Dějiny Běloruska

Opoziční poslanci Běloruské lidové fronty (BNF) trvali na rozpuštění parlamentu a vypsání nových voleb. Petice za rozpuštění parlamentu (více než 442 000 podpisů během čtvrt roku) a nespočetná protestní shromáždění nepomohly; Nejvyšší rada republiky vše vyvrátila a zpochybnila a parlament rozpuštěn nebyl. Rada ale souhlasila se zkrácením volebního období z pěti na čtyři roky a vyhlášení předčasných voleb roku 1994.

Z předčasných voleb vyšla vítězně strana premiéra Vjačeslava Kebiče, která se skládala z bývalých členů komunistické strany. Během následujícího období se pokoušel vést tradiční politiku vzdálenou extrémismu, jaká bylo do té doby známá obyvatelům státu. V roce 1993 proto přijali Zákon o privatizaci, který měl ochránit kolchozy a státní sovchozy před tlaky plně tržního prostředí. Navíc se Šuškevič snažil zrychlit privatizaci státních podniků, v těchto krocích však nebyl úspěšný a v srpnu 1994 byl na místě předsedy parlamentu nahrazen Mjačeslevem Gribem.

Dne 30. března 1994 byla Nejvyšší radou Běloruska přijata nová ústava, která v zemi zabezpečila post prezidenta republiky se širokými pravomocemi. První prezidentské volby v historii Běloruska se konaly 23. června a 10. červenсe 1994. Kebič v nich prohrál. Prezidentem Běloruska se stal Alexandr Lukašenko, odpůrce rozpuštění Sovětského svazu. Po nástupu do funkce začal rozvíjet aktivní kampaň, aby odhalil korupci v zemi a začal upevňovat vztahy s Ruskem.

Ve vládě nového prezidenta byli kromě veteránů v politice i nováčci. Aby měl podporu parlamentu, přesunul nadcházející parlamentní volby na duben 1995. Brzy se však objevily nové korupční skandály některých ministrů v jeho vládě, a tak se rozhodli podat demisi, kterou ale Lukašenko nepřijal.

Kromě současných pravomocí, které mu garantovala běloruská ústava, se snažil získat právo na rozpuštění parlamentu, což mělo za následek mnoho konfliktů mezi Nejvyšší radou Běloruska a prezidentem. V květnu roku 1995 se pokusil zorganizovat referendum, kterým chtěl docílit rozšíření svých pravomocí. Bez ohledu na veto parlamentu (poslanci BNF zahájili protestní hladovku) na základě blízkého vztahu s Ruskem uzákonil ruštinu jako úřední jazyk Běloruské republiky. Někteří poslanci z řad komunistů a demokratů nebyli spokojení s rozšířením pravomocí prezidenta republiky, za což jim bylo zakázáno vystupovat ve státním rádiu a televizi.

V konečném důsledku se Alexandru Lukašenkovi podařilo 14. května 1995 referendum zorganizovat a rozšířit své pravomoci o uznání ruštiny za úřední jazyk Běloruska, zavedení vlajky Běloruské sovětské socialistické republiky v menší změně (zmizel srp a kladivo), o právo kdykoliv rozpustit běloruský parlament a upevnění ekonomických vztahů s Ruskem.

Následující prezidentské volby i přes nízkou účastí voličů jen potvrdily (v druhém kole) staronového prezidenta republiky – Alexandra Lukašenka.

Na podzim roku 1996 se v Minsku uskutečnily řady protestů opozičních sil proti prezidentovi a jeho politice ve státě. Jejich pokus sesadit Lukašenka z postu prezidenta Běloruska však policie krutě potlačila. V listopadu 1996 Lukašenko uskutečnil malé změny v běloruské ústavě, čímž si prodloužil mandát do roku 2001. Prezident znovu svévolně rozpustil parlament a jmenoval nového premiéra Sergeje Linga. Protesty však i nadále pokračovaly. Dne 19. listopadu 1998 poslanci běloruského parlamentu přijali Občanský zákoník s prezidentovými změnami, které ztížily státní kontrolu nad uskutečněním ekonomických a sociálních reforem během následujících roků. Výsledkem tohoto zákona byla nesvoboda projevu běloruského obyvatelstva. Běloruská vláda krutě reagovala i na činnost běloruských odborů, které prezident zakázal.

