Dánská gramatika

Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a et (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinde – (jedna) žena, en mand – (jeden) muž, et barn – (jedno) dítě.

Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu. Většinou má vj ednotném čísle tvar -en (společný rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -ne (oba rody).

Příklady:

• by – byen – byer – byerne (město);
• kvinde – kvinden – kvinder – kvinderne (žena);
• hus – huset – huse – husene (dům);
• barn – barnet – børn – børnene (dítě).

Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přesouvá se člen ve tvaru den, det, de před toto přídavné jméno a připojený člen odpadá (na rozdíl od příbuzné norštiny a švédštiny):

• den store by – (to) velké město,
• det gamle hus – (ten) starý dům,
• de unge kvinder – (ty) mladé ženy.

Nejčastější koncovkou množného čísla je -er. Jednoslabičná jména buď přijímají koncovku -e, nebo jsou bez koncovky. Následující tabulka uvádí příklady nejčastějších způsobů tvoření množného čísla.

Původní germánský systém čtyř pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ) se v dánštině zredukoval na sva pády: nominativ a genitiv. Zbylé dva pády byly nahrazeny základním pádem, nominativem. Vztahy mezi větnými členy se vyjadřují pomocí pevného slovosledu a předložek.

Genitiv se tvoří připojením koncovky -s ke kterémukoliv tvaru podstatného jména, včetně tvarů s určitým členem:

Genitiv má téměř výhradně přivlastňovací funkci: Christians bil = Christianovo auto

Komparativ (2. stupeň) se tvoří příponou -ere a superlativ (3. stupeň) příponou -(e)st:

• hurtig – hurtigere – hurtigst = rychlý – rychlejší – nejrychlejší

Tvary komparativu jsou nesklonné. Superlativ se většinou pojí s určitým členem. V takovém případě tvoří určitý tvar, v němž připojuje koncovku -e:

• den hurtigste bil = nejrychlejší auto
• ti verdens største lande = deset největších zemí světa

V přísudku se superlativ používá v neurčitém tvaru:

• Rusland er størst. = Rusko je největší.

V mnoha případech (například u slov latinského a řeckého původu) se používá opisné stupňování pomocí mere (více) a mest (nejvíce):

• intelligent – mere intelligent – mest intelligent = inteligentní – inteligentnější (více inteligentní) – nejinteligentnější (nejvíce inteligentní)

Pojmenování desítek v dánštině, na rozdíl od jiných germánských jazyků, vychází z dvacítkové soustavy (podobně jako např. ve francouzštině). Například pojmenování číslovky 50 (norsky femti, švédsky femtio) je halvtred-s(inds-tyve) = 2½ x 20. Obdobným způsobem se odvozují další názvy desítek kromě 30 a 40.

U číslovek 21–99 předcházejí jednotky desítkám: toogtyve (slož. to-og-tyve) = dvaadvacet.

Infinitiv má většinou koncovku -e nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa a končí jinou samohláskou. Často před ním ve větě bývá částice at:

• at tale – mluvit, at købe – koupit, at tro – věřit, at skrive – psát, at finde – najít

Přítomný čas většiny sloves (kromě způsobových) přijímá koncovku -(e)r:

• jeg taler – mluvím, vi køber – kupujeme, du tror – věříš, han skriver – (on) píše, jeg finder – nacházím

Minulý čas (préteritum) se u slabých sloves tvoří koncovkou -ede nebo -te. Silná slovesa jsou zpravidla bez koncovky a mění kmenovou samohlásku. Některá však přijímají navíc koncovku -t:

• jeg talede – mluvil jsem, jeg købte – koupil jsem, jeg troede – věřil jsem, jeg skrev – psal jsem, jeg fundt

Jednoduchý minulý čas vyjadřuje skončené děje, které nemají dosah do přítomnosti:

• Svend boede i Danmark i 20 år. – Svend bydlel v Dánsku 20 let. (Už tam nebydlí.)

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har/er + příčestí minulé. Vyjadřuje děje, které započaly v minulosti a přetrvávají do přítomnosti, případně svými důsledky ovlivňují přítomnost.

• Svend har boet i Danmark i 20 år. – Svend bydlí v Dánsku (už) 20 let. (Stále tam bydlí.)

Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří havde/var + příčestí minulé. Vyjadřuje minulé děje, které skončily před jinými ději v minulosti. Často se používá v časové souslednosti:

• Hon troede, at han havde købt en ny bil. – Myslela si, že si koupil nové auto.

