Dějiny Niše

Vykopávky římského města Mediana, které se nacházelo východně od centra současné Niše

Niš patří mezi nejstarší města Balkáně. Ve 3. století př. n. l. zahnali Keltové Ilyry z oblasti dnešního jihu Srbska a založili osadu s názvem Navissos.[1] Římané město dobyli roku 75 př. n. l. a přejmenovali jej na Naissus, které se postupem času stalo jedním z nejdůležitějších vojenských táborů (castrum) na Balkáně. Městem vedla strategická silnice Via Militaris, která spojovala Konstantinopol přes linii Adrianopolis-Philippopolis-Serdica-Naissus s Singidunumem (dnes Bělehrad). Jeho strategická poloha na trase z Konstantinopole do Dinárských hor, v údolí řeky Moravy, byla předpokladem pro další rozvoj a úspěšný růst starověkého města. Antické město mělo svůj vodovod, kanalizaci, opevnění a nalezeno bylo rovněž i raně křesťanské hradiště.[1]

Roku 274 se v Niši narodil Konstantin I. Veliký, který se jako římský císař prosadil především legalizací křesťanství. Také západořímský císař Constantius III. pocházel z Niše.

Ve 4. století byla ve městě vybudována bazilika a zřízena eparchie. Naissus se tak stal významným náboženským centrem na pomezí východního a západního rozhraní říše. Mnozí z jeho církevní představitelů své doby přispěli k rozvoji a upevnění tehdejší teologie.

Po roce 395 patřilo město Naissus Východořímské říši. V období pozdního Říma bylo často obléháno a čas od času obsazováno a pleněno různými nájezdníky (např. v roce 441 Hunové, v roce 480 Barbaři).^[zdroj?] Nadvládu nad Niší získal na krátkou dobu v 6. století císař Justinián I., který se pokoušel obnovit slávu někdejší Římské říše, nicméně ani on nedokázal město uchránit před neustálými nájezdy Avarů.

Kolem roku 580 se v okolí města Naissus začali usazovat první Slované, kteří mu dali slovanský název Niš (v cyrilici ниш).

V 9. století se stalo město součástí říše cara Simeona, o století později bylo opět zabráno Byzantskou říší, která se pokusila oblast dnešního jižního Srbska znovu kolonizovat. Město bylo dle historických záznamů dobře rozvinuté již v 10. století a ve století jedenáctém bylo opět opevněno.[1] Ve 12. století o město několikrát bojoval srbský car Štěpán Nemanja a také uherský král Béla III. Nakonec se město stalo součástí středověkého srbského státu pod nadvládou cara Štěpána Dušana.

V roce 1385 padla Niš do rukou sultána Murada I. Dobytím Srbska (o čtyři roky později došlo k známé Bitvě na Kosově poli, která předznamenala konec středověkého srbského státu) však byly přerušeny původní obchodní trasy, což donutilo mnohé obchodníky Niš opustit. Válčení mezi různými stranami bylo navíc důvodem, proč z Niše odešlo i další obyvatelstvo. Město tak zůstalo po nějakou dobu zcela prázdné.

Mešita (dochována bez minaretu) v nišské pevnosti

Brána do nišské pevnosti

Turci nakrátko Niš ztratili, a to po bitvě, ve které roku 1443 společnými silami János Hunyadi a Đurad Branković zatlačili osmanskou armádu až na území dnešního Bulharska. V srbských rukou však zůstala Niš pouze do roku 1448, kdy se Turci odhodlali k protiútoku (který se nakonec ukázal být úspěšným).

Francouzský cestovatel Bertrandon de la Broquière při své pouti do Svaté země v polovině 15. století popsal Niš jako rozbořené město, které je však obklopeno hustě osídleným venkovem.

Jistý přínos k znovuobnovení obchodního významu města přinesla i kolonie obchodníků Dubrovnické republiky, která byla v Niši po dlouhou dobu přítomná. V závěru 16. století žilo v Niši již okolo dvaceti rodin, jejichž vlastí bylo jaderské pobřeží. V roce 1553 byl vybudován první zájezdní hostinec (karavan-seraj)[2]. V té době mělo město okolo tisíc pěti set obyvatel. O téměř sto let později zde byl zbudován i kamenný most přes řeku Nišavu.

Turecká nadvláda nad městem Niš trvala 245 let. Město se stalo pro Turky významným místem, především ze strategického hlediska - severně od něj začíná údolí řeky Moravy, které se táhne až k Dunaji, tedy i hranici s Uherskem. Pevnost, která byla dokončena v roce 1723 (dodnes je do velké míry dochována), patřila ve své době k ukázkám nejsofistikovanější osmanské pevnostní techniky.^[zdroj?] V 18. století měla Niš okolo 20 000 obyvatel, převážně Turků a dalších nimi porobených národů. Srbové, podobně jako tomu bylo i jinde na Balkáně, žili ve vlastní čtvrti.

Do rakouských rukou se dostala Niš celkem dvakrát; nejprve v roce 1690, kdy se krátce poté rychle Rakušané stáhli a podruhé v roce 1737. Poslední velká válka mezi Rakouskem a Osmanskou říší skončila nakonec pro Turky katastrofou, neboť se rakouské armádě podařilo úspěšně proniknout hluboko za tehdejší hranici na řekách Sávě a Dunaji. V roce 1737 došlo rakouské vojsko až do Niše, kterou obsadilo bez jediného výstřelu. Turecké obyvatelstvo uprchlo na území dnešního Bulharska. Na jeho místo přišli židé, kteří byli vyhnáni z území dnešní Itálie. Nakonec se ale i v tomto případě Rakušané stáhli zpět na sever a v Niši byla obnovena turecká správa.

V roce 1804 vypuklo na území regionu Šumadija tzv. První srbské povstání. Osmanská říše, která byla oslabena díky vnitřním sporům a především v Evropě probíhajícím napoleonským válkám, nedokázala zastavit vzpouru proti místním správcům. Ti se na území současného jižního Srbska chovali de facto nezávisle na vládě v Cařihradě. Ozbrojené střety pravoslavných sedláků a muslimských správců zachvátily i město Niš a jeho okolí. Vrcholem byla tzv. čegarská bitva mezi tureckým vojskem a srbskými vesničany, která skončila rozhodným tureckým vítězstvím. Lebky padlých sedláků byly poté pro výstrahu zasazeny do mohutného sloupu na jižním okraji města (tzv. ćele kula - věž lebek). Dodnes se jedná o významnou tureckou památku, svého druhu jedinečnou.

V první polovině 19. století se počet obyvatel Niše pohyboval někde mezi 10-15 tisíci. Neúspěšný pokus o povstání z počátku 30. let vedl řadu srbských sedláků k opuštění města a přesídlení na sever na území srbského knížectví. Roku 1838 zasáhla město Niš morová rána, která znamenala dramatický propad v počtu obyvatelstva. V následujících desetiletích se však tento počet začal opětovně zvyšovat.

Další pokus o povstání srbského obyvatelstva proti Turkům se odehrál na počátku 40. let a poté ještě v letech šedesátých. V roce 1861 město navštívil velký vezír Kibrizli Mehmed-paša, během jehož přítomnosti byl zřízen zvláštní soud, připravované spiknutí odhaleno, a viníci exemplárně potrestáni.

Roku 1868 byla v Niši otevřena první veřejná knihovna.

11. ledna 1878, na konci dvouleté srbsko-turecké války, která se konala mezi lety 1876 - 1878, získalo Srbsko Niš. Formálně potvrdila převzetí města do srbských rukou i Sanstefanská mírová smlouva, která ke knížectví připojila oblasti okolí dalších měst, jakými byly Leskovac, Pirot a Vranje. Milan I. Obrenović obsadil město v podstatě bez boje, neboť se turecké vojsko dalo na útěk.^[zdroj?] Město, které se stalo po Bělehradu druhým největším v samotném Srbsku, hrálo v některých chvílích i úlohu druhé srbské metropole; sídlili zde církevní představitelé a zasedal zde i několikrát parlament (skupština). Až do první světové války v něm žilo ještě několik tisíc Turků a příslušníků Osmany kdysi porobených národů. Hned po osvobození měla Niš 12 801 obyvatel.[2]

Připojení k Srbsku, které v druhé polovině 19. století procházelo dynamickou transformací ze zaostalého patriarchálního státu v moderní evropskou zemi, znamenalo pro město samotné impulz k bouřlivému rozvoji. Město sice bylo uchráněno mnohých razantních modernizačních vln, se kterými se setkala jiná srbská města (např. Bělehrad, Valjevo, Kragujevac aj.) a zachovalo si část svého orientálního rázu. V roce 1884 byla dokončena železniční trať z Niše do Bělehradu údolím řeky Moravy. 15. listopadu přijel do města první vlak. Ještě téhož roku začaly vycházet první noviny.

Roku 1878 bylo v Niši otevřeno gymnázium[2] Příchod železnice v roce 1883 přinesl i vznik továren, mezi které patřil např. i pivovar; o několik let později i cihelny, potravinářské závody apod. V roce 1897 zde byla vybudována továrna na vojenský textil.[2]

V roce 1895 mělo město již dokonce tři školy. V 90. letech byly v Niši otevřeny konzuláty některých evropských zemí, mezi které patřilo např. Rakousko-Uhersko, Řecko, či Francie.

V roce 1885 byla Niš centrální místem, kde se shromažďovaly jednotky srbské armády na útok na Bulharsko (který však skončil rozhodným bulharským vítězstvím a srbskou porážkou). V té době zasedala v Niši vláda, skupština a přesídlil sem na krátkou dobu i král Milan.

Park na vrcholu Bubanj, kde během německé okupace Srbska docházelo k masovým vraždám zajatců z koncentračního tábora Crveni krst

Před vypuknutím první světové války byly do Niše přesídleny mnohé srbské instituce, neboť byl Bělehrad, nacházející se de facto na hranici s Rakousko-Uherskou monarchií, v podstatě nebránitelný. Generální štáb srbské armády byl přemístěn do Kragujevace, který byl blíže fronty. Rovněž do Niše přesídlila některá velvyslanectví. 7. prosince 1914 zasedal v Niši i parlament. O rok později se usnesl o tom, co má být cílem srbské válečné politiky - sjednocení všech jihoslovanských národů do jednoho státu. Tento závěr byl stvrzen v tzv. Nišské deklerace.

Během první světové války se Srbové zpočátku úspěšně bránili na severu země postupujícím rakousko-uherským vojskům, nicméně následný překvapivý^[zdroj?] bulharský útok do prostoru jižního Srbska znamenal pro vývoj války klíčový obrat. V říjnu 1915 město obsadila bulharská armáda. Spolu s celou oblastí jihovýchodního Srbska byla Niš vystavena tvrdé okupační správě a bulharizaci. Město bylo osvobozeno až po průlomu na tzv. soluňské frontě na podzim 1918. První srbská armáda dosáhla Niše dne 12. října 1918.

Po reorganizaci Jugoslávie a vydání tzv. Vidovdanské ústavy se stalo město centrem samosprávné jednotky (oblasti). Tehdy mělo zhruba 27 975 obyvatel.[1] Po roce 1929 byla Niš ustanovena jako centrum tzv. Moravské bánoviny, která zahrnovala oblast od Kladova až po Vučitrn.

V letech 1930 - 1958 zajišťovaly městskou dopravu v Niši tramvaje. Kromě vlaku bylo město v 30. letech dostupné i letecky; jednak došlo k modernizaci nišského letiště, které sloužilo již v balkánských válkách, jednak byl zahájen provoz na vnitrostátní sezónní letecké lince Bělehrad - Niš - Skopje. V roce 1937 získalo město moderní vodovod.

Na samém počátku dubnové války, dne 6. dubna 1941 bylo bombardováno v časných raných hodinách nišské letiště.[3] Následující den byla sice nařízena po celé Jugoslávii všeobecná mobilizace, ta však měla jen malou odezvu. 8. dubna bombardovala Luftwaffe samotné město, což si vyžádalo několik set mrtvých a další stovky raněných. Dalšího dne Němci vojensky obsadili město poté, co veškeré snahy o obranu východní části jugoslávské monarchie ztroskotaly.

Němci zřídili v Niši okupační správu a začali se systematickou likvidací všech osob, které považovali za nepřátelské, nebo nevhodné. Zatýkáni a popravováni byli proto také i komunisté. Na území města byl zřízen koncentrační tábor a několik vězení pro válečné zajatce. Mnozí ze zajatců byli po dlouhodobé internaci hromadně zabíjeni na vrchu Bubanj jihovýchodně od města. V lednu 1942 převzaly kontrolu nad městem Niš bulharské okupační jednotky.

K závěru války bombardovalo Niš sovětské letectvo. Především noční nálety na město dokázaly účinně eliminovat posádky německého vojska, vedly však k ohromným obětem ze strany civilního obyvatelstva. Niš byla osvobozena dne 14. října 1944 během společné operace Rudé armády, jugoslávských partyzánů a bulharské armády (která během roku 1944 přešla na stranu Spojenců) .

Po druhé světové válce došlo k rapidnímu rozvoji města

Po druhé světové válce se stala Niš regionálním centrem jižního Srbska. V závěru 60. let 20. století překonalo město metu 100 000 obyvatel. Přestože v případě většiny srbských měst počet obyvatel na přelomu 20. a 21. století spíše klesal, v případě Niše, Bělehradu a Nového Sadu je však trend stále vzrůstající.

• Milovan Ristić - Istorija grada Niša

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Niše na Wikimedia Commons