Franz Coronini-Cronberg

Jeho otcem byl rakouský vysoký státní úředník Johann Baptist Coronini-Cronberg. Franz byl v mládí vychováván společně s pozdějším panovníkem Františkem Josefem a budoucím ministerským předsedou Eduardem Taaffem. Studoval filozofii a práva. V roce 1848 vstoupil do armády. Účastnil se válečných operací roku 1849, tažení v Itálii roku 1850 i prusko-rakouské války roku 1866. Roku 1867 odešel z vojska v hodnosti obersta. Věnoval se pak správě svého statku a politice.[1]

Byl zvolen na Zemský sněm Gorice a Gradišky a v období let 1870–1899 byl zemským hejtmanem (předsedou sněmu a nejvyšším představitelem zemské samosprávy) v korunní zemi Gorice a Gradiška.[1]

Zemský sněm ho roku 1871 delegoval i do Říšské rady (celostátní parlament, volený nepřímo zemskými sněmy) za kurii městskou a obchodních a živnostenských komor. Uspěl zde rovněž v prvních přímých volbách do Říšské rady roku 1873 (kurie městská a obchodních a živnostenských komor v Gorici a Gradišce). Mandát obhájil i ve volbách do Říšské rady roku 1879.[3] V říjnu 1879 se navíc stal předsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady, když získal 338 z 341 odevzdaných hlasů.[4] Na poslanecký mandát rezignoval dopisem 11. března 1881, ale již 14. listopadu 1881 opětovně složil slib. Na post předsedy sněmovny ovšem místo něj již trvale usedl Franciszek Jan Smolka.[3]

V Říšské radě patřil od roku 1871 k německým liberálům (takzvaná Ústavní strana, liberálně a centralisticky orientovaná, odmítající federalistické aspirace neněmeckých etnik), ale opakovaně se z jejich řad vyděloval kvůli své podpoře anexační politice ministra Gyuly Andrássyho.[1] Po volbách v roce 1873 se uvádí coby jeden z 67 členů staroliberálního Klubu levice, vedeného Eduardem Herbstem.[5] V roce 1878 je ovšem již uváděn jako člen mladoliberálního Klubu pokroku.[6] Jeho rezignace na poslanecký mandát a s tím související zánik funkce předsedy Poslanecké sněmovny Říšské rady v roce 1881 souvisely s vyostřením rozporů mezi ním a ústavověrným politickým táborem.[7] Po svém novém zvolení za poslance v doplňovací volbě roku 1881 již postupoval jako zcela samostatný aktér parlamentní politiky. Koncem roku 1881 se nepřipojil k nově založenému opozičnímu poslaneckému Klubu sjednocené levice, do kterého se sloučilo více ústavověrných politických proudů.

V prosinci 1882 pak po delších přípravách a náznacích[8] oficiálně oznámil vznik nového poslaneckého klubu, nazvaného formálně Klub liberálního středu, známějšího ovšem pod názvem Coroniniho klub, ke kterému se přihlásilo v první fázi necelých 20 poslanců.[9] V parlamentní praxi se klub profiloval jako vstřícnější ke konzervativní a federalistické vládní většině kabinetu Eduarda Taaffeho.[7] Hlásily se k němu zejména politici italského původu z jižních korunních zemí, dále někteří německorakouští i rusínští poslanci.

Znovu se Coronini dostal do parlamentu i ve volbách do Říšské rady roku 1885.[3] K jeho poslaneckému klubu se po volbách hlásilo 23 poslanců.[10] Opětovně byl do vídeňského parlamentu zvolen i ve volbách roku 1891. Rezignaci oznámil na schůzi 22. října 1895. Do Říšské rady pak místo něj usedl Egon Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst.[3]

Opakovaně se o něm uvažovalo jako o předsedovi vlády.[2] V roce 1897 se stal členem Panské sněmovny (horní komora Říšské rady).[1] Roku 1899 rezignoval na funkci zemského hejtmana i zemského poslance.[7]

Zemřel v srpnu 1901.[2]