První srbské povstání
První srbské povstání bylo vzpourou Srbů na území Bělehradského pašalíku a dalších šest nahijích tehdejší Osmanské říše (Šumadija), které byly osídleny Srby, zprvu proti místní dahijské správě a později proti turecké nadvládě jako takové.[1] Trvalo několik let, od 14. února 1804 až do 7. října 1813. V srbském pojetí je toto povstání víceméně vnímáno jako celek dlouhodobějšího procesu, známého jako srbská revoluce.[2]
První srbské povstání | |||||||
---|---|---|---|---|---|---|---|
konflikt: Srbská revoluce | |||||||
Dobytí Bělehradu od Katariny Ivanović | |||||||
| |||||||
strany | |||||||
Revoluční Srbsko podpora: Rusko (1807–1812) |
dahijové (1804) Osmanská říše (od 1805) | ||||||
velitelé | |||||||
Karađorđe Petrović Jakov Nenadović Milenko Stojković Stanoje Glavaš Vasa Čarapić † Hajduk Veljko † Miloš Obrenović Petar Dobrnjac Tomo Milinović Jovan Gligorijević - Zeka Buljubaša |
Mehmed-aga Fočić † Aganlija † Kučuk-Alija † Mula Jusúf † Sulejman-paša Skopljak Huršid Paša Bekir Paša Sinan-paša Sijerčić † Osman Gradaščević † Mehmed-beg Kulenović † Ibrahím Bušati † Muhtar Paša Veli Paša | ||||||
síla | |||||||
cca 40 000 mužů | neznámo dahijů až 150 000 mužů | ||||||
ztráty | |||||||
cca 11 000 mrtvých | neznámé |
Na počátku 19. století mnozí nespokojenci vytušili svoji příležitost, kterou viděli ve slábnoucí moci Osmanské říše. Její feudální systém stagnoval, teritoriální expanze již nebyla možná.[zdroj?] Konflikty na severní hranici říše, tj. s Rakouskem v oblasti právě Srbska a Ruskem na východě, se nevyvíjely pro Istanbul příznivě. V posledních konfliktech, jakým byla rakousko-turecká válka na konci 18. století, se navíc angažovalo i nemalé množství Srbů, kteří získali vojenské zkušenosti a byli připraveni pozdvihnout zbraně. Zpočátku však nebylo namířeno proti Osmanské říši, ale jednalo se o vzpouru proti dahijům, jejichž krutovláda vyvrcholila tzv. stětím knezů.
Povstání bylo zahájeno v malé obci Orašac[3], později se vzbouřencům se podařilo získat pod kontrolu rozsáhlá území, od Bělehradu až po Novi Pazar. Do čela nepokojů se postavil obchodník s dobytkem Karađorđe Petrović, zakladatel budoucí dynastie Karađorđevićů.
V roce 1806 začala v pořadí již sedmá rusko-turecká válka. Rusko proto pod příslibem nezávislosti[4] požádalo Srby, aby zesílili boje v Bělehradském pašalíku, a tím oslabili Osmanskou říši. Povstalci žádosti vyhověli a do roka osvobodili Bělehradský pašalík i části Bosny.
Po roce 1810 se však Rusko ocitlo pod hrozbou napadení Napoleonovou Francií, a rozhodlo se proto rusko-tureckou válku ukončit, 28. května 1812 byl podepsán Bukurešťský mír. Z pohledu Srbska tedy skončilo povstání neúspěchem – Srbsku sice podle mírové dohody náležela autonomie a povstalcům byla přislíbena amnestie, tato ujednání však nebyla naplněna. Turecko povstalecká území vojensky obsadilo, což bylo doprovázeno terorem a vražděním Srbů.[5]
Povstání sice bylo potlačeno osmanskou vojenskou akcí, nicméně v roce 1815 vypuklo hned druhé, které vyústilo ve faktickou srbskou autonomii.
V Srbsku se slaví 15. únor jako Den státnosti.
Související články
- Ičkův mír
- Druhé srbské povstání
- Praviteljstvujušči sovjet serbski
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu První srbské povstání na Wikimedia Commons
Reference
- PELIKÁN, Jan, a kol. Dějiny Srbska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. ISBN 80-7106-671-0. S. 170. Dále jen Dějiny Srbska.
- LJUŠIĆ, Radoš. Srbija 19. veka - izabrani radovi. Bělehrad: Novinsko-izdavačka ustanova "Vojska", 1994. 329 s. Kapitola Socijalna revolucija. Problemi, s. 9–12. (srbština)
- Dějiny Srbska, s. 168
- Dějiny Srbska, s. 170
- Dějiny Srbska, s. 174