Vztahy Běloruska se Západem se ještě více zhoršily v roce 1998 po tom, kdy se státní moc snažila přinutit západní diplomaty opustit své rezidence s tvrzením, že jsou nutné stavební úpravy jejich rezidencí. Diplomaté Německa, Francie, Řecka, Velké Británie, Itálie, Polska, USA a Japonska byli z Běloruska odvoláni a Rada Evropy a Spojené státy zavedly zákaz vstupu běloruských vládních představitelů na území svých států. Konflikt se vyřešil koncem roku (1998), kdy se diplomaté mohli svobodně vrátit do svých rezidencí. Rada Evropy postupně upustila od tvrdých sankcí, USA však oznámily, že nikdy víc už neuznají Alexandra Lukašenka za zákonného prezidenta Běloruska.

Opoziční síly se v roce 1999 znovu pokusily postavit se proti prezidentovi a zorganizovaly neoficiální prezidentské volby. Podle jejich výsledků se jich zúčastnilo 53 % voličů, kteří i tak v konečném důsledku podpořili Lukašenka. V řadách opozice se organizací předčasných voleb znovu rozšířil rozkol ve stranách, které se vzájemně obviňovaly z netransparentnosti a falšování volebních výsledků. Poslanci běloruského parlamentu měli tak důvod začít perzekuce svých protivníků a obviňovali je z různých finančních kauz. V červenci roku 1999 se rozšířily protesty v řadách opozice i na tehdejšího premiéra běloruské vlády Semena Šareckého, který z obavy ze zatknutí emigroval na Litvu.

Rozpory mezi prezidentem Lukašenkem a jeho odpůrci pokračovaly i v roce 2000. Bez ohledu na aktivitu opozice, odvety uskutečňované vůči ní byly surové. Státní moc ji nepřímo obvinila z útoku na prezidenta republiky a lidi odsuzovala na nucené práce a krátké odnětí svobody. V hlavním městě Minsku v tomto období vznikala nezávislá vydavatelství, i těm se však státní moc snažila znepříjemňovat život udržováním monopolu na běloruské noviny, tisk a masmédia.

18. února 2000 Alexandr Lukašenko vyměnil běloruského premiéra Sergeje Ligna za Vladimíra Jarmošina a v říjnu toho roku zorganizoval parlamentní volby. Ty však podle mezinárodních pozorovatelů nesplnily demokratické standardy. Volby vyhráli prezidentovi přívrženci z Národně-patriotického svazu a do parlamentu se ještě dostaly malopočetné skupiny opozičních stran (Republika) v čele s Valerijem Frolovem a Vladimírem Parfjanovičem. Dne 9. září 2001 se následně v zemi konaly prezidentské volby. Alexandr Lukašenko, podruhé navržený na post prezidenta, podle oficiálních údajů z Ústřední volební komise Běloruské republiky nasbíral 75,6 % hlasů. Pořadí hlasů bylo následovné: Vladimír Gončarik (opoziční kandidát) – 15,4 %, Sergej Gajdukevič (Liberálně-demokratická strana) – 2,5 %. Kritika ze strany Západu a obvinění z diktátorského režimu v zemi podnítily Alexandra Lukašenka zastavit jakoukoliv činnost mise OBSE v Bělorusku, která podle vyjádření mocenských orgánů podporovala opoziční síly. Pravda však byla jiná. Ve skutečnosti se omezila pomoc zahraničních zdrojů mimovládním organizacím. Odpovědí některých západních zemí bylo proto kolektivní vyhlášení prezidenta Alexandra Lukašenka nežádoucí osobou (persona non grata). Začátkem roku 2005 se kvůli běloruskému přijetí Aktu o demokracii v Bělorusku ještě více prohloubily rozpory ve vztazích s USA.

V roce 2003 prezident znovu vyměnil premiéra státu a obvinil vládu z neefektivity jejích kroků. Novým premiérem se 10. července 2003 stal tehdejší nynější premiér Běloruska Sergej Sidorski. O rok později (2004) během voleb do běloruského parlamentu probíhalo opět zatýkání opozičních lídrů a vládní kontrola masmédií.

