoň tajný styk s Anglií, Angličané směli tajně odplouvat se vším svým majetkem. Později však musel Lisabon na naléhání Paříže přikročit k uvěznění posledních britských občanů v zemi a ke konfiskaci jejich majetku. „Výsledek zoufalých manévrů se dostavil: Lisabon si znepřátelil Paříž i Londýn.“

27. října 1807 podepsala ve Fontainebleau Francie se Španělskem smlouvu, jež měla vymazat Portugalsko z mapy Evropy. Portugalsko mělo být zabráno a po skončení válek rozděleno mezi zasloužilé Napoleonovy spojence. Třicetitisícové vojsko pod velením generála Andoche Junota vpochodovalo do Portugalska 10. listopadu 1807. Královský dvůr emigroval za pomoci Británie do Brazílie a hrstka sedláků, která se vojsku postavila na odpor, znamenala spíše jen symbolické gesto, jež se mělo pokusit zachovat národní hrdost. Ani nadvláda Španělska neznamenala pro Portugalsko takovou potupu. Zdálo se, že se jeho historie uzavřela, ale již 1. srpna 1808 se po povstání v Portu vylodili britští vojáci pod velením Artura Wellesleyho a porazili francouzské jednotky maršála Junota v několika menších střetnutích (bitvy u Rolicy, Wimeira). Zároveň došlo pod vedením Britů k obnově a rozšířování portugalské armády, která se v následujících letech podílela nejen na vyhnání Francouzů z Portugalska. V bitvě u Busaca spojené armády Portugalska a Velké Británie 27. září 1810 porazily Massenovy Francouze a další postup Francouzů přímo na Lisabon zastavila na svou dobu pozoruhodná obranná linie o Torres Vedras. Tím pokusy Napoleona o dobytí Portugalska skončily a britsko-portugalské vojsko ve spolupráci se španělskými povstaleckými jednotkami začalo vytlačovat Francouze ze Španělska. Portugalští vojáci se zúčastnili většiny rozhodujících bitev v Poloostrovní válce a po boku svých britských spolubojovníků vstoupili i jižní Francie v roce 1814.