Coroniniho klub

Franz Coronini-Cronberg patřil v 70. letech 19. století mezi významné politiky německoliberální strany (tzv. Ústavní strana). V roce 1878 se s ní ovšem názorově rozešel v otázce okupace Bosny a Hercegoviny, kterou na rozdíl od německých liberálů jednoznačně podpořil, stejně jako politiku ministra zahraničních věcí Gyuly Andrássyho. Po volbách do Říšské rady roku 1879 je sice ještě Coronini zpočátku řazen mezi ústavověrné poslance a byl dokonce zvolen předsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady, ale v březnu 1881 pro názorové rozpory s ústavověrnými složil poslanecký mandát a ztratil tudíž předsednický post. Následně v doplňovací volbě byl ihned opět zvolen za poslance. Nyní již postupoval jako zcela samostatný aktér parlamentní politiky.[1] Koncem roku 1881 se nepřipojil k nově založenému opozičnímu poslaneckému Klubu sjednocené levice, do kterého se sloučilo více ústavověrných politických proudů.

V prosinci 1882 pak oficiálně vznikl Coroniniho klub (Klub liberálního středu).[2] Vstoupili do něj i někteří dosud nezařazení poslanci.[3][4] Oficiálního ustavení klubu v prosinci 1882 bylo přítomno 13 poslanců, další 2 se přihlásili na dálku a 1 nově zvolený poslanec ohlásil, že do klubu vstoupí. Celkem se uvádělo, že ke klubu se může přidat cca 20 poslanců.[5]

V parlamentní praxi se klub profiloval jako vstřícnější ke konzervativní a federalistické vládní většině kabinetu Eduarda Taaffeho.[1]

Uspěl i ve volbách do Říšské rady roku 1885, kdy se k němu podle povolebních údajů hlásilo 23 poslanců.[6] Po volbách do Říšské rady roku 1891 měl klub 13 členů.[7] V prosinci 1893 se uvádí, že klub má 10 členů.[8]

Na rozdíl od Klubu sjednocené levice, který byl takřka výlučně tvořen německorakouskými poslanci, byl Coroniniho klub etnicky i územně daleko pestřejší. Zasedaly zde osobnosti italského původu z jižních korunních zemí, německorakouští i rusínští poslanci, židovský poslanec z Haliče nebo někteří moravští šlechtici.