Švédská gramatika

Neurčitý člen má tvar en (společný rod) a ett (střední rod), používá se jen v jednotném čísle a má význam „jeden“: en kvinna – (jedna) žena, en man – (jeden) muž, ett barn – (jedno) dítě.

Určitý člen, který má význam „ten“, je tzv. postpozitivní. To znamená, že se připojuje jako koncovka k podstatnému jménu (podobně je to i třeba v bulharštině či rumunštině). Většinou má tvar -en (spol. rod) a -et (střední rod), v množném čísle obvykle -na, někdy -en, -a. Končí‑li slovo samohláskou, vynechává se obvykle e.

Příklady:

• stad – staden – städer – städerna (město);
• kvinna – kvinnan – kvinnor – kvinnorna (žena);
• hus – huset – hus – husen (dům);
• barn – barnet – barn – barnen (dítě).

Stojí‑li před podstatným jménem ještě přídavné jméno (v určitém tvaru), přidává se ještě člen den, det, de:

• den stora staden – (to) velké město,
• det gamla huset – (ten) starý dům,
• de unga kvinnorna – (ty) mladé ženy.

Ve švédštině se zachovaly dva mluvnické pády – nominativ a genitiv, který se tvoří přidáním koncovky ‑s (jako v angličtině, ve švédštině se však běžně používá i pro neživotná substantiva, např. Sveriges huvudstad – hlavní město Švédska). Koncovku ‑s lze přidat i k tvarům s určitým členem:

• kvinna – kvinnan – kvinnor – kvinnorna (nominativní tvary; žena);
• kvinnas – kvinnans – kvinnors – kvinnornas (genitivní tvary).

Původní gramatický systém švédštiny měl 4 pády – nominativ, genitiv, dativ a akuzativ. V některých nářečích je tento systém dosud funkční. Ve standardní švédštině však byly dativ a akuzativ nahrazeny nominativem, mluvnické vazby se vyjadřují pomocí předložek. Genitiv má funkci čistě přivlastňovací, nepojí se s žádnou předložkou a stojí před substantivem, které určuje.

Silné skloňování se používá s určitým členem a má v obou rodech i číslech stejný tvar, který má zpravidla koncovku -a, u mužského rodu (pozůstatek dřívějšího stavu) může být koncovka -e.

• den gamle mannen – starý muž,
• den gamla kvinnan – stará žena,
• det gamla huset – starý dům,
• de gamla kvinnorna – staré ženy,

Slabé skloňování se požívá v ostatních případech, ve společném rodě je adjektivum bez koncovky, ve středním rodě má koncovku ‑t a v množném čísle obou rodů -a (jako v určitém tvaru):

• en gammal man – starý muž,
• ett gammalt hus – starý dům,
• gamla kvinnor – staré ženy.

• 2. stupeň se tvoří příponou -are. Tyto tvary jsou nesklonné.
• 3. stupeň příponou -(a)st v neurčitém tvaru. Určitý tvar má zakončení -sta/-aste.

Některá adjektiva se stupňují nepravidelně a některá přehlasují kmenovou samohlásku.

Přivlastňovací zájmena se v 1. a 2. osobě a zvratné zájmeno skloňují jako přídavná jména při slabém skloňování, tj. rozlišují tvary pro společný a střední rod v jednotném čísle a tvar pro množné číslo:

• min – můj, má (c);
• mitt – mé (n);
• mina – mí, mé, má (pl).

Zvratná zájmena se používají pouze ve 3. osobě:

• Jag ser mig. = Vidím se.
• Han ser sig. = Vidí se.

Výslovnost některých tvarů je nepravidelná. Tvary mig, dig, sig, dem se v neformálních textech mohou psát v souladu s výslovností mej, dej, sej, dom.

Řadové číslovky se číslicí zapisují takto:

• 0:e, 1:a, 2:a, 3:e, 4:e, 5:e = 0., 1., 2., 3., 4., 5. (nultý, první, druhý, třetí, čtvrtý, pátý)

Na rozdíl od češtiny, kde se za číslicí píše tečka, ve švédštině se za dvojtečkou uvádí koncovka.

Jag är född den 12 (tolfte) maj 1974 (nittonhundrasjuttiofyra). = Narodil jsem se 12. května 1974.

Před datem se používá určitý člen den. Letopočty do roku 1999 se udávají ve stovkách let (podobně jako v češtině).

