Vranje

Původ jména Vranje není jasně doložený. Podle některých výkladů je slovanského původu, příbuzné se slovem vrána nebo s českým vrané. Pro okolní oblast používalo místní obyvatelstvo jméno Vranja. V bulharštině se pro město používá jméno Враня; používalo se pro město během bulharských okupací Vranje za světových válek.

První zmínka o městě pochází z roku 1093. Nejspíše vzniklo na místě římské osady Anausarumom.[1]

V roce 1455 bylo spolu s celým okolím obsazeno tureckými vojsky. V dobách vrcholného středověku bylo křižovatkou cest mezi Srbskem, Makedonií a Bulharskem, klíčovým místem na moravsko–vardarské spojnici. Vyráběly se zde především zbraně a železné předměty.

Podle cestopisu Benedikta Kuprešiće z roku 1530 tvořilo město Vranje pevnost a malá osada v jejím okolí. Pevnost představoval dnešní hrad Markovo Kale a zbytek sídla pak tvořilo jeho podhradí, ze kterého se postupně vyvíjelo jádro dnešního města. V té době bylo centrem vlastní náchie. Nacházelo se zde 35 muslimských a 33 křesťanských domů.

Díky významné poloze na hlavní spojnici dnešního Srbska se zbytkem Osmanské říše lákalo město pozornost v Osmanské říši. Usazovali se zde kolonisté a město se postupně rozšiřovalo. Vznikla řada mešit a turecké lázně. Místní kupci měli obchodní kontakty v celé Osmanské říši a běžně ovládali arabštinu a turečtinu.

Dochovaná stavba z doby existence Osmanské říše – Pašův konak, která dnes slouží jako budova muzea.

V letech 1689–1690 bylo město okupováno rakouskými vojsky v závěru tzv. velké turecké války. Po skončení konfliktu část místního pravoslavného obyvatelstva odešla na sever v rámci tzv. stěhování Srbů.

V roce 1844 zde vypuklo tzv. ašaratské povstání místního tureckého obyvatelstva, které odmítalo reformy, prosazované vládou (Vysokou portou) v Istanbulu. Tyto reformy měly zlepšit postavení pravoslavného (srbského) obyvatelstva. Protesty vyústily v hněv místních Turků vůči křesťanské populaci a k jeho ostrakizaci.

Roku 1878 bylo město osvobozeno od turecké nadvlády. Podle prvního srbského sčítání lidu mělo Vranje 8291 obyvatel a 1803 domů.[1] Na počátku 20. století dosahoval počet obyvatel již okolo dvaceti tisíc. Nacházel se zde i konzulát Osmanské říše. Z Vranje byly často vysílány skupiny četniků na území dnešní Severní Makedonie, kde podnikali výpravy proti tamním Turkům.

V roce 1883 získalo město první urbanistický plán. O tři roky později byla přivedena ze severu (z Niše) i železniční trať. V roce 1889 byla prodloužena do Skopje.

Dne 4. dubna 1904 město postihlo zemětřesení, které způsobilo velké materiální škody. Z celkových 2043 tehdejších budov jich bylo zničeno nebo vážně poškozeno 891, což představovalo celkem 38,7 % všech staveb. Nebyly však žádné oběti na životech a pouze dva zranění.

V roce 1919 byl ve Vranji založen první fotbalový klub s názvem Jedinstvo (Jednota) a brzy nato i druhý s názvem Sloga. Po druhé světové válce se názvy obou klubů změnily na Hajduk a Građanski. V roce 1920 byla do Vranje zavedena elektřina.[1]

Dodnes se zde však (stejně jako v celém jižním a východním Srbsku) dochovala celá řada tureckých památek (např. Pašinov konak, Markovo kale aj). Město těžce strádalo během balkánských válek i první světové války. 9. dubna 1941 Vranje obsadila německá vojska a po několika týdnech je postoupila Bulharům. Během okupace docházelo ve Vranje k řadě perzekucí místního obyvatelstva; několik set lidí bylo za čtyři válečná léta zabito a několik tisíc uvězněno.^[zdroj?] Město bylo osvobozeno dne 7. září 1944. Po druhé světové válce se zde rozvíjel textilní, obuvní a další zpracovatelský průmysl.