Většina sloves má v perfektních časech pomocné sloveso have (mít). Avšak některá slovesa, která neváží předmět, zejména ta, která vyjadřují pohyb nebo změnu, mají pomocné sloveso være (být):

• han er død – zemřel

Pro vyjádření budoucnosti používá dánština několik různých způsobů, které se liší postojem mluvčího k budoucímu ději. Neutrální je použití přítomného času spolu s časovým určením, které se vztahuje k budoucnosti:

• Jeg kommer kloken fem. – Přijdu v pět hodin.

Další možností je budoucí čas, který se tvoří buď skal + infinitiv, nebo vil + infinitiv. Pomocné sloveso skal odkazuje na děje, které je možné vůlí ovlivnit, nebo také vyjadřuje povinnost. Sloveso vil vyjadřuje přání, ale také se vztahuje k dějům, které mluvčí ovlivnit nemůže:

• Vi skal gå til Århus til jul. – Na Vánoce pojedeme do Århusu.
• Det vil regne på lørdagen. – V sobotu bude pršet.
• Jeg skal gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (musím)
• Jeg vil gøre det i morgen. – Udělám to zítra. (chci)

Budoucí děje, které není možné ovlivnit, se též hovorověji a bez modálního zabarvení (vil – chci) vyjadřují vazbou kommer til at + infinitiv:

• Du skal tage varmt tøj, ellers kommer du til at fryse. – Měl by sis vzít teplé oblečení, nebo zmrzneš.
• Det kommer til at regne i morgen. – Zítra bude pršet.

Rozkazovací způsob (imperativ) pro 2. osobu jednotného i množného čísla je shodný s kmenem slovesa. Pokud infinitiv končí -e, tato koncovka v imperativu odpadá. Infinitiv zakončený jinou samohláskou je shodný s imperativem:

• (at) vente (čekat) – vent! (čekej! čekejte!)
• (at) sove (spát) – sov! (spi! spěte!)
• (at) gå (jít) – gå! (jdi! jděte!)

V dánštině se důsledně rozlišuje podmiňovací způsob (kondicionál) přítomný a minulý.

Přítomný kondicionál se tvoří skulle + infinitiv nebo ville + infinitiv:

• Han ville komme. – Přišel by.
• Vi skulle ikke tale om det. – Neměli bychom o tom hovořit.

Minulý kondicionál vyjadřuje nesplnitelnou podmínku. Tvoří se skulle/ville + have/være + příčestí minulé:

• Jeg ville have gjort det. – Byl bych to udělal.
• Vi skulle have sagt det til hende. – Měl jí to říct.
• I skulle være rejst til København, ikke til Odense. – Měli jste jet do Kodaně, ne do Odense.

Významový rozdíl mezi pomocnými způsobovými slovesy skulle a ville je podobný jako u skal a vil v budoucím čase. Použití pomocného slovesa have nebo være v minulém kondicionálu se řídí stejnými pravidly jako při tvoření perfekta.

Trpný rod (pasivum) se tvoří buď opisně, nebo připojením koncovky -s (s-pasivum).

Opisné pasivum se tvoří spojením slovesa blive (stát se) nebo være (být) a příčestí minulého/trpného. Sloveso blive vyjadřuje samotný děj (dějové pasivum), zatímco være vyjadřuje výsledek děje (stavové pasivum):

• Der blev fundet en bombe. – Našla se tam (byla tam nalezena) bomba. (dějové pasivum)
• Borgen blev bygget på 13-tallet. – Hrad byl postaven ve 14. století. (dějové pasivum)
• Husene er bygget. – Domy jsou postavené. (stavové pasivum: Byly postaveny v minulosti a stále stojí.)

Příčestí je v těchto konstrukcích nesklonné a není v mluvnické shodě s podmětem.

S-pasivum je formálnější něž opisné pasivum. Koncovku -s lze teoreticky připojit ke všem slovesným tvarům, omezuje se však na infinitiv a přítomný čas (odpadá koncové -r). Méně často se použije v préteritu. (Na rozdíl od švédštiny, kde je s-pasivum běžné a používá se ve všech možných tvarech.) Příklady:

• Hårdkogte æg koges i 9–10 minutter. – Vejce natvrdo se vaří 9–10 minut.
• Pære eller æbler kan tilsættes. – Mohou se přidat hrušky nebo jablka.