• 1900 = nittonhundra = devatenáct set

Staletí

• 1800-talet = 19. století
• 1980-talet = 80. léta 20. století

• + plus
• − minus
• × gånger
• / delat med (genom)
• = är (lika med), blir

• 1 + 2 = 3 → ett plus två är tre
• 5 − 4 = 1 → fem minus fyra är ett
• 2 × 3 = 6 → två gånger tre är sex
• 8 / 4 = 2 → åtta delat med fyra är två

• ¹⁄₂ = en halv, en andradel, event. en tvådjedel
• ¹⁄₃ = en tredjedel
• ³⁄₄ = tre fjärdedelar
• ²⁄₅ = två femtedelar
• ⁵⁄₆ = fem sjättedelar
• ⁴⁄₇ = fyra sjundedelar
• ¹⁄₈ = en åttondel (en åttondedel)
• ⁸⁄₉ = åtta niondelar (åtta niondedelar)

Infinitiv končí -a, nebo je vyjádřen pouze kmenem slovesa. Často před ním bývá částice att?

• att tala – mluvit, att tro – věřit.

Přítomný čas (prézentum) bývá zkončený na:

• -ar u 1. slovesné třídy,
• -er u 2. slovesné třídy,
• -r u 3. slovesné třídy,
• -(e)r u 4. slovesné třídy (silných sloves);

• jag talar – mluvím, du tror – věříš.

Budoucí čas (futurum) se tvoří pomocí ska(ll) + infinitiv nebo kommer att + infinitiv:

• jag ska göra – budu dělat, udělám (musím to udělat);
• jag kommer att skriva – napíšu, budu psát (hodlám napsat).

První způsob se používá u dějů, které se uskuteční v budoucnu a jsou spíše vynuceny okolnostni než dány vůlí vykonavatele. Při použití druhého způsobu naopak mluvčí doufá, že se děj v budoucnu uskuteční, či hodlá něco udělat. Nejčastěji se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času slovesa:

• jag kommer ikväll – přijdu dnes večer.

Minulý čas (préteritum) se tvoří koncovkou -de (1. třída)/‑te (2. třída)/‑dde (3. třída) u slabých sloves. Silná slovesa (4. třída) jsou bez koncovky a mění kmenovou samohlásku:

• jag talade – mluvil jsem, jag köpte – kupoval jsem, jag skrev – psal jsem.

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har + supinum. Supinum v ostatních severských jazycích není. U slabých sloves má stejný tvar jako trpné/minulé příčestí pro střední rod (‑t [1., 2. třída]/‑tt [3., ale i 4. třída]), u silných sloves má zvláštní tvar zakončený -it (nebo i -tt; obvykle také změněnou kmenovou samohlásku).

Předminulý čas (plusquamperfektum) se tvoří hade + supinum:

• jag har köpt – koupil jsem, jag hade skrivit – napsal jsem (předtím).

Použití časů se řídí podobnými pravidly jako v němčině a angličtině. V hovorové řeči se har/hade často vypouští.

Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle ha + supinum:

• jag skulle göra – udělal bych, jag skulle ha gjort – byl bych udělal

Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.

Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. Běžnější je tvoření koncovkou ‑s (na rozdíl od norštiny, kde se tyto tvary v běžné mluvě používají málo). Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se:

• svenska talas – švédštinou se mluví, det skall göras – udělá se, bude uděláno.

Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit vara (být) + příč. trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav:

• brevet blir skrivet – dopis je psán (nebo brevet skrivs) X jag är älskad – jsem milován

Příčestí trpné/minulé se skloňuje podobně jako přídavná jména. U slabých sloves se tvoří koncovkami -d/-t/-dd (1. i 2. / 2. / 3. třída – společný rod), -t/-tt (1. a 2. / 3. třída – střední rod), -de/-da/-ta/-dda (1. / 2. / také 2. / 3. třída – plurál). U silných sloves (4. třída) jsou koncovky -en, -et, -na:

• en älskad kvinna, den älskade kvinnan – milovaná žena;
• ett skrivet brev, det skrivna brevet – (na)psaný dopis.

Mluvnická shoda se uplatňuje i v postavení příčestí po slovese (v přísudku nebo v opisných tvarech trpného rodu):

• kvinnan är älskad – žena je milována/milovaná;
• brevet är skrivet – dopis je napsaný;
• breven är skrivna – dopisy jsou napsané.

Příčestí přítomné se tvoří příponou -ande, -ende a je nesklonné:

• svarande – odpovídající, gående – jdoucí.

Zápor se tvoří částicí inte, knižně též ej (z finštiny) nebo icke (z norštiny):

• jag talar inte – nemluvím, jag har inte gjort – neudělal jsem.