Výsledky voleb, které vyhráli provládní kandidáti, jsou dodnes sporné. Bylo zorganizováno i referendum, v kterém se občané vyjádřili ke změnám a novelizaci běloruské ústavy. Většina voličů v něm podpořila opětovné zvolení A. Lukašenka na následující roky. Opozice však obvinila vládu za zkreslení výsledků hlasování. Spojené státy na základě běloruskou vládou přijatého Aktu o demokracii v Bělorusku začaly pomáhat opozičním stranám a mimovládním organizacím v zemi.

Alexandr Lukašenko v roce 2010

Těsně před dalšími prezidentskými volbami stanovenými na jaro roku 2006 se stát ocitl v politickém napětí. V roce 2005, jako odpověď na podporu běloruské opozice projevenou sousedním Polskem, státní moc v zemi vykázala polského diplomata ze země, zakázala všechny do té doby polsky vycházející noviny a vyměnila ředitele Svazu Poláků v Bělorusku. V předvečer voleb Evropský parlament, ve snaze ovlivnit průběh a výsledek běloruských voleb, spolu s Kongresem USA, Bělorusku pohrozili, že jakmile se v zemi poruší lidská práva a nedodrží princip svobodných voleb, přijmou vůči němu sankce. Tyto kroky vyvolaly negativní reakce ze strany běloruské moci a vyslaly negativní signály pozorovatelům ze zemí Společenství nezávislých států, která je klasifikovala jako narušení státní suverenity Běloruské republiky.

Státní orgány Běloruska se domnívaly, že během voleb a po nich se bude opozice pokoušet zopakovat scénář tzv. barevných revolucí, které se odehrály v roce 2003 v Gruzii (tzv. Růžová revoluce) a o rok později (2004) na Ukrajině (tzv. Oranžová revoluce).

V prezidentských volbách, které se konaly 19. března 2006, vyhrál Alexandr Lukašenko, kterému svůj hlas odevzdalo 82,6 % oprávněných voličů. Na dalších místech se umístili Alexandr Milinkevič (6 %), Sergej Gajdukevič (3,5 %) a Alexandr Kozulin (2,3 %).

Názory zahraničních pozorovatelů na průběh prezidentských voleb v Bělorusku se rozcházely. Pozorovatelé ze SNS považovali běloruské volby za svobodné a spravedlivé. Ruská federace vyslovila spokojenost s volbami, avšak zpochybnila vyjádření představitelů OBSE, kteří tvrdili, že průběh voleb v Bělorusku se neshodoval s kritérii o průběhu standardních demokratických voleb v jiných státech. Spojené státy americké zase obviňovaly státní moc v zemi z falšování volebních výsledků. Prezidenti členských zemí Evropské unie přijali společnou smlouvu o přijetí sankcí vůči Bělorusku, a to obnovením zákazu vstupu Alexandra Lukašenka do některých evropských zemí. Podle názoru mnohých pozorovatelů, obyvatelstvo Běloruska podporovalo prezidenta Lukašenka z toho důvodu, že se významně zasloužil o zvýšení životní úrovně Bělorusů a růst běloruské ekonomiky od začátku svojí vlády v roce 1994.

Běloruská opozice však výsledky voleb neuznala. Jeden z jejích vůdců (Alexandr Milinkevič) se na konci posledních voleb vyjádřil, že ve skutečnosti on získal jednu třetinu všech platných hlasů občanů Běloruska. Na hlavním náměstí v Minsku se uskutečnily demonstrace přívrženců opozičních sil za svrhnutí prezidenta Lukašenka. Někteří z nich zde vytvořili tzv. stanové městečko, aby na náměstí setrvali delší dobu. Stanové městečko však běloruská policie rozehnala a jeho obyvatele (více než 200 lidí) zadržela. Protesty opozice za odvolání prezidenta však byly neúspěšné. Dne 8. května 2006 byl staronový prezident Běloruské republiky Alexandr Lukašenko opětovně dosazen do úřadu prezidenta republiky na další čtyři roky. Dne 19. prosince 2010 byl Alexandr Lukašenko zvolen počtvrté prezidentem ve volbách, které opozice označila za zmanipulované.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dejiny Bieloruska na slovenské Wikipedii.

• SAHANOVIČ, Hienadź. Dějiny Běloruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106-828-4.

• Sjednocené demokratické síly

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny Běloruska na Wikimedia Commons