S-tvary kromě pasiva mají ještě další použití:

• deponetní slovesa – slovesa ve tvaru pasiva, avšak s významem činného rodu (aktiva), např. findes (nacházet se, vyskytovat se), trives (cítit se dobře, dařit se, prosperovat);
• reciproční slovesa – slovesa vyjadřující vzájemnost, např. mødes (sejít se, setkat se).

U těchto sloves se koncovka -s na rozdíl od pasiva připojuje ve všech časech a způsobech:

• Jeg har mødtes med en pæn pige. – Setkal jsem se s pěknou dívkou. (perfektum)

Příčestí přítomné se tvoří pravidelně koncovkou -ende. Je nesklonné. Používá se buď jako přídavné jméno, nebo ve funkci přechodníku:

• den elskende mor – milující matka
• et menneskeædende uhyre – příšera požírající lidi
• Han gik syngende ned ad gaden. – Šel ulicí zpívaje.

Příčestí minulé/trpné se jednak používá při tvoření perfekta a trpného rodu, jednak jako přídavné jméno.

Tvoří se koncovkou -et nebo -t. Tvary následující sloveso jsou nesklonné:

• Nøglerne blev fundet. – Klíče byly nalezeny. (srovnej dále)

Pokud se příčestí použije jako přídavné jméno v přívlastku, tvoří množné číslo a určitý tvar připojením koncovky -ede nebo -te u slabých sloves a u většiny silných sloves -ne. U části silných sloves je též možný tvar pro společný rod (jednotné číslo) s koncovkou -en:

• en funden nøgle – (nějaký) nalezený klíč
• den fundne nøgle – (ten) nalezený klíč
• fundne nøgler – nalezené klíče
• en elsket kvinde – milovaná žena
• elskede kvinder – milované ženy
• et elsket barn – milované dítě
• mit elskede barn – moje milované dítě
• et byggt hus – postavený dům
• byggte huse – postavené domy

Haberland popisuje základní pořadí složek hlavní věty pomocí osmi pozic:[3]

Pozice 0 není vlastně součástí věty a může obsahovat pouze větné konektory (například spojky nebo citoslovce). Pozice 1 může obsahovat jakékoli složky věty. Pozice 2 může obsahovat pouze hlavní sloveso. Pozice 3 je pozice podmětu, pokud není přemístěn na pozici 1. Pozice 4 může obsahovat pouze jednoduchá adverbia a negaci. Pozice 5 je pro nefinitní slovesa, například pomocná. Pozice 6 je pozice přímého a nepřímého předmětu, a pozice 7 je pro složité adverbiální složky.[3]

Otázky s tázacími slovy se tvoří jinak než zjišťovací otázky. Tázací slovo je vždy před slovesem bez ohledu na to, zda má funkci podmětu, předmětu nebo příslovečného určení. V zjišťovacích otázkách je pole před slovesem prázdné, takže věta začíná slovesem.

Wh-otázka:

• hvem så hun?: koho viděla ona, „Koho viděla?“
• så hun ham?: viděla ona jeho?, „Viděla ho?“

Vedlejší věty mají jinou strukturu než hlavní věty. Ve vedlejších větách je před slovesem podmět a lehký adverbiální materiál (například negace).[5] Větné komplementy začínají částicí at ve „spojovacím poli“.

• Han sagde, at han ikke ville gå: on řekl, že on ne chtěl jít, „Řekl, že nechtěl jít“

Vztažné věty jsou vyznačeny relativním členem som nebo der, který zaujímá pozici před slovesem:

• Jeg kender en mand, som bor i Helsingør:[6] „Znám muže, který žije v Helsingøru“

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Danish language na anglické Wikipedii.

• BECKER-CHRISTENSEN, Christian, 2010. Dansk syntaks. [s.l.]: Samfundslitteratur.
• DIDERICHSEN, Paul, 1974. Elementær dansk grammatik. 2. vyd. København: Gyldendal.
• JENSEN, T. J., 2011. Ordstilling i ledsætninger i moderne dansk grammatik. Ny Forskning i Grammatik. Roč. 18, s. 123–150.
• HABERLAND, Hartmut. The Germanic Languages. [s.l.]: Routledge, 1994. (Routledge Language Family Descriptions). ISBN 978-0-415-28079-2. JSTOR 4176538. Kapitola 10. Danish, s. 313–349.

• Norská gramatika
• Švédská gramatika
• Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou

• BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. čes. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
• Kolektiv autorů. Gramatika současné dánštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2017. 176 s. ISBN 978-80-7508-279-4.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dánská gramatika na Wikimedia Commons