S výjimkou předpon an-, be-, bi-, ent-, er-, för-, här-, miss-, sam-, um-, und-, van- a å- jsou všechny ostatní předpony sloves odlučitelné. Podobně se chovají i slovesa složená ze dvou částí. Předpona nebo první část složeniny může být odloučena a stojí pak až za slovesem:

• Det tillgick så. = Det gick så till. = Tak se to stalo.
• Solen uppgick tidigt. = Solen gick up tidigt. = Slunce vyšlo časně.
• Han bortkastade nyckeln. = Han kastade bort nyckeln. = Zahodil klíč.

Odloučené tvary jsou typické pro hovorový styl, spojené tvary jsou více knižní. Může však být i jistý významový rozdíl:

• Jag går av vid nästa station. = Vystupuji na příští stanici.
• Tåget avgår kl. 10. = Vlak odjíždí v 10 hodin.
• Han bröt av käppen. = Zlomil hůl.
• Han avbröt samtalet. = Přerušil rozhovor.

Odlučitelné jsou všechny slovesné tvary s výjimkou příčestí:

• den uppgående solen = vycházející slunce;
• den bortkastade nyckeln = zahozený klíč.

Stupňování je stejné jako u adjektiv:

• billigt (levně) – billigare (levněji) – billigast (nejlevněji).

Švédština má pevný slovosled, kde obvykle stojí sloveso v určitém tvaru na druhém místě ve větě. Základní slovosled je SVO (podmět – přísudek – předmět – ostatní větné členy):

Tento slovosled se používá zpravidla i ve vedlejších větách:

• Jag vet inte, när Peter kommer. = Nevím, kdy Petr přijde. (Srov. dále.)

Inverzní slovosled (VSO) se používá v otázkách a ve větách, kde na prvním místě stojí příslovečné určení:

Ve složených slovesných tvarech přísudku stojí určité slovesné tvary před neurčitými (infinitiv, příčestí, supinum). Při inverzním slovosledu neurčité tvary následují až za podmětem:

• Jag har skrivit ett brev. = Napsal jsem dopis.
• Har du skrivit brevet? = Napsal jsi ten dopis?

Podmět musí být ve švédské větě vždy vyjádřen.

Pojí‑li se sloveso se dvěma předměty, nepřímý předmět (komu, čemu?) předchází předmětu přímému (koho, co?):

• Han gav mig en kniv. = Dal mi nůž.

Pojí‑li se spojovací výraz vedlejší věty s předložkou, stojí tato předložka až na konci věty:

• Den man, (som) du ser på, är inte den (som) jag menar. = Ten muž, na kterého se díváš, není ten, kterého mám na mysli.

Ve švédské větě může být pouze jeden záporný výraz:

• Jag har inget. = Nemám nic. (dosl. mám nic)

V hlavní větě stojí záporka zpravidla za určitým slovesným tvarem:

• Han skall inte komma. = On nepřijde.
• Jag har aldrig sett… = Nikdy jsem neviděl…

Ve vedlejší větě záporka obvykle stojí před slovesem:

• Du vet, att jag aldrig har sett… = Ty víš, že jsem nikdy neviděl…

Časová souslednost se uplatňuje zejména v nepřímé řeči. Je‑li v hlavní větě minulý čas, je třeba posunout časy vedlejší věty do minulosti (v češtině k tomuto jevu nedochází):

Časová souslednost se uplatňuje i ve větách jako:

• Jag visste, att du hade rätt. = Věděl jsem, že máš pravdu.
• Jag ville, att de skulle komma. = Chtěl jsem, aby přišli.

• BERKOV, Valerij Pavlovič. Současné germánské jazyky = Sovremennyje germanskije jazyki. Překlad Renata Blatná. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0268-7.
• KORNITZKY, Herbert. Langenscheidts Taschenwörterbuch der schwedischen und deutschen Sprache = Langenscheidts fickordbok över svenska och tyska språket. Neubearb. von Eleonor Engbrant-Heider. 9. Aufl. Berlin [u.a.] : Langenscheidt, 1994. ISBN 3-468-10301-8.
• MENCÁK, Břetislav, FRYDRICH, Miroslav. Švédština pro samouky. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1991. ISBN 80-04-24005-4.
• KAMRATH, Rosemarie. Taschenwörterbuch Schwedisch‑Deutsch. 3., nezměněné vyd. Leipzig: Enzyklopädie, 1987. 331 s. ISBN 3-324-00186-2. (německy)

• Dánská gramatika
• Norská gramatika
• Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou