Pirot

Městem protéká řeka Nišava. V blízkosti Pirotu se nachází několik pohoří, například Stara planina, Vlaška planina, Belava[3] a Suva planina. Ve středu města se nachází pevnost Momčilov Grad.

Kromě toho je se severovýchodně od města nachází i Zavojské jezero (srbsky Завојско језеро), které je atraktivním turistickým cílem, stejně jako vrchol Midžor nebo vodopád Tupavica.[3] Mezi další jezera, která se nachází v okolí Pirotu, patří např. Berovačské jezero, Krupačské jezero nebo Sukovské jezero.

Město vzniklo pravděpodobně v místě římského sídla Tures, které se nacházelo na cestě mezi městy Serdika a Naisos a jehož existence byla doložena v mapách ze 4. století.[3] Název označoval zde stojící věž. Již v dobách antiky tudy vedla silnice Via Militaris.[1]

Během existence byzantské říše zde bylo vybudováno opevnění (Kvimedava). Pod tímto názvem bylo známé v době příchodu Slovanů na Balkán. Obnovu místních opevněných věží nařídil byzantský císař Justinián I. V této době byl Pirot městem opevněným, nacházela se zde křesťanská bazilika a také lázně.

Město je také zmíněno v zápisech arabského cestovatele Idrísího pod názvem Atrubi.[1] Poté byla oblast v závěru 12. století na krátkou dobu dobyta Štěpánem Nemanjou. Následně se vrátila zpět byzantská moc a po ní se Pirot stal součástí bulharského carství.

První písemná zmínka o Pirotu se současným názvem pochází z roku 1498. Nejspíše je řeckého původu a odkazuje na trhovce původem z oblasti Epiru.[4] V turečtině zněl název města Şehirköy, ten různými fonetickými úpravami poté přecházel do dalších evropských jazyků.

Do konce 15. století zde nejspíše stály již turecké lázně (hamam) a zájezdní hostinec (han). Turecký cestopisec Evlija Čelebi během svých cest po evropském Turecku zde později napočítal dvoje lázně, sedm škol a na dvě stovky malých krámků. Přes řeku Nišavu zde byl veden malý, dřevěný most s jedním obloukem. Za období turecké nadvlády byl Pirot znám také díky výrobě ručně tkaných koberců.[3] Navštívil jej také Rakušan August von Mayern, který si povšiml, že nebylo opevněno. Povšiml si, že místní jsou Srbové (Rasciani) a Turci. V roce 1664 přes Pirot cestoval britský šlechtic John Burberry, poznamenal si, že zde stály tři kostely. V 17. století se centrum města nacházelo na levém břehu řeky, žily zde asi dva tisíce lidí.[4]

Během rakousko-turecké války v první polovině 18. století vstoupila dne 23. července 1737 rakouská armáda do Pirotu. O dva roky později se město (spolu se značnou částí dnešního Srbska) vrátilo zpět Turkům. Staronoví páni jej vypálili, zničeny byly všechny tehdejší kostely a popelem lehlo 140 domů. Řada místních uprchla na sever. Opuštěný byl Pirot nejspíše několik desetiletí, neboť v roce 1768 je popsán jako město, které je z půlky v troskách.

Postupně byl Pirot obnovován. V roce 1836 zde došlo k dvěma povstáním; k prvnímu v červnu a k druhému v srpnu, obě byla potlačena. Město bylo i přes srbská povstání i nadále součástí Osmanské říš. V roce 1841 přes Pirot cestoval Jérôme-Adolphe Blanqui, který místní slovanské obyvatelstvo označil jako bulharské (stejně jako zbytek Nišského sandžaku).

K Srbsku byl připojen v roce 1877. Tehdy zde žilo 8 tisíc obyvatel, navštívil jej i tehdejší srbský panovník Milan Obrenović.[4] Příchod srbské armády vyvolal konflikt mezi obyvatelstvem, které se považovalo za Srby a tím, které se označovalo za Bulhary. Podle Sanstefanské smlouvy se měl Pirot stát součástí Bulharska, nicméně na základě Berlínské smlouvy byl vrácen Srbsku. Během války v roce 1885, která skončila pro Srbsko katastrofou, byl částečně obsazen bulharskou armádou. V roce 1887 byla do Pirotu zavedena také železnice, o rok později byla prodloužena dále na jihovýchod směrem do současného Bulharska.[4]

Roku 1889 bylo v Pirotu založeno gymnázium, kde vyučovali i srbští spisovatelé, jako např. Stevan Sremac nebo Radoje Domanović.[2]

Během první světové války bylo město opět okupováno Bulharskem, které o něj (stejně jako o celou část jihovýchodního Srbska) dlouhodobě usilovalo (tzv. Zapadni pokrajnini).

V období po první světové válce byly zbořeny obě místní mešity, v rámci modernizace města byly zničeny i místní turecké lázně^[zdroj?] a také hodinová věž (sahat kula). Roku 1922 byla do Pirotu zavedena elektřina.[4] Zregulováno bylo údolí řeky Nišavy.[1] Již v roce 1937[3] zde vznikla továrna na výrobu automobilových pneumatik, které se proslavila především po druhé světové válce (dnes pneumatiky Tigar[2]). Během existence socialistické Jugoslávie byly v Pirotu umístěny továrny na výrobu textilu.

Město bylo během druhé světové války obsazeno nejprve německou armádou (v roce 1941) a následně krátce poté vojskem bulharským (historicky již potřetí). Bylo osvobozeno dne 8. září 1944.[4] Zhruba 2000 místních obyvatel zahynulo během války.

V roce 2017 byla dokončena stavba úseku dálnice A4, která obchází ze západní strany Pirot obchvatem.[5] Rovněž zde byla ustanovena volná hospodářská zóna, jedna ze čtrnácti, které se v zemi nachází.

V Pirotu se nachází regionální muzeum (srbsky Muzej ponišavlja).[6] Dále zde stojí pravoslavný chrám Narození Krista z 30. let 19. století (zbudován nejspíše v souvislosti s liberalizací církevní politiky v Osmanské říši během reformního období). Chrám je památnkově chráněn.[6] Rovněž se zde také nachází řecký vojenský hřbitov.[2]

V Pirotu také stojí dům kultury, který byl postaven po druhé světové válce.

kostel sv. Petky v nedaleké vesnici Staničenje pochází ze 14. století, stejně jako nedaleký klášter Poganovo.

Samotné město Pirot (nikoliv celá opština Pirot) je rozdělena řekou Nišavou na dvě části: Tijabara a Pazar.

Obyvatelstvo je většinově srbské národnosti a mluví timocko-lužnickým nářečím.

Z 63 791 obyvatel, kteří byli na území opštiny Pirot evidováni ve sčítání lidu v roce 2002, bylo 93,8 % Srbů , 3,0 % Romů a 0,8 % Bulharů.

• Dragutin Gostuški, srbský skladatel a historik
• Dobrosav Živković, ilustrátor a karikaturista
• Zoran Đorđević, fotbalový manažer
• Svetislav Pešić, basketbalový trenér
• Nikola Đurđić, srbský fotbalista
• Vojislav Vučković (1910-1942), srbský skladatel
• Krasto Krastev, bulharský spisovatel a literární kritik