V roce 1951 město mírně poničilo zemětřesení. Roku 1979 bylo administrativně sloučeno s řadou dalších obcí v okolí.[2]

Vranje vykazovalo značný růst počtu obyvatel již od počátku 20. století. Díky industrializaci a dopravnímu spojení nadregionálního významu město dosáhlo cca 60 tisíc obyvatel. Drtivá většina z nich je srbské národnosti; k nejpočetnějším menšinám patří Romové. Několik stovek osob se také v posledním sčítání přihlásilo k bulharské, resp. makedonské národnosti.

Místní obyvatelstvo hovoří specifickým dialektem srbského jazyka, který je blízký makedonštině a bulharštině.

V blízkosti města se nachází přírodní památka údolí Kazanđol, které je navštěvováno turisty. Oblíbené je také Aleksandrovacké jezero.

Historická budova továrny na zpracování tabáku.

Až do poloviny 20. století bylo Vranje městem, kde se většina obyvatel věnovala především řemeslu. S počátkem budování průmyslu v 60. letech řada tradičních řemesel zanikla. Bylo vybudováno několik továren: zpracování tabáku (DIV), SIMPO, textilní továrna Koštana, bavlněný kombinát Jumko, Alfa Plam, SZP Zavarivač Vranje. Počet zaměstnanců ve městě vzrostl z 1525 v roce 1961 na 4 374 v roce 1971 a 32 758 v roce 1998. V závěru 20. století došlo vzhledem k problematické hospodářské situaci země k postupnému krachu jednotlivých továren. Textilní průmysl se ukázal být neschopným konkurence s dováženým zbožím. Nezaměstnanost ve Vranji je jednou z nejvyšších v celém Srbsku.^[zdroj?]

V roce 2008 bylo na území města Vranje evidováno 10 832 žáků základních škol a 4 948 studentů středních škol. Vedle běžných základních a středních škol se zde nacházejí i dvě školy se speciální výukou, a to hudební škola Stevana Mokranjce a Škola pro základní a střední vzdělávání Vule Antiće. Nachází se zde také jedna vyšší odborná škola a tři detašované fakulty vysoké školy.

V roce 1999 mělo město pět středních škol a šest základních škol. V současné době má Vranje 15 základních a 8 středních škol.[2]

• Borisav Stanković (1876—1927), srbský realistický spisovatel
• Justin Popović (1894—1979), pravoslavný teolog
• Jovan Hadži-Vasiljević (1866—1946), historik
• Rista Nikolić (1877—1917), student Jovana Cvijiće[3], zakladatel Srbské zeměpisné společnosti.
• Hadži Todor Dimitrijević (1889—1977), lingvista a publicista
• Đorđe Tasić (1892—1943), doktor práv
• Olivera Verica Đorđević (1922—1942), účastnice partyzánského boje
• Sima Pogačarević (1908—1941), bojovník z druhé světové války
• Milan Vlajinac (1877—1964) člen srbské delegace na mírové konferenci ve Versailles.
• Jovan Stefanović Kursula (1900—1968), operní zpěvák
• Radoslav Radivojević (1943—2009), herec
• Vera Cenić (1930—), spisovatelka
• Miroslav Cera Mihailović (1955—), spisovatelka,
• Sunčica Denić (1956—), spisovatelka
• Blagoje Savić, básník
• Nenad Trajković, básník překladatel a literární kritik
• Jug Radivojević, divadelní režisér
• Ana Radivojević, režisérka a herečka
• Ljubiša Opačić (1968—2008), kytarista skupiny Bajaga i Instruktori

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Историја Врања na srbské Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Vranje na Wikimedia Commons

• Oficiální stránky města (srbsky)