Alexandr Lukašenko

Narodil se v roce 1954 v obci Kopys na severu Běloruska svobodné matce Jekatěrině Lukašenkové. Totožnost jeho otce není veřejně známa – podle medií byl romské nebo snad židovské národnosti. Lukašenko sám sebe ovšem označuje za stoprocentního Bělorusa.[2] Ve škole byl problémovým žákem a v době dospívání muselo být jeho chování řešeno ve spolupráci s příslušníky milice.[5]

V roce 1975 absolvoval Učitelský ústav v Mogilevě. V letech 1975–1977 a 1980–1982 sloužil u sovětské pohraniční stráže jako příslušník Sovětské armády. Působil jako politruk u tankistů, později jako tajemník stranického výboru kolchozu Vladimira Iljiče Lenina v Mohylevské oblasti (gubernii) ve východním Bělorusku. V roce 1985 absolvoval Běloruskou zemědělskou akademii v Horkách s diplomem učitele historie, společenských věd a ekonomie a od roku 1987 byl ředitelem sovchozu.[6]

V roce 1975 se oženil s Galinou Želnerovičovou, s níž má syny Viktora (* 28. listopadu 1975) a Dmitrije (* 23. března 1980). Galina Lukašenková, v té době učitelka v mateřské školce, však i po prezidentských volbách v roce 1994 zůstala v jejich původním domově ve vsi Ryžkoviči, a od té doby se s manželem téměř nevídá. Alexandr Lukašenko se po svém zvolení nastěhoval do prezidentské rezidence jen se svými syny.[2] Den po Lukašenkových padesátých narozeninách se mu narodil třetí, tentokrát nemanželský syn Nikolaj (* 31. srpna 2004), který jej doprovází i na oficiálních cestách do zahraničí.[7] O jeho matce Lukašenko v roce 2008 v rozhovoru pro ruský deník Komsomolskaja pravda uvedl, že je lékařka. Jedná se o bývalou prezidentovu osobní lékařku Irinu Abelskou.[2][8]

Po absolvování vojenské služby a vstupu do Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) se stal ředitelem sovchozu Goroděc (1987–1994) ve Šklovském okrese na východě země.[9]

V roce 1991 podporoval Srpnový puč zosnovaný Gennadijem Janajevem proti sovětskému prezidentovi Michailu Gorbačovovi. Byl rozhodně proti rozpuštění Sovětského svazu, stoupence běloruské nezávislosti nazýval zrádci a agenty západního imperialismu. Jako jediný poslanec Nejvyššího sovětu Běloruské sovětské socialistické republiky hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv z 8. prosince 1991.[9]

Lukašenko jako vrchní velitel běloruských ozbrojených sil

V letech 1991–1994 byl poslancem Nejvyššího sovětu. Proslul nemilosrdným bojem s opravdovou i imaginární korupcí ve vrcholných funkcích. V roce 1993 stál v čele parlamentního protikorupčního výboru.[10]

V červenci 1994 byl zvolen prezidentem Běloruska. V prvním kole předstihl stoupence nezávislosti Stanislava Šuškeviče a Zenona Pazňaka, ve druhém kole porazil premiéra Vjačeslava Kebiče. Chudé vrstvy běloruské společnosti si získal příslibem ukončení tzv. zlodějské privatizace, zúčtování s ekonomickými aférami z let 1991–1994 a utužení politických a ekonomických vztahů s Ruskem.

Vladimir Putin a Alexandr Lukašenko v roce 2002

Lukašenko a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, 4. října 2019

V roce 1996 prosadil Lukašenko pomocí referenda o ústavě prodloužení svého funkčního období a rozšíření prezidentských pravomocí. Znovu byl zvolen v roce 2001. V roce 2004 s pomocí referenda zrušil limit, kolikrát je možné být prezidentem. Následně zvítězil i ve volbách v letech 2006 a 2010. Všechna tato hlasování (1996, 2001, 2006, 2010) byla doprovázena demonstracemi v ulicích Minsku. Protesty desetitisíců lidí byly vždy rozehnány policií a opoziční aktivisté byli zatčeni a někteří také vězněni.[9] K 31. lednu 2011 uvalila Evropská unie sankce na Lukašenka a dalších více než 150 představitelů běloruského režimu kvůli represím po prezidentských volbách v prosinci 2010. V prezidentských volbách roku 2015 zvítězil Lukašenko již popáté.

Lukašenkovo šesté vítězství v prezidentských volbách v srpnu 2020 bylo velmi kontroverzní. Na rozdíl od předchozích voleb měla jeho oponentka Svjatlana Cichanouská velkou podporu voličů. Vyhlášení Lukašenka vítězem voleb se ziskem údajně 80 % vyústilo v mohutné demonstrace a stávky po celé zemi.[11]

Dne 23. září 2020 Lukašenko bez ohlášení složil přísahu a pošesté nastoupil do funkce prezidenta. Opozice jeho inauguraci odmítá. Lukašenka jako prezidenta neuznávají mj. Spojené státy, Německo, Polsko, ČR, Litva a některé další státy.[12]

• Dějiny Běloruska za vlády Alexandra Lukašenky
• Prezidentské volby v Bělorusku 2006

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Alexandr Grigorjevič Lukašenko na Wikimedia Commons
• Osoba Alexandr Lukašenko ve Wikicitátech
• Heslo Alyaksandr Hrygorevich Lukashenka v Encyclopedia